VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Máte „svou krajinu“, v níž je vám dobře? Je to místo, kde jste se narodili a vyrostli, objevili jste ji náhodou, někým zasvěceni nebo zaujati jejím obrazem? A jak vysvětlit druhému člověku, čím vlastně ona krajina je, pro vás i sama o sobě?

Vše nasvědčuje tomu, že se fenoménem krajiny začali intenzivně zabývat teprve romantici. Stejně jako my totiž prožívali rozčarování ze stavu a směřování společnosti, v níž žili. K vážným filozofickým úvahám o vztahu člověka a přírody je snad přiváděla i průmyslová revoluce postupně nabírající dech či tušení její brzké expanze do krajiny. „Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty,“ sděluje Mácha Karlu Sabinovi. V roce dvoustého výročí básníkova narození bychom si měli připomenout také tuto, v Čechách dodnes spíše výjimečnou citlivost. Stejně jako jeho obdivuhodná pěší putování, z nichž nejdelší vedlo až do jižních provincií tehdejšího Rakouska. Když jsem se pokusil letos v říjnu urazit pouhý zlomek zmíněné cesty, někde mezi italským Terstem a slovinskou Lublaní mi konečně došlo, že se svému „předchůdci“ nemohu vyrovnat ani s pomocí „nordic walking“. Krajina byla stejná a jiná zároveň: reliéf zůstal takový, jaký byl, avšak na místech někdejších pastvin či polí se poutník dnes jen s obtížemi prodírá hustým stromovím a keři. Vezme-li nakonec zavděk asfaltovou silnicí, brzy to pocítí na těle i na duši - co chvíli mu někdo zatroubením připomene, že doba pěších vandrovníků minula.

Někomu se může Mácha jevit nemoderním, jinému naopak vysoce aktuálním rovněž svým zájmem o krajinu, tu skutečnou i tu literární. Nevzpomínám si, kdy se z pouhého pozadí či okolí mého sebestředného já poprvé vynořila určitá krajina. Dobře si ale pamatuji, že coby vášnivý čtenář jsem dlouho „zbytečné“ (rozuměj popisné) pasáže v knížkách jednoduše přeskakoval, stejně jako jsem pohledem bez zájmu míjel krajinářské kompozice zdobící interiéry navštívených hradů a zámků. Až mnohem později jsem díky srovnávání literárních krajin našich básníků shledal, že schopnost umělce zobrazovat přírodu a krajinu je podobně nesamozřejmá jako schopnost jeho výtvor vnímat a porozumět mu.

V Máchově případě si můžeme pozorovací a interpretační schopnosti vyzkoušet asi nejlépe na Pouti krkonošské, Cikánech či Máji, v nichž se přírodně-krajinné prvky uplatňují nejvýrazněji a nejorganičtěji. Stejně zajímavé je ale sledovat, jak se básník „psát krajinu“ teprve učí, třeba v deníkových záznamech nebo v korespondenci. I z těchto textů vysvítá, že jej ani zdaleka nelákalo řemeslné kreslířství, nýbrž zkoumání krajinopisných možností a mezí.

V Poznamenání cest ze srpna 1832 je zachycena první větší cesta do budoucího dějiště posledních jmenovaných děl, hlavně jde ale o vyvolání dojmu krajiny ponořené do tmy. Místo viděného nastupuje tušené, zrak je z velké části nahrazen sluchem a hmatem. Srovnejme prožitek krajiny budované tímto způsobem se stejným místem vylíčeným po rozednění:

Byla velmi tmavá noc; potok hučel ouzkým dolem, zdaleka klepal mlejn. Po půlnoci bylo po druhé straně potoka slyšeti klusot koně, viděti nebylo nic. Ke skále připřený ležel jsem na několika kameních nad šplouchající vodou, ani nepozdřímnuv. K ránu bylo viděti některé hvězdy; obzvláště denici, ale velmi mdle. Nežli jsme přišli do oudolí, kráčeli jsme hustým, starým lesem, jakého dřeva, nebylo k rozeznání, s kopce dolů. Sem tam leželo velké kamení mechem porostlé a zamodralé mušky svítily po něm. Sešedše s kopce tlapali jsme hlubokým rozmoklým pískem, po obou stranách příkré lesnaté stráně; doleji chmelnice, několik chalup, a stáli jsme před potokem.

