VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rašelinné smrčiny jsou v mnoha ohledech zvláštním typem lesního ekosystému. Jsou kombinací lesa a mokřadu a to se odráží nejen v jejich fungování, ale i v tom, jakým způsobem reagují na nejrůznější vlivy a zásahy člověka. Ve střední Evropě jsou poměrně vzácným biotopem, proto byly zařazeny mezi prioritní stanoviště v rámci soustavy Natura 2000 a jejich ochraně je věnována značná pozornost. V Čechách se s nimi setkáme nejčastěji v chladných horských a podhorských oblastech, objevují se však i v nižších inverzních polohách silně ovlivněných vodou, např. v Třeboňské pánvi.

Les nebo rašeliniště?

Jak již název napovídá, jsou tyto smrčiny jedním z typů rašelinišť. To znamená, že část nahromaděné rostlinné hmoty se v nich nerozkládá na živiny a složky v půdě, ale ukládá se a vrství v podobě rašeliny. Na rozdíl od klasických vrchovišť zde není vrstva rašeliny příliš hluboká a stanoviště jsou zásobena podzemní vodou, která přináší určité množství rozpuštěných minerálních látek.

Celkově jsou stanovištěm chudým na živiny, čemuž odpovídá i jejich vzhled. Smrky, které jsou tu převládající dřevinou, jsou obvykle nižšího vzrůstu a stromové patro bývá silně rozvolněné (s výjimkou některých typů porostů v nižších polohách). Na rozdíl od horských smrčin na nepodmáčených půdách se však rašelinné smrčiny častěji vyznačují bohatší přirozenou obnovou a jsou věkově rozrůzněné. Tento fakt je do značné míry dán i tím, že méně produktivní a hůře přístupné rašelinné smrčiny nebyly v minulosti tak intenzivně hospodářsky využívány, a leckde se proto dochovaly v přírodnějším stavu než jiné typy lesů.

Klíčem je voda

Přesto se nedá říci, že by se lesnické hospodaření rašelinným smrčinám nějak zásadně vyhnulo. Porosty byly velmi často odvodňovány ve snaze zvýšit produkci dřeva, což lze mnohde vysledovat i několik století zpátky. Razantní odvodnění, způsobující největší škody, je však zpravidla mladšího data a spadá do období intenzifikace v 60.-80. letech 20. století. Mimo nejpřísněji chráněná území (rezervace, národní parky) ale nejsou výjimkou ani nové či spíše důkladně obnovené a funkční odvodňovací systémy staré jen několik let. 

Zásahy do vodního režimu mají na rašelinné smrčiny, stejně jako na jiné typy mokřadů, velmi nepříznivý vliv. V mnoha oblastech včetně chráněných území dokonce představují hlavní problém jejich ochrany. V důsledku odvodnění klesá hladina podzemní vody, zvyšuje se činnost rozkladných mikroorganismů a namísto ukládání rašelinné vrstvy dochází k jejímu rozkladu. Původní chudé a silně zamokřené prostředí tak postupně ztrácí svůj extrémní charakter a stává se příznivějším pro růst náročnější vegetace. Typické rašeliništní druhy jsou potlačeny a dochází k útlumu až k úplnému zastavení rašelinotvorných procesů. S těmito změnami úzce souvisí i ústup vzácných druhů a celkové ochuzení cenných ekosystémů. Pokud je narušení vodního režimu dostatečně silné, mohou se původní rašelinné smrčiny překlopit až do podoby degradovaných a méně stabilních stadií podmáčených smrčin.

Větší produkce není vždy výhodou

V odvodněných porostech se lépe daří dřevinám. Smrky jsou zde vyšší, rostou rychleji a stromové patro je více zapojené. Produkce dřeva se zvyšuje a porosty jsou snáze přístupné i pro mechanizaci. Odvodnění tak nejen primárně poškozuje fungování celého ekosystému, jeho úlohu ve vodním režimu krajiny i přírodní hodnoty, ale vytváří rovněž podmínky pro další hospodářské využívání a s ním související stupňování degradačních změn.

