VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsme se ve Veronice č. 5/1999 (s. 10-13) zamýšleli nad ekologickými aspekty, které přineslo více než osmasedmdesátidenní bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie, zejména pak Srbska a Kosova a Metochie, popisovali jsme především škody způsobené únikem ropných látek a nebezpečných chemikálií, k nimž došlo v důsledku bombardování rafinerií, chemiček, transformátorů, elektráren apod. V závěru článku jsme konstatovali, že obavy z radioaktivního zamoření v důsledku používání průrazných pum a protipancéřové munice, jejichž jádro je tvořeno slitinou doplněnou ochuzeným uranem, se zatím naštěstí neprokázaly. Desáté výročí neslavného „humanitárního bombardování“, jak byla tato akce nazývána významnými světovými i českými „humanisty“, se bohužel ukazuje jako příležitost toto konstatování zásadním způsobem poopravit.

Ochuzený uran vzniká jako odpad při obohacování uranu nutného k provozu atomových elektráren či výrobě atomových bomb. Je sice o 40 % méně radioaktivní než přírodní uran, přesto však na místech, kde bylo střelivo s ochuzeným uranem používáno, byla obvykle naměřena radioaktivita několikanásobně větší než norma. Munice s ochuzeným uranem se během leteckých útoků na Jugoslávii používala převážně tam, kde letadla NATO měla za úkol ničit těžkou pancéřovou techniku jugoslávské armády. Ta byla soustředěna zejména v místech bojů s tzv. Kosovskou osvobozeneckou armádou, především tedy v oblasti Metochie - v okolí měst Prizren, Peć a Djakovica a v navazujícím pohraničním území směrem k Albánii. Celkem se touto municí na Kosovu a Metochii operovalo na 112 lokalitách, použita však byla i na pěti místech v jižním Srbsku, v prostoru mezi městy Vranje a Preševo. Aviace NATO uskutečnila během operace Milosrdný anděl (sic!), jak byla tato letecká válka nazvána, zhruba 3 000 letů, jejichž cílem byla jugoslávská (resp. srbská) vojenská technika. Podle údajů expertů NATO bylo při těchto útocích vypáleno kolem 36 000 granátů s ochuzeným uranem, dohromady tedy zhruba 10 tun munice; srbští experti hovoří o 50 000 nábojích, což by představovalo 15 tun munice. Ztráty jugoslávské armády v poměru k takto enormnímu nasazení letectva a množství vystřílené munice byly minimální - zničeno bylo pouze 13 tanků a osm obrněných vozidel! Jsou tedy naprosto zanedbatelné ve srovnání s důsledky, jež použití uranového střeliva a bomb mělo a má na lidské zdraví a životní prostředí.

Při explozi munice s ochuzeným uranem vzniká oblak černých prachových částic. Mírně radioaktivní prachové komponenty po výbuchu samozřejmě klesnou k zemi, a zamoří tak široké okolí. Působením deště a větru pak migrují po životním prostředí a mohou se dostat i do podzemních vod. Bezprostřední nebezpečí pro člověka (pochopitelně není-li usmrcen výbuchem) spočívá v tom, že se částice po vdechnutí rozpustí v plicích a vniklá substance se pak krví dostává do jakékoli prokrvené tkáně a může vyvolat rakovinné bujení či další zdravotní problémy. Dalším, a možná i větším problémem než ona „mírná“ radiace je chemická toxicita sloučenin uranu vznikajících při výbuchu.

Armáda a firmy vyrábějící munici s ochuzeným uranem pochopitelně tvrdí, že důsledky používání této munice pro zdraví a životní prostředí jsou minimální, takže zcela převáží její „pozitivní“ efekt, spočívající v mimořádné schopnosti ničit pancéřovou techniku protivníka a chránit tak životy vlastních vojáků. Přesto však vojáci KFOR, kteří přišli na Kosovo a Metochii po skončení bombardování, obdrželi brožurku nazvanou Ochuzený uran - informace a instrukce, v níž se doporučuje, aby se drželi dále od tanků, vozidel a budov zasažených projektily či křižujícími raketami s plochou dráhou letu s ochuzeným uranem. Při práci ve vzdálenosti menší než 500 m od míst a techniky zasažené takovýmito projektily měli příslušníci KFOR nosit ochrannou masku, neboť „vdechování částic uranového prachu je spojeno se zdravotními problémy, včetně kanceru či deformace novorozenců“, s tím, že tyto následky se mohou projevit až po několika letech. Hrozivá upozornění ovšem nedostalo civilní obyvatelstvo Kosova ani příslušníci mezinárodní civilní správy UNMIK či diplomaté a novináři.

Paradoxně se ale prvními obětmi ochuzeného uranu stali právě vojáci armád, které munici s ochuzeným uranem po Kosovu a Metochii rozsévaly. Platí to zejména pro italské vojáky z vojenské mise KFOR, kteří byli (a dodnes jsou) rozmístěni právě na území Metochie, masově vystaveném ostřelování a bombardování tímto pochybným produktem vojenského průmyslu. Pokyny ze zmiňované brožurky se italští vojáci zřejmě příliš neřídili, nebo v ní uvedená popisovaná ochrana není příliš účinná, neboť podle oficiálního prohlášení italského velení zemřelo přímo v důsledku otravy ochuzeným uranem 45 italských vojáků a další desítky onemocněly různými druhy rakoviny, převážně pak rakovinou lymfatických uzlin. S důsledky využívání munice s ochuzeným uranem se ovšem potýká také civilní obyvatelstvo. Na statisticky naprosto neúměrně vysoký výskyt rakoviny a dalších neobvyklých zdravotních problémů již dlouho upozorňují albánští lékaři z oblasti Metochie, a setkávají se s ním i srbští lékaři z jižního Srbska a severní části Kosova. Na rakovinu zemřeli také všichni tři srbští experti, kteří byli pověřeni zkoumat důsledky bojového použití munice s ochuzeným uranem na životní prostředí v jižním Srbsku.

Zdravotní problémy, s nimiž se potýkají bývalí příslušníci KFOR a civilní obyvatelstvo v místech zasažených tímto střelivem, proto začaly být označovány jako „balkánský syndrom“, podobně jako se již dříve, po válce v Perském zálivu v roce 1991, hovořilo v souvislosti se zdravotními potížemi amerických válečných veteránů o „syndromu války v Zálivu“. Během této války byla nasazena munice s ochuzeným uranem ještě daleko masověji než na Kosovu a v jižním Srbsku, a to i při pozemních operacích a bitvách (hovoří se až o 300 tunách). Irák ovšem není Evropa, a tak možná i proto důsledky tamějšího použití munice s ochuzeným uranem na civilní obyvatelstvo zatím nezkoumal nikdo, o životním prostředí ani nemluvě.

V Metochii, ale také v jižním Srbsku se do souvislosti s používáním munice s ochuzeným uranem dává také velký výskyt degenerativních proměn na narozeném dobytku, anémie zaznamenaná v masovém měřítku u ovcí i mutace u dalšího zvířectva. Všechny zprávy expertů Světové zdravotnické organizace však i přesto tvrdí, že přímou souvztažnost mezi působením munice s ochuzeným uranem a zvýšeným výskytem maligních onemocnění, vrozených abnormalit, vývojových vad apod. nelze potvrdit. Výzkumy o dopadu tohoto střeliva na životní prostředí se zatím neprovádějí vůbec. Zájmy zbrojařských firem a armádních kruhů jsou totiž velmi mocné. Těžko říci, co se ještě musí stát, aby se o zákazu takových zbraní alespoň začalo diskutovat.