VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Viděl jsem chrpy a města si navzájem podávat ruce“ - připomněl jsem si loni pěkným veršem dílo Vítězslava Nezvala v roce 50. výročí jeho úmrtí. Vypreparoval jsem si ten verš z celkově budovatelsky pojaté básně, ve které zřejmě chrpy představují rolníky-družstevníky, spolupracující s dělníky z městských továren. Odmyslel jsem si tento metaforický příměr, protože jsem toužil po chrpě jako takové, modromodré květině v zlátnoucích obilništích. Bývala i v okolí našeho města běžná a já byl přesvědčen, že ji tam opět snadno najdu.

Kráčeje do polí, vzpomněl jsem si, že přesně ve stejné době, kdy Nezval opěvoval združstevňování vesnice, kreslili jsme v obecné škole „naše pole dříve a nyní“. V jedné polovině výkresu byl v proužku pole rolník shrbený nad pluhem taženým kravkou (někteří z nás se pokusili i o koně), ve druhé polovině širý lán s traktorem. Já jsem ovšem i do širého lánu vkomponoval červené puntíky vlčích máků a modré chrp, což se ukázalo být nepatřičným a hůře klasifi kovaným. Následná desetiletí boje s plevely sice poněkud zdecimovala mou impresionistickou vizi družstevních lánů, ale ne úplně. Určitě „sestru Charpu“ - jak ji oslavoval Jakub Deml - najdu i dnes!

Obešel jsem dokola nejeden pšeničný lán a s každým dalším kilometrem pod palčivým letním sluncem rostla moje touha po chladivé modři chrp. Potkal jsem jen pár heřmánkovců, několik merlíků a lebed a jednu ostrožku. S nadějí jsem vstoupil na nezpevněnou polní cestu, poslední, která poblíž města zůstala. Stejně jako v dětství bylo i teď požitkem kráčet v jejím prachu bosky. Ale co naplat - pestrou polní kytici bych už ani odtud mamince jako kdysi nepřinesl. Na straně s ječmenem lemovalo cestu jen rdesno ptačí, na straně druhé podél řepy cukrovky bylo veškeré plevelné býlí zrezivělé palbou herbicidů. A třebaže ta cesta stále vedla k dalekým horizontům s nádhernými oblaky nad hlavou, nezpívali nad ní skřivani, nevybíhaly na ni koroptve, neozvala se jediná křepelka. Neslyšel jsem jediný tón hudby dětských let.

Přesto jsem se nevzdal a zamířil zpět k městu. Právě tam, kde se novými ulicemi rozpíná do nejúrodnějších polí svého katastru. Nepodává si tam město ruce s poli, spíše do nich dryáčnicky kope. Svou touhou po chrpě jsem se upjal na hromady dočasně deponované černozemě. A bylo tam na co se dívat! V červené záplavě máků vlčích zbylo dost místa i pro nafi alovělé ostrožky, pro žlutobílé květy heřmánkovců i pro sytě růžové rolní hrachory. I pravý heřmánek se mi tam rozvoněl pod nohama, zavoněla mi žlutá komonice. Bolavě jsem se otřel o štětku barvířskou. Prochodil jsem ta květnatá lada křížem krážem, ale chrpu nenašel.

Dobře vím o krajinách, kde chrpy dosud rostou. Jsou právě tam, kde si chrpy a města ruce spíše nepodaly. Ale v mém městě rodném mi nezbylo, než vděčně pokleknout u chodníku alespoň ke světle modré čekance. Pak jsem si doma v Mánesových Květinách nalistoval sestru chrpu a díval se a díval.

Jan Lacina