VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Louky a pastviny v Česku na první pohled nemizí - alespoň ne v oficiálních statistikách. Plocha trvalých travních porostů se od počátku 21. století dokonce mírně zvýšila a dnes se pohybuje okolo jednoho milionu hektarů. Tento vývoj je zčásti důsledkem útlumu orné půdy v méně úrodných oblastech a dotační politiky podporující zatravňování; například jako protierozní opatření. Zvyšující se čísla tak mohou vytvářet dojem, že travní krajina je stabilní, ba dokonce na vzestupu.

Skutečný problém se však skrývá jinde než v samotné výměře. Z krajiny mizí především kvalitní, druhově bohaté louky, které vznikaly po staletí tradičním hospodařením - pravidelnou sečí, extenzivní pastvou nebo třeba vypalováním. Mnohé dnešní travní porosty mají spíše podobu produkčních luk s několika málo druhy trav (často s mezidruhovými hybridy) anebo charakter zanedbaných ploch postupně zarůstajících dřevinami. Zvláště rychle ubývají vlhké a nivní louky, jež byly v minulosti odvodněny nebo přeměněny na ornou půdu.

Louky tedy nemizí plošně, ale ekologicky. Ztrácí se jejich kvalita - pestrost, struktura i schopnost zadržovat vodu a poskytovat prostor hmyzu, ptákům a dalším organismům. Tento „tichý úbytek“ je méně nápadný než rozorání pole, ale z dlouhodobého hlediska má zásadní dopad na fungování krajiny. Pokud se má tento trend zvrátit, nestačí louky pouze evidovat v mapách - klíčové je vrátit jim odpovídající způsob hospodaření a smysluplnou a především dlouhodobou péči.

Právě tématem Louky a pastviny otevíráme letošní jubilejní 40. ročník časopisu Veronica. Všímavý čtenář-pamětník si možná vzpomene, že louky už jednou hlavní roli hrály v čísle 3/2015. Pro mě osobně je toto číslo mimořádně důležité a dodnes ho mám uloženo ve speciálním pořadači. V době, kdy jsem se na Rezekvítku staral o louky teprve šest let, mi tehdejší texty odpověděly na řadu zásadních otázek a souvislostí. Právě tehdy se začalo propojovat mé uvažování o trávnících s historií a etnografií - tématy, k nimž se dodnes vracím, ať už v odborné práci, nebo třeba na etnografických konferencích, kam jsem občas přizván jako zpestření krojů, lidových písní a tradic.

Myšlenka travního čísla se objevila už před několika lety. Pracovní název zněl „Polní kvítí“. Osobní poznámka na okraj: v době, kdy se o názvu rozhodovalo, jsem na redakční radě chyběl - naháněl jsem na pomezí Kohoutovic a Bosonoh rozutečené ovce. Když jsem dostal zápis z redakční rady, bylo rozhodnuto. Aby se to nepletlo, přidal jsem k názvu čísla ještě římskou dvojku, takže Louky a pastviny II.

Je to bohaté a vděčné téma - nevyčerpatelná studnice poznání i času. Platí to i pro mě samotného: pořád se učím. Letos například při setkání s panem Švédou, jedním z největších pastevců u nás (hospodaří pastvou na stovkách hektarů na Zlínsku a Valašsku). Jediné setkání stačilo k tomu, aby se znovu proměnil můj pohled na to, co znamená dobré hospodaření v krajině.

Texty v tomto čísle jsou dalším takovým otevíráním očí. Při výběru autorů jsem se snažil pokrýt široké spektrum současných přístupů k hospodaření na loukách a pastvinách. Najdete zde příspěvky praktiků, kteří se po trávnících pohybují denně, i výzkumníků, kteří hledají cesty, jak tyto biotopy zlepšovat, obnovovat a zachovat v celé jejich přirozené uchopitelnosti.

Důraz jsem kladl na to, aby si čtenáři odnesli nejen inspiraci, ale i konkrétní poznání: jak se to dělá, proč to tak děláme a co o loukách a pastvinách dnes skutečně víme. Pokud se podaří alespoň u části vás čtenářů probudit zvědavost, pochybnosti nebo chuť učit se dál, pak má toto číslo smysl.