Čtení na tyto dny

Nov

Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.

Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu

(Jindřich Zogata)

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Jak se malují Lesy. Rozhovor s Petrem Pastrňákem


č. 5/2011, str. 24-25

Petře, jak maluješ?

V podstatě se stále promalovávám do vnitřního stavu, ve kterém to už maluje samo. Ale jde to ztuha. Je zvláštní, že k dobrému výsledku se dá dostat nejen promalováváním se, ale také meditací. To jsou dvě cesty k dokonalosti a platí to v každé činnosti. Prozkoumávání těchto oblastí je to, co mě na malování nejvíc zajímá, možná i drží.

Kdy maluješ?

Když začnu, pak se musím koncentrovat na práci celý den od rána do večera. Nemusím sice neustále pracovat, ale musím to mít pořád v hlavě. U mě totiž probíhá malování v jakýchsi několikatýdenních cyklech. Začínám tam, kde jsem před tím skončil. Pro mne je to stále cesta k vrcholu, k okamžiku, kdy se mi podaří malovat rychle, spontánně, radostně, jen tak bez vnější opory. To je nádherně osvobozující stav, který malířství přináší, a do něho se stále učím dostávat. Je to pro mne ovšem stejně obtížné jako na začátku, když jsem s malováním začínal. Snem je pro mne být každodenně zcela koncentrován na práci a přitom naplno dělat i jiné věci, kterým se věnuji. Nechci, aby mě to, když začnu pracovat, tak stravovalo. Objevuji si vlastně sám pro sebe podstatu zenového malířství.

Jak maluješ?

Ideální je pro mě malovat všemi barvami. Spontánně. Rozestavím si kolem sebe barvy, vyberu si je, jako tóny klávesnice. Všechno musím mít připraveno, a potom si jdu třeba lehnout a představuji si, co chci dělat, jaké barvy tam mohou být, jak to bude vypadat. Tohle je jeden ze způsobů, jak mohu něco dělat: dokonale si představit celou situaci. Při malování nechci na nic myslet. Považuji se spíše za abstraktního malíře, ale většinou potřebuji nějakou platformu, na které se bude malování odvíjet, a ta je realistická. Může to nakonec ovšem dopadnout zcela jinak, namaluji třeba něco zcela jiného, ale vycházím z určitého základu. Někdy během malování, kdy na obraze už něco je, použiji obrázek, fotografii nebo si promítnu diapozitiv, kde mě zaujme například rytmus čar a tím se inspiruji. Dosáhnu tak určitého kontraefektu, na který bych jinak sám nepřišel. Zkouším se posouvat stále dopředu, vybírám různé způsoby, abych se po čase nezačal opakovat.

Proč maluješ Lesy?

K tématu Lesů jsem se dlouho chystal. V dětství jsem si maloval lesy podle Mařáka a tak jsem to chtěl znovu vyzkoušet.

Kolik ti tenkrát bylo?

Bylo mi patnáct. Začínal jsem s kopiemi reprodukcí českých krajinářů 19. století. Když jsem pak v Ostravě v galerii viděl obrazy krajin ve skutečnosti, napadlo mě, že každý obraz je něčím živým. To mě na nich fascinuje. Tehdy mě také překvapila jejich dimenze, jejich hloubka. Malířství mě v té době ale zajímalo jen určitou dobu, potom přišla poezie, hudba, psal jsem písničky, dělal spoustu různých věcí. Když jsem znovu začal malovat, napadlo mě, že musím ty lesy zase zkusit.

Jaké to bylo, opět je malovat?

Zjistil jsem, že Lesy jsou téma, ve kterém se dá krásně a rychle přecházet z realistického do abstraktního a naopak. Les je taky bohaté mytologické téma, pod podobami lesů vždy něco cítíme, je to určitá mapa vnitřní cesty, která může být plná tajemství. V Indii je například les posvátným místem.

A krajiny?

Když jsem v krajině s otevřeným horizontem, a teď myslím třeba na holandského krajináře van Goyena, uvědomuji si, jak mě přitahuje ta otevřenost horizontu. Jakoby vybízí k rozplynutí se. Podobně by mohl fungovat i obraz, tak, aby se v něm člověk ztratil. Být ve stavu, kdy se nejde ničeho pevného zachytit. Obrazy krajin jsem dělal podle českých krajinářů z 19. století, ale také podle Jana van Goyena nebo Emila Filly.

A otázka Veroniky: Proč témata požáru, bouře? Jde o expresivnost techniky, nebo Vaše zážitky s živly?

Hořící lesy tak nějak samy vyplynuly z předchozích lesních cyklů, řekl bych, že mne překvapilo množství ohnivých podob, kterých je možno dosáhnout. Proto jsem v tom pokračoval dál. Pořád se objevovalo něco nového. Myslím, že jsme se jako malí všichni rádi dívali do ohně a tady asi budou kořeny této inspirace. No a samozřejmě je to malířsky velmi vděčné téma.


Petr Pastrňák  *1962 ve Frýdku-Místku

1990-96 AVU Praha, ateliéry M. Knížáka, M. Bielického a J. Davida

Zastoupení ve sbírkách: Národní galerie v Praze, Ludwig Samlung, Aachen a další.

Žije a pracuje v Praze a v jižní Indii.


Rozhovor Martina Dostála s Petrem Pastrňákem, kráceno podle www.petrpastrnak.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu