VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Letošní jako vždy dobře organizovaná kampaň Duhy na Šumavě mi připomíná má mladá léta, což byla bohužel léta padesátá. Tehdy byli také zejména mladí lidé nadšení pro líbivé ideály systematicky a cíleně dezinformováni a zneužíváni, aby vytvářeli tlak na ostatní, někdy pro nedostatek informací nerozhodnou část populace. Situace u Ptačího potoka zapadá do mediálních tlaků na současné vedení parku. Bránění těžbě přivazováním se ke kmenům vypadá v televizi hrdinně. Je ovšem typické, že na podobné, ale podstatně rozsáhlejší těžební akce vedoucí k vykácení milionů stromů během předchozích vedení národního parku tatáž, ani jiné podobné organizace nereagovaly.

I když pracuji v současné době v Brně, na Šumavě jsem tak trochu vyrostl. Když jsme jako gymnazisté z Říčan cestovali tamějšími lesy, přirostly mi hluboce k srdci, což bylo jedním z důvodů, proč jsem si zvolil povolání lesníka. Od mladých let pracuji jako ekofyziolog lesních (i nelesních) dřevin na Mendelově univerzitě v Brně. Toto stručné představení uvádím jen jako jeden z důvodů, proč mě uráží, jestliže jsou široce mediálně publikována tvrzení skupinky kolegů převážně z jihočeských institucí bez specifikace, o koho se jedná a z jakého (s lesy souvisejícího) oboru a z jaké za situaci zodpovědné instituce pocházejí. Čtenáři se tím podsouvá myšlenka, že jsou to všichni vědci, což ovšem vůbec není pravda. Spolu s řadou mých kolegů z univerzit a výzkumných ústavů doma i v zahraničí i zkušených absolventů s bohatou praxí v terénu s destruktivním postupem shora zmíněné (a halasně podporované) skupinky naprosto nesouhlasíme.

Jsem hrdý na to, že se u nás vyskytla skupina moudrých lidí, kteří vynaložili nemalé úsilí, aby na Šumavě zůstala uchována pokladnice sice ne všude původních (protože po staletí - s počátky asi po Bílé Hoře - na příkaz tehdejších vlastníků převážně uměle vysazovaných lesů ekonomicky nejvýhodnější dřevinou), ale přesto lesů krásně rostoucích. Situace vznikla díky tomu, že smrk se ve značné části oblasti nachází v růstovém optimu a byla mu věnována náležitá odborná péče. Ředitel odboru ochrany přírody na ministerstvu životního prostředí a náš současný reprezentant v IUCN František Urban v době zakládání parku uvedl, že podmínkou vyhlášení NP Šumava bylo, že se lesy budou kultivovat a nenechají se uschnout. V této přírodní pokladnici mělo pouze dlouhodobě a jemnými zásahy docházet k postupné úpravě druhové skladby za účelem přiblížení se skladbě přírodě blízkých lesů, ovšem podrostním způsobem bez holin a beze změny krajinného rázu oblasti. Sama oblast pro svůj krajinný ráz jistě plně zasluhuje ochranu - tedy chráněnou oblast či národní park. Do vedení parku se však bohužel koncem 90. let postupně dostali lidé, kteří opustili původní ideu zachování krajinného rázu a kterým nehledě na jejich proklamace evidentně o ochranu krajiny vůbec nešlo, ale ochranou kůrovce zneužili národní park k jiným účelům.

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že les může být zneužit k různým účelům. Např. ve státě Washington si mi kolegové stěžovali, že místní drogoví dealeři začali pěstovat své produkty v lese a podpláceli ekologisty, aby pod záminkou ochrany některých druhů živočichů vedli širokou kampaň proti přístupu turistů do daných oblastí. Kolem svých políček vybavených nejmodernější zavlažovací technikou umístili medvědí pasti a miny, na kterých zahynulo několik lidí. Říkal mi přítel ekonom, že kdyby měl doporučit těžařským společnostem, jak si zařídit co největší nabídku dřeva, stačilo by zainteresovat vedení parku, aby pod záminkou snahy o ochranu stromů (a s pomocí dezinformované mládeže) podporovalo ochranu, rozmnožování a šíření kůrovce. Přesně tak postupovalo předchozí vedení parku. Je otázkou, zda ke stejnému účelu nebyly podporovány nezodpovědné, i některými vládními složkami schválené velkoplošné experimenty, jejichž neblahé následky bohužel zasahují i mimo hranice parku. Bezzásahovost má smysl jen u lesů postupně připravených a schopných samoregulace.