Nešetrné lesnické hospodaření je tak dalším problémem komplikujícím ochranu rašelinných smrčin v řadě oblastí. Běžné postupy často využívají těžkou techniku bez ohledu na stanoviště a obvykle vedou k dalšímu poškozování půdního profilu včetně rašelinotvorných složek, k potlačení přirozeného zmlazení a struktury porostů a vzniku stejnověkého zapojeného lesa. Tyto komplexní změny se s odstupem času mohou projevit zvýšenou nestabilitou porostů vůči bořivým větrům i kůrovci a další velký problém je na světě.

Ochranářské snahy na Šumavě

Z výše uvedeného vyplývá, že hlavním předpokladem ochrany rašelinných smrčin je zachování přirozeného vodního režimu a rašelinotvorných procesů. V praxi to znamená, že porosty by rozhodně neměly být odvodňovány a nemělo by docházet ani k jiným druhotným zásahům do vodního režimu (např. erozní linky). Naopak tam, kde odvodnění bylo v minulosti již provedeno, by mělo být postupně z krajiny odstraňováno.

Na území NP Šumava je již od roku 1999 realizován Program revitalizace šumavských rašelinišť, který je primárně zaměřen na obnovu přirozeného vodního režimu na odvodněných lokalitách. V současné době bylo již revitalizováno téměř 500 ha rašelinišť, z nichž velký podíl připadá právě na rašelinné smrčiny. Revitalizace vychází z metodiky založené na konceptu cílové hladiny vody. To znamená, že voda je vrácena na úroveň odpovídající neodvodněným přirozeným stanovištím. Cílem těchto opatření je opětovné zvýšení hladiny vody, podpora zadržení vody především v období sucha a znovuoživení rašelinotvorných procesů. Hlavní metodou je zablokování odvodňovacích kanálů systémem dřevěných hrází s následným vyplněním přehrazených úseků přírodním materiálem a podporou rozvoje mokřadní vegetace.

Kromě jednorázových opatření na obnovu hydrologických poměrů je obecně pro rašelinné smrčiny nejvhodnějším přístupem ochranný režim bez hospodářských zásahů. Tyto smrčiny se zpravidla vyznačují velmi dobrou schopností regenerace i v případě silných přírodních disturbancí, jakými mohou být např. větrné polomy nebo přemnožení kůrovce. Příklady můžeme nalézt opět na Šumavě, kde značný podíl rašelinných smrčin prodělává stadium rozpadu v důsledku extrémního přemnožení kůrovce a porosty jsou ponechány samovolnému vývoji. Naproti tomu k velkým problémům a poškození porostů dochází v místech, kde jsou situovány mimo bezzásahová území a jsou zde prováděny plošné asanace napadených stromů.

Nejen v chráněných územích

Ne všude je však možné rašelinné smrčiny opětovně zavodňovat nebo vyloučit jejich hospodářské využití. Vzhledem k různorodým vlastnickým poměrům a obecně převládajícím představám o využití podmáčených lesních celků je evidentní, že v praxi je možné tato ochranná opatření realizovat vesměs jen v chráněných územích a často i tam jen na pozemcích ve vlastnictví státu a s velkými omezeními. Nicméně i mimo tato území je potřebné zajistit ochranu těchto významných biotopů. V ideálním případě jde o dohody umožňující likvidaci odvodňovacích systémů a omezující hospodářské zásahy v porostech na minimum. Velkou podporou by bylo zavedení vhodných finančních nástrojů (např. v podobě daňových úlev) pro vlastníky a subjekty hospodařící ekologicky šetrným způsobem (nejlépe v balíku s jinými typy mokřadů). Důležité je také zajištění vhodné legislativní ochrany a doplnění sítě především maloplošných chráněných území o cenné a zachovalé lokality, z nichž mnohé byly vymezeny i v rámci mapování biotopů pro soustavu Natura 2000.

RNDr. Ivana Bufková, Ph.D., (1965) - Správa NP a CHKO Šumava, geobotanik se zaměřením zejména na ekologii mokřadů a rašelinišť, ivana.bufkova(zavináč)npsumava.cz