VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zákon č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích znamenal definitivní konec tradičních forem spolkové činnosti a občanského sdružování. Stávající spolky se mohly včlenit do některého z povolených svazů, většinou však svou činnost „dobrovolně“ ukončily. Začal proces postupné společenské izolace do soukromí vlastní rodiny, provázený rezignací na angažovanost v občanském životě, jenž vrcholil normalizací 70. let.

Společenská situace se odrážela i ve vývoji nevládní ochrany přírody, kterou v 50.-70. letech 20. století zastupoval TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Když se na konci 60. let podařilo dosáhnout jeho osamostatnění, navazoval už na 11 let existence Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze. Stanovy TISu byly ministerstvem vnitra schváleny 28. 8. 1969 a přijaty na ustavujícím sjezdu, který se konal v Národním muzeu 15. 11. 1969. Nepřehledná politická situace a s ochranou přírody sympatizující úředníci napomohli skutečnosti, že TIS vznikl jako jedna z posledních organizací, která neměla ve stanovách zakotvenu vedoucí úlohu komunistické strany a nebyla v Národní frontě. K realizaci ochranářských aktivit mohl TIS zakládat na mnoha místech ČSR základní skupiny. Z dosavadního Sboru ochrany přírody zůstaly zachovány symboly jako heslo Poznej a chraň a znak s tisovou větévkou. Strom se přímo stal součástí nového názvu.

Alespoň něco z 21 let naplněných zapálenou činností pro přírodu a krajinu se sluší v Letokruzích s devítkou na konci připomenout.

S vědci v čele

Reprezentační funkci předsedy TISu zastávaly osobnosti z přírodovědeckých kruhů - univerzitní profesoři, vedoucí výzkumných ústavů, členové akademie věd. Většinou nebyli členy KSČ, pokud původně ano, byli po roce 1969 často postiženi vyloučením ze strany. Proto poměrně rychlé a časté střídání předsedů v období politických změn let 1968-1972, kdy ve funkci postupně stáli akademik Ivan Málek, akademik Quido Záruba a RNDr. Slavomil Hejný, DrSc. V roce 1973 nastoupil do funkce předsedy prof. RNDr. et Ing. Alois Zlatník, DrSc., a vykonával ji až do své smrti v červnu 1979, kdy ho vystřídala RNDr. Ing. Eliška Nováková, DrSc.

Vlastním inspirátorem a vůdčím duchem organizace byl Otakar Leiský, zaměstnaný v letech 1954-1975 jako zoolog ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Jeho zásadní podíl na chodu organizace byl navenek vyjádřen funkcí tajemníka, kterou po celou dobu existence organizace v letech 1958-1979 zastával.

Československo - zahrada Evropy

Zaměření ochranářských aktivit se formovalo již od roku 1957. V r. 1968 bylo shrnuto do šesti bodů programu Československo - zahrada Evropy, který byl v r. 1969 přijat jako závazný návod pro činnost základních skupin: 1. probuzení a rozvíjení zájmu o přírodu a její ochranu, zejména u mladých lidí (pobyt v přírodě v duchu junáckých zásad a lesní moudrosti); 2. organizování i provádění soustavné výsadby a ochrany zeleně ve volné přírodě i v sídlištích (navázání na tradici okrašlovacích spolků ve výsadbě stromů, včetně veřejné slavnosti Stromů republiky v době srpnové okupace); 3. usměrňování rekreačního tlaku na přírodu ve smyslu zásad ochrany přírody a krajiny (pokračování v boji okrašlovacích spolků proti nadměrnému turismu); 4. úprava a očista znehodnocených částí přírody a krajiny; 5. rozvíjení a propagace metod biologického boje proti škůdcům (instalace ptačích budek, Dny ochrany ptactva a Dny ochrany přírody); 6. prosazování a šíření myšlenek ochrany přírody a krajiny v nejširší veřejnosti i v příslušných správních složkách (propagace ochrany přírody a krajiny formou výstav, přednášek, vycházek) a shromažďování odborných podkladů pro tuto činnost (zpracování odborných posudků na záměry budování přehrad, vodních elektráren a důlní těžbu, zpracování podkladů pro vyhlašování CHKO). K hlavní pracovní náplni základní skupiny patřila především všestranná přírodovědecká dokumentace lokality, kterou územně představovala.

Mlčící jaro

Do historie přelomových ekologických počinů se zapsal rozhlasový cyklus 17 komentovaných přednášek podle knihy Rachel Carsonové Mlčící jaro odvysílaný v r. 1966 v Československém rozhlase. V originálu Silent Spring byla kniha vydána v Bostonu v r. 1962, kdy poprvé otevřeně upozornila na důsledky užívání pesticidů na bázi DDT. Český překlad pořídili lékaři mikrobiologického ústavu ČSAV, kteří si knihu nelegálně přivezli ze stáže v USA. Ředitelem mikrobiologického ústavu a předsedou Sboru ochrany přírody v jedné osobě byl tehdy akademik Ivan Málek.

Odvysílání se stalo důležitým krokem ke zlepšení informovanosti obyvatel ČSR o situaci životního prostředí. Ministr zdravotnictví Josef Plojhar zatrhl jeho zveřejnění, ale díky osobnímu nasazení O. Leiského, který se odmítl podřídit politickým pokynům, se nakonec dospělo ke kompromisní dohodě. Pořad musel být vysílán pouze na nedávno zavedených velmi krátkých vlnách, jejichž dosah nepokryl celou republiku. Překlad knihy byl potom cyklostylově šířen neoficiálními cestami.

Hucul Club

TISu se podařilo převzít likvidovaný chov huculského koně z Muráně na Slovensku a najít pro něj nové společenské využití. Jako součást 1. základní skupiny TISu založil O. Leiský spolu s dvanácti mladými spolupracovníky 15. 11. 1972 Hucul Club.

V roce 1974 Hucul Club u nás vůbec poprvé uspořádal dva letní environmentálně zaměřené tábory, jež se pod názvem Tři týdny na srdci přírody uskutečnily na území CHKO Žďárské vrchy a CHKO Jeseníky. Fungovaly na bázi propojení fyzické práce v přírodě s poučením, jež poskytli přírodovědecky vzdělaní členové TISu, a odpočinkovým pobytem s možností jezdecké turistiky. Brněnské vysokoškoláky tábor podnítil k založení vlastní základní skupiny TISu, v dalších letech nabídkou podobně zaměřených táborů proslulo Hnutí Brontosaurus.

V roce 1976 Hucul Club jako první ve střední Evropě pod odborným vedením vyzkoušel hipoterapii. Huculský kůň se začal využívat pro léčení tělesných a mentálních poruch dětí i dospělých. Mezinárodní ohlas, který Hucul Club tímto záchranným programem získal celému TISu, přivedl mezi jeho čestné členy spisovatelku Joy Adamsonovou z Keni. Ve prospěch záchranné akce se zřekla autorských honorářů z českého uvedení svých knih Příběh lvice Elsy a Mlčící sfinga i filmu Volání divočiny.

V totalitním období dokázal TIS přitáhnout činností, kterou oficiální moc nepovažovala za ohrožující. Neomezoval se přitom na ochranu rostlin a zvířat, ale dokázal z odborných pozic argumentovat proti nepříznivým zásahům do krajiny nebo aktivisticky prosazovat a šířit informace o environmentálních problémech.

Dana Zajoncová