VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„- znáte ten chvat - / ach, nohy nikdy hlavě nestačí, / když na vás prší / a někdo stále lící v střílně / tajného koutku,“ píše Oldřich Mikulášek v básni Když na Kolišti prší. Od studentských let brávám si s sebou na cesty básnickou knížku, protože čtené mezi chůzí, na mezi, v krajině, v úkrytu před deštěm, ve vlaku, na nádraží je jiné než čtené doma v křesle večer, když všichni ostatní již spí. I nyní, když v nočním exilu listuji ve sbírkách tří básníků, jejichž jubilea se mi stala podnětem ke psaní, přecházím po místnosti sem a tam. Abych našel jejich knihy v knihovně, abych si vzpomenul na iniciační zážitky u jejich poezie, abych ulevil ztuhlým zádům, aby mi lépe zněly jejich verše, které si rád čtu nahlas.

Podzim 1990. Byl jsem v Brně na studiích sotva měsíc, když mne a dva mé spolužáky chuť dát si víno přivedla do vinárny Venuše. Prostor ovládala stolní společnost, uprostřed které chrlil své glosy a historky kráter