2. srpna 1832. Nevyspalí kráčeli jsme nadmíru krásným oudolím k Housce. Pískové skaliska sem tam jedlemi, smrky a jiným jehličím porostlé stály nám po pravé ruce, po levé vzhůru do kopce černé lesy, prostředkem hučel jarý potok, sem tam vesnička. … Tak jsme šli vzhůru proti potoku, až kde si hluboko skalinou promlel průchod; tam jsme, obrátivše se okolo rohu vpravo, v nové, předešlému zcela podobné, vešli oudolí.

V Deníku na cestě do Itálie ze srpna a počátku září 1834 autor spatřené krajiny často „odbývá“ několika slovy: „Krajina, dole řeka. Vysoko kostelík. Schönberg. Oudolí. Fialové hory. Oudolí druhé.“ Ne tak ale výstup na horu Brenner spojený s dramatickým blouděním a rozostřenými přechody mezi zasněženými horami, je halícími oblaky a z nich vystupujícími surreálnými vidinami, nebo bouři v horách, kdy zachycuje její rychlý nástup (demonstrovaný měnícími se barvami jezera) a živelnou sílu, s níž zachvacuje celé údolí:

22tého. Oudolí u Longaron. Hrad, co bylo jen jednou vidět. … Krásné oudolí. Pohled naň od Santa Croce, Frazione di Farra etc. Jezero modré, zelené, žluté. Oblaky po kopci. Vzhůru městečka. Serravalle. Oudolí pod námi ouzké, nazad ještě více sestupovaly dvě hory, ostře se dole prohýbaly a za nimi co průhledem v peklo strašlivá bouře hučela. Silnice, vozíky, nesmírný déšť bičoval jezero a nás. Celí promoklí.

Mezi Máchovými krajinami nalezneme vedle fantastických (jimiž jsme se zde nezabývali) či svérázných uměleckých experimentů i obrazy těch, které jej i ve skutečnosti opakovaně přitahovaly svou malebností nebo známkami časů minulých. Například v dopise z října 1836 takto popisuje výhled z oken svého litoměřického bytu:

Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Melníku na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doksany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlikojedy až k Radobylu, a Hanžburek - náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory - a ta rovina - ty skupiny stromů po ní - a ty vinice kolem, v ních ty bílé domky - a to Labe pode mnou - a Hanžburek - - - Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat. Z pátého okna koukám do zahrádky na západ a posledním oknem vidím na půlnoc do litoměřických hor k Auši - ergo - na všecky strany. „Ten byt mně bohové hor popřáli co svému ctiteli,“ psal jsem Strobachovi a teď to opakuji s radostí. Navštivte mě v Litoměřicích! - - -

Místopisný výčet ukazuje na důvěrnou znalost prostředí, zvučně znějící názvy současně představují tento národnostně smíšený kraj jako ryze český. Máchovi jde však hlavně o vyjádření vztahu ke zdejší krajině - proto ona představa Hanžburku, tj. Hazmburku, neodbytně nahlížejícího až do básníkovy ložnice, romanticky působivý obraz hradu na kontrastním pozadí hořící oblohy či kolorace básníkovými oblíbenými barvami, proto ten náhlý přechod k zaníceným výkřikům jakoby ilustrujícím nemožnost popsat krásu této krajiny a nutnost k jejím dominantám toliko odkazovat, proto předchází zesilujícímu se zvaní opětovná připomínka místa oběma přátelům drahého. Dopis jednoduše vyjadřuje vášeň pro krajinu a tytéž emoce mají být probuzeny i ve čtenáři. Autor nás v něm vlastně učí číst svou a s ní i jakoukoliv budoucí krajinu, vidět ji díky daru poetického, okouzleného vidění.

Jako nemohou existovat krajiny přehlížené v knihách, nejsou ničím ani krajiny kolem nás, jestliže je nedokážeme rozpoznat a ocenit. Krajina a člověk jsou spolu bytostně spojeni. To, co jsme nazvali „uměním krajiny“, má proto zásadní význam pro její i naši ochranu.

Mgr. Martin Tomášek, Ph.D., (1969) působí na katedře české literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, zajímá se o dějiny literatury 19. století a environmentální aspekty literatury, martin.tomasek(zavináč)osu.cz

Autoři obou článků o Máchovi citují z moderních edic jeho díla, které ovšem respektují jeho způsob psaní.