VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zdeněk Novotný: Příběhy nejen z loveckého posedu. Vydalo Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2008, 165 stran.

Vydávání mysliveckých příběhů má u nás dlouhou tradici. Stačí jen vzpomenout knihu Zdeňka Hostičky Jak jsem se učil myslivcem (1. vydání 1944), nebo Lovy v Karpatech Julia Komárka (1. vydání 1940), které se staly doslova mysliveckou biblí a jsou navíc vyhledávány i přírodovědci. Stále vycházejí desítky podobných titulů ročně, v každém knihkupectví je najdete, žel kupují si je většinou pouze „pravověrní“ myslivci. Kniha Zdeňka Novotného mezi nimi patří k těm lepším a zaslouží si, aby si k ní našel cestu širší okruh čtenářů.

Je třeba říci, že podobné knihy obvykle nepatří mezi umělecká veledíla krásné literatury, jejich autoři většinou ovládají lépe jiné nástroje než pero (a nemusí to být zrovna střelná zbraň). Také Zdeněk Novotný v úvodu přiznává, že jeho první pokusy zachytit to, co za léta strávená v lesích zažil, byly těžké, že mu „myšlenky unikaly a ne a ne je dostat na papír“. O to víc je třeba se sklonit před autorovým úsilím, jehož výsledek všem vřele doporučuji k přečtení. Věřím, že nebudete zklamáni a že, stejně jako já, v knize najdete mnoho podnětného.

Každý z autorů podobných knih má svůj zamilovaný kraj, který inspiruje jeho příběhy. Jestliže pro Zdeňka Hostičku to bylo především okolí myslivny Jalovčí u Vojtěchova poblíž Konice na Prostějovsku a pro Julia Komárka řada míst Karpat na Slovensku a někdejší Podkarpatské Rusi, pro Zdeňka Novotného je to zejména Ždánický les, poměrně málo známé kopce jihovýchodně od Brna. Tam totiž tento rodák z Račic na Drahanské vrchovině (narozen 1931) zakotvil jako lesník u Vojenských lesů na větší část života. Málokdo ví, že Vojenské lesy a statky v Plumlově obhospodařují nejen rozsáhlý lesní komplex v jihovýchodní části Drahanské vrchoviny, ale i některé menší lesní celky, třeba část Ždánického lesa. A právě zde byl Zdeněk Novotný vnímavým pozorovatelem přírody. V době, kdy mu léta již neumožňují toulat se volně lesy jako dřív, pokusil se alespoň část svých postřehů a příhod přenést na papír, aby také méně trpělivým pozorovatelům poodkryl mnohá tajemství. Učinil tak radost jistě i sobě, protože se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit do mladších let.

Recenzi pro časopis Veronica píšu s trochou obav. Sluší se vůbec do „ochranářského“ časopisu psát o něčem, co je spojeno s myslivostí? Myslivci jsou samozřejmě různí a myslivost lze provozovat různými způsoby. Nejsou mezi nimi jen bezohlední bouchalové, řada myslivců má naopak velmi citlivý vztah k přírodě. Ve středoevropských lesích, kde většinou chybí velcí dravci, je provozování myslivosti nezbytné a má zde více než tisíciletou tradici. Lepší vzájemná komunikace mezi myslivci a ochránci přírody by byla jistě ku prospěchu věci. Také proto vám doporučuji k četbě knihu Zdeňka Novotného.

Můžete se v ní dočíst řadu i pro biologa cenných postřehů o životě srnčí, jelení i černé zvěře, které v učebnicích nenajdete. Třeba o tom, že kromě hlavní srnčí říje na vrcholu léta probíhá ještě druhá (tzv. opožděná) říje počátkem září, kdy je také možné přilákat láskychtivého srnce pískáním na srnčí vábničku. Taky o tom, jak důležitý je dobře vycvičený lovecký pes či jaká nádhera je vydat se do lesa na obnově, v čerstvém čistě bílém sněhu, kdy lesem křížem krážem vedou řádky zvířecích stop. Že při lovu nejde ani tak o střílení, ale především o hodiny a hodiny trpělivého čekání v tichu lesa a o to, že před každým výstřelem je třeba pečlivě vážit, aby člověk nenadělal víc škody než užitku.

Na své si přijde i ten, kdo se chce něco dovědět o krajině Ždánického lesa. Třeba jak přišla lesovna Bílý vlk u někdejší císařské silnice z Bučovic k Žarošicím a dál na jihovýchodní Moravu ke svému pozoruhodnému jménu, které bylo pak přeneseno na celou okolní část Ždánického lesa. O mnoha dalších zajímavých místech. Cestě Těšance, tvořící v minulosti část majetkové hranice mezi někdejším panstvím slavkovských Kouniců a Lichtenštejnů, o stráních nad Jalovým dvorem či roklích kolem zaniklé středověké vsi Konůvky.

Sám jsem si spolu s autorem připomenul svoji cestu Ždánickým lesem za časného jara před několika lety. V noci tenkrát napadl poslední sníh oné zimy a ždánické lesy byly v ranním slunci čisté, zářivé a liduprázdné. Přál bych si, aby kniha Zdeňka Novotného otevřela cestu k těmto lesům i vám.

Hynek Skořepa