VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hloupá otázka! Jako by je každý neznal. Z vojny, z televize, z výletů školních i jiných. Jsou přece rozlehlé - až nudné, smrkové a neustále se potýkají s kůrovcem.

Smrky, kam oko (i historie) dohlédne

Byly tu stále a byly všude. Zatímco tabulky oblastního plánu rozvoje lesů nás přesvědčují o tom, že čisté smrčiny by měly růst až od 1 200 m nad mořem, ony si rostou i mnohem níže, v 700 m. A některé z nich ani nevypadají, že by byly vysázené. A co nejvíce zaráží: smrčiny v těchto oblastech a nadmořských výškách rostly už před 250 lety, na mnohých místech dokonce i před tisíci lety. Velká část Šumavy byla porostlá přirozenými smíšenými lesy, ve kterých smrk byl významnou složkou nebo dokonce dominoval. I v tak nápadně smíšeném pralese, jakým je Boubínský prales, který je navíc poněkud vysunutý z hlavní horské masy Šumavy a má naprosto specifické klimatické podmínky, je a před 150 lety bylo smrku více než 50 %. Lesmistr Josef John v roce 1860 dokonce dělil pralesovité porosty této oblasti na 3 skupiny, z nichž pouze jedna byla smíšená: horské smrčiny, podmáčené smrčiny a smíšené pralesy středních svahů.

Ze stejné doby existují popisy smrkových pralesů z oblasti Modravy. Tam se na obrovských plochách rozkládaly řídké smrkové 300-400 let staré lesy, plné shnilého dříví, a jen na několika lokalitách, obvykle vyvýšených a sušších, byl vtroušen buk nebo jedle. Není překvapením, že i palynologické rozbory jezerních a rašelinných sedimentů potvrzují když ne dominantní, tak rozhodně významné zastoupení smrku posledních 9 000 let. Proto si položme možná palčivou otázku: když „pomáháme“ lesům, a místo smrků sázíme buky či jedle, pomáháme skutečně?

Lesy starší, než se zdá

Podle všeobecně přijímané úvahy, že Šumavu postihla vichřice v roce 1870 a po ní kůrovcová kalamita, by na Šumavě měly být v převážné většině porostů nejstarší smrky staré zhruba 130 let, přičemž většina stromů by měla být mladší. Spočetl jsem stáří u zhruba 12 500 pařezů po celé Šumavě a obraz lesa z nich vyplývající je naprosto odlišný. Průměrný věk smrků je sice jen 108 let, ale plných 12 % pařezů patřilo stromům starším 150 let a 2 % dokonce stromům starším 200 let. Většina stromů, které jsou dnes káceny, vyklíčila v průběhu 19. století. Na řadě míst a nezanedbatelné ploše vznikly tyto porosty po prvně káceném pralese, jinde byl kácen první les po pralese. Protože byly v lesích ponechávány semenné stromy a také podrost nebyl vždy vytěžen beze zbytku, v porostech stále zůstávaly stromy z původních lesů.

Po celé 19. století také vznikaly další typy lesů - jednak skupiny stromů z náletu na už tehdy opouštěné zemědělské půdě, jednak lesy rozvíjející se pozvolným útlumem pastvy v selských lesích. Stromy starší 200 let se vyskytují téměř po celé ploše Šumavy, v některých porostech tvoří až třetinu stromů, jinde se vyskytují jen jednotlivě. Na některých místech dosud rostou stromy starší 300 let. Ano, to už jsou převážně místa chráněná rezervacemi nebo I. zónou národního parku. Zcela výjimečně se v takových lesích dá narazit na stromy staré přes 500 let. Paradoxní je, že tito jedinci rozhodně nepatří k těm největším a nejnápadnějším, velkou část života totiž rostly v zastínění nebo ve ztížených podmínkách. Takové stromy nelze na první pohled odlišit od těch mladších!

Je jisté, že tyto lesy vznikaly zčásti (nevíme z jak velké) přirozenou obnovou. V polovině 19. století bylo například v revíru Březník (mezi Modravou a bavorskou hranicí) odhadnuto, že asi polovina odrůstajících dřevin je z přirozené obnovy. A to po zkušenostech ze současného monitoringu lesa lze považovat za hodně přiškrcenou hodnotu.

Biomonitoring, který zahájila Správa NP a CHKO Šumava v roce 2008 (viz Pavla Čížková: Jak se chová les ponechaný samovolnému vývoji, Veronica č. 1/2011, s. 17) v této oblasti totiž odhalil průměrnou hustotu přirozené obnovy 2 772 ks/ha, přičemž dalších 1 168 ks/ha pochází z výsadeb (to je průměrná hustota výsadeb podle lesní hospodářské evidence, včetně opakovaných, na území II. zóny). Je pravděpodobné, že i v minulosti měly smrky podobnou schopnost rozmnožovat se.

Kalamity a kalamity

Kdo tvrdí, že lesy na Šumavě zničila vichřice v roce 1870 a po ní následující kůrovcová kalamita, nemá pravdu. Od poloviny 18. století dodnes se na odumírání vzrostlých stromů podílel jak člověk, tak vítr či kůrovec. Zprávy jsou o tom spíše nepřímé, je však jasné, že se to skutečně dělo. Dokud lesy byly ještě pralesy, byly ničeny vichřicemi a následně kůrovcem. Například sklárna na Hůrce vznikla v polovině 18. století na území obrovského polomu, který se táhl od Železné Rudy až k Vydře. Protože polom zničil převážně smrkové lesy, musela už tehdy proběhnout kůrovcová kalamita. Další období vichřic a kůrovcových kalamit bylo na konci 18. století, pak série polomů zejména mezi roky 1830 až 1850. Jedno je jisté: vichřice vždy měnily tvář šumavského lesa. A protože to i v minulosti byl les převážně smrkový, nedílnou součástí těchto přeměn byl i kůrovec. Má-li být národní park alespoň zčásti tvořen přirozeně se chovajícími lesy, budeme si na tyto skutečnosti muset zvyknout.

Dokonalý příklad nám dává Karel Klostermann. V roce 1890 litoval původního smrkového pralesa kolem pramenů Vltavy a divil se, že něco tak malicherného, jako je malý kůrovec, může zničit les, který zde rostl po staletí. Paradoxní je, že lesničtí odborníci už 60 let poté, co Klostermann popsal lesy kolem pramenů Vltavy jako mrtvé, tento porost zařadili mezi pralesovité zbytky. O dalších cca 50 let později jsme řešili, zda stejný porost, který považujeme za starý prales, opět „obětujeme“ malému kůrovci.

Síla přirozené obnovy

Zatímco na jedné straně se stále roní slzy nad odumírajícími smrky a volá se po nezbytnosti zalesnění, abychom neměli nakonec místo lesnatých hřbetů kamenná moře, v jiných částech Šumavy se zuby nehty bráníme neustálé snaze lesa oloupit nás o pracně vytvořené bezlesí (někdy sotva 200 let staré). Přesvědčení člověka o nezbytnosti zalesňování pasek nebo ploch pod odumřelými smrky je silné a objevuje se už na konci 18. století. Tehdy se ale oproti dnešku některé lesy pásly, někde se hrabalo a vyřezávalo stelivo, čímž byl systematicky ničen lesní podrost. Přesto les dokázal odrůstat. Obnovovat se sám ze svých semen. Zachycují to nakonec i dobové záznamy ze 40. let 19. století, které dokazují, že už tehdy byly opuštěné půdy samovolně obsazovány nálety. V nejextrémnějších polohách Šumavy, v oblasti Modravských slatí nebo v horských smrčinách, má přirozená obnova nejtěžší podmínky. Hustota obnovy tu není všude stejná, na Modravských slatích se pohybuje podle místa od 80 do 19 580 ks/ha. Ale to není lesu na závadu. Zvláště lesu, který má tu čest stát se opět pralesem.

Směrem níž nebo směrem mimo studené, mrazové pláně hustoty zmlazení vesměs rostou. V lesích nadmořských výšek kolem 800 m je průměrná hustota zmlazení 10 919 ks/ha. A lze narazit na místa s hustotou bezmála 90 000 ks/ha. Navíc, na opuštěných zemědělských plochách po druhé světové válce dnes také rostou lesy. S hustotami vzrostlých dřevin kolem 1 000 ks/ha a s hustotou přirozené obnovy dalších 2 000 až 16 000 ks/ha. Téměř by se dalo říci, že nebudeme-li kácet, lesy nás zadusí.

Kdo je pánem tvorstva?

Les v národním parku, ať je pralesem, nebo právě vysázenou kulturou, má jednu smůlu: jeho existence je projevem lidské vůle! Říkáme tomu „diferencovaný přístup“ a podle toho, jak se nám co zdá, rozhodujeme, co se s lesem stane. Může se to zdát neuvěřitelné, ale pořád ještě existují lesníci, kteří chtějí v posledním zbytku Boubínského pralesa kácet (např. Petr Martan ze Čkyně), a na druhé straně tu jsou lidé, kteří chtějí jiný les ponechat samovolnému vývoji (mnoho nejmenovaných aktivistů ze Ztraceného).

A to je právě ten problém. Co člověk, to jiné posouzení situace, jiná pravidla a jiné priority. Přesto jsme už desetiletí svědky skutečnosti, že o tom, zda stromové patro lesa odumře a v jakém rozsahu, rozhoduje člověk jen velmi omezeně.

Ale jsme to přece my, kdo tu vyhlásil národní park. Jsme to my, kdo rozhoduje o tom, jestli zůstane národním parkem, nebo bude něčím jiným. Jsme to my, kdo dosáhl poznání o lese a ví, že les roste sám, že není třeba do něj zasahovat, že není třeba mu pomáhat. Jsme to také my, kdo opravuje les v jeho vzrůstu a ví, že co kmen, to peníze… Jsme to my!

Mgr. Pavel Hubený (1963) - vedoucí Správy CHKO Šumava, zabývá se státní správou v ochraně přírody, vývojem historické krajiny Šumavy a druhovou a věkovou skladbou přírodních lesů, pavel.hubeny(zavináč)npsumava.cz