Je mi líto každého skáceného stromu, ale jde o to, proč a kdy byl skácen. Mezi materiály publikovanými ekologisty se tutlá, zapírá a nepřiznává, že k současnému kácení dochází v důsledku jimi zaviněné a obhajované kůrovcové kalamity, kdy byl brouk pečlivě „vypěstován“ v tzv. bezzásahových částech uměle vysazených smrkových monokultur. Odolnost smrků vůči jakýmkoli patogenům byla v posledních desetiletích oslabena v důsledku opakovaného silného přísušku, nebo pomístně a vzácněji podobně působící hypoxie (při dlouhodobém zamokření půdy). Staly se pak vábným materiálem k rozvoji brouka. Zdálky se to možná nezdá, ale z výpočtu z údajů hydrometeorologického ústavu vyplývá, že v letech 1985 až 2004 byla celoroční vodní bilance sice pozitivní, ale v období bez sněhu ve 12 z 20 sledovaných let se vyskytovaly letní přísušky dosahující za dekádu 30 až 100 litrů na m² (na každý čtvereční metr porostu v průměru tedy chybělo 3-10 litrů vody denně!). Podle našich zkušeností (mnohaletá měření u celkem více než 50 druhů dřevin na 60 lokalitách v Evropě, USA a Austrálii) mohou tyto hodnoty být zejména na mělkých půdách (skalnaté podloží, zvodnělá rašelina) samy o sobě smrtící a v každém případě způsobují predispozici oslabených stromů k napadení jakýmikoli škůdci. Dík poklesu turgoru rostlinných pletiv kleslá i tlak pryskyřice (jejímž výtryskem se mohou jehličnany bránit) a původně sekundární škůdce kůrovec má otevřenou cestu do výživného lýka. Jeho přerušením v důsledku žíru larev, tedy zábranou transportu asimilátů „vyhládne“ kořenový systém. Kořeny nemohou dorůstat ani za blízkými zdroji vody, v pletivech se postupně rozmnoží houby a bakterie vedoucí k dalšímu rozpadu rostlinných pletiv a strom odumírá.

Je dávno známou skutečností, že jestliže brouk není zavčas eliminován, přemnoží se natolik, že se stane primárním škůdcem ohrožujícím velké oblasti, do kterých se z rostoucí délky obvodu napadených území dále šíří. Tzv. bezzásahovost se může uplatňovat v rozsáhlých přirozených lesích (např. na severu Evropy, Sibiři či Kanadě), kde se počítá s rozlohami stovek a tisíců km² a kde ani lokální požár nějakých 100 tisíc hektarů nehraje kritickou roli. Takovým pralesem se však nestane ve středoevropských podmínkách geograficky omezená, uměle vzniklá smrková monokultura, i když je jím proklamativně prohlášena. Jak by asi ovlivnil analogický přístup rozhodujících složek k populaci Homo (bývalý) sapiens, kdyby v případě masového výskytu pro ni smrtelně nebezpečné choroby (typu tyfu či cholery) v dané oblasti byla také vyhlášena bezzásahovost, nebyla zavedena izolace zdrojů infekce (karanténa), ale naopak by bylo silně (zejména mediálně) podporováno její šíření, zakázáno použití antibiotik, vyhnáni lékaři a zrušeny nemocnice?

Ti, kdo se přivazovali ke stromům (nyní dávno mrtvým), jejichž nezbytné skácení vedlo k omezení zdrojů infekce, svévolně bránili opatřením, která mohla kalamitě předejít. Je jistě velká škoda, že dosud nemáme k dispozici lepší „protikůrovcové“ metody než kácení. Zajímavé ovšem je, že opakovaně došlo k zamítnutí národních projektů podávaných např. Ústavem instrumentální analytické chemie ČSAV v Brně, které měly podrobněji objasnit chemickou komunikaci kůrovce. V zahraničí jsou používány metody založené na vypouštění sterilizovaného hmyzu. Pracuje se i na aplikaci jiných principů. Aktivity směřující k zachování zdrojů zatím velmi obtížně léčitelné infekce podstatně přispívají k šíření kůrovce, ale už vůbec ne k ochraně stromů. Také v tom spočívá licoměrnost samozvaných tzv. „ekologických aktivit“ pseudoochranářů. Jak ukazují výsledky samovolné obnovy porostů, následná druhová skladba bude opět smrk (ze smrkového semene patrně buk či javor klen neporoste). Ovšem smrk oslabený už jen silnou kompeticí v přehoustlých porostech, se sníženou genetickou variabilitou a s důsledkem opakování kalamit již v nižším věku (cca 40 let), navíc synchronizovaných na velkých plochách.

Vím, že se na vysokých místech projednává stížnost tisíců občanů ze šumavských obcí na nezodpovědné jednání dřívějších reprezentantů parku a jejich některých podporovatelů. Myslím, že by bylo vhodné zorganizovat setkání ovšem jen dialogu schopných a pozitivně smýšlejících zástupců všech skupin lidí, kterým osud Šumavy leží na srdci, s cílem ujasnit si a dohodnout společný postup, který by mohl přispět k záchraně šumavských lesů a rázu místní krajiny.

Prof. Ing. Jan Čermák, CSc., (1938) - Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova univerzita v Brně, cermak(zavináč)mendelu.cz