VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Hromada smetí se probouzí k vědomí, má stavy, jak při břicha bolení,“ zpívá v písni Hromada smetí písničkář Jaroslav Hutka. Vždy, když přejedu hranici do bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), si na tuto píseň vzpomenu. Vztah k přírodě se u obyvatel prostoru „od Vardara do Triglava“ liší podle pravidla „što južnije to tužnije“, tedy v překladu čím víc na jih, tím je to smutnější. Tento starý balkánský slogan sice nemá nic společného s ochranou životního prostředí, ale pro tuto krátkou úvahu se ne náhodou hodí.

Nejlépe si vedou Slovinci, na kterých se turecká šavle podepsala nejméně. Dokonce předběhli i Česko a ostatní středoevropské země. Se svými občasnými oprýskanými omítkami a tu a tam se vyskytujícími termity na studentských kolejích se po bývalé NDR stali druhou nejpořádnější zemí Východu. O poslední příčku tohoto ekologického žebříčku se dělí Kosovo a Albánie, Rumunsko se tohoto prokletí pomalu zbavuje.

Po Slovinsku následuje Chorvatsko, kde se začínají objevovat první nešvary Balkánu. Přimhouříme-li však oči, můžeme říci, že Chorvatsko je ještě pořád „v normě“. Pokud budeme bývalou SFRJ dělit na osm celků, tedy na republiky a autonomní oblasti, pak je v relativním pořádku i srbská Vojvodina.

Do té řekněme „horší“ skupiny patří Bosna a Hercegovina, Černá Hora, vnitřní Srbsko a Makedonie. Více vraků aut a k tomu hořící smetiště, PET lahve a igelitové sáčky. V této skupině si asi nejlépe vede Černá Hora - je malá, hornatá, a málo zalidněná.

Nešťastné Kosovo

Kosovo je asi skutečně černou ovcí bývalé SFRJ. Ve všech možných disciplínách skoro pokaždé zůstane poslední. Má nejhorší ukazatele makroekonomické, ekologické nebo třeba bezpečnostní. Jediná disciplína, ve které Kosovo hraje už léta prim, je přirozený přírůstek obyvatelstva, ale nevím, jestli při tak mizerné celkové kosovské bilanci je to zrovna výhra. Zlatou medaili si Kosovo vysloužilo také v oboru nekontrolovaná zástavba volné krajiny - kosovské lesy a louky se pod taktovkou místních divokých urbanistů mění v jedno velké staveniště.

Kosovská smetiště

Kosovská příroda ale trpí i jinak. V letech 2001-2002 jsem zde pozoroval zrod několika desítek divokých skládek. Naopak zánik nebo likvidaci takové skládky jsem nikdy nezaznamenal. Podobné zkušenosti se spontánním vznikem ilegálních smetišť měli i mnozí mí kolegové. Asi nejkurióznější případ jsem zažil v chodbě bytového domu v centru Prištiny, kde jsem na podzim roku 2002 bydlel. Jednoho dne ráno se na chodbě objevila stará nefunkční lednička a sporák, a když jsem se odpoledne vracel z práce, bylo už na místě několik igelitek se smetím. Podobný scénář se opakoval i ve volné přírodě. Nejdříve odložený domácí spotřebič a později stavební suť a nekonečné množství plastikových tašek s odpadky.

Kosovská smetiště mají hned několik specifik. Ze všeho nejdříve asi šokuje lokace mnoha z nich - většinou se nacházejí uprostřed nejkrásnějších přírodních scenerií, často zabírají svahy kopců a končí dole v údolí v řekách nebo jezerech. Několikrát jsem byl na Kosovu upozorněn, abych nejedl pstruhy - místní specialitu. Když vidíte dobytek pasoucí se na smetištích, odradí vás také místní hovězí, skopové nebo vepřové. Možná to má svoji logiku, protože třeba prasata jsou všežravci a na smetištích nalézají zbytky jídla a mršiny.

Udivující je také velikost některých kosovských smetišť. Asi největší divoká skládka se rozprostírá v kopcích mezi městy Gnjilane a Preševo na hranici Kosova a vnitřního Srbska. Složení: staré ledničky, pračky a sporáky, vraky aut, pneumatiky, stavební suť, igelitky s odpadky, igelitky bez odpadků a odpadky bez igelitek, pár ovcí a koz a pastevec opírající se o hůl. A samozřejmě věčný oheň. Věčně hořící nebo alespoň doutnající kosovská smetiště jsou mi velkou záhadou. Kdo udržuje tento věčný oheň? Že by pastevci? Na to jsem ještě nepřišel.

Na ochranu přírody zatím není čas

Ve své krátké úvaze se nechci vysmívat Kosovu, které mi nakonec asi i docela přirostlo k srdci. Problém s odpadky je společný problém Albánců, Srbů i ostatních etnických komunit a jeho příčiny je třeba hledat hluboko v minulosti. Dovoluji si skoro tvrdit, že je to větší problém než nikam nevedoucí politické tahanice. Ale to si místní neuvědomují. Nač se zahazovat s ochranou přírody, když se teď zabýváme tolik důležitým statusem Kosova! A tak Albánci i Srbi dále zaplavují odpadky svůj rodný kraj a OSN to po nich nestačí uklízet. Ať už bude Kosovo albánské nebo srbské nebo se, dá-li bůh, najde nějaká zatím neznámá třetí cesta, už brzy bude tato černá díra Balkánu jedním velkým smetištěm plným rakoviny ve vzduchu, ve vodě i v zemi. Nad kosovskými smetišti krouží velká hejna kavek, které se živí odpadky. Ptáka kosa jsem na Kosovu snad ani jednou neviděl. Navrhuji přejmenovat Kosovo na Kavkovo.

Mgr. Josef Oriško vystudoval etnologii a hudební vědu na Filozofické fakultě MU, kde se nyní jako doktorand zaměřuje na etnické konflikty. V letech 2001-2005 působil v mírových misích OBSE a EU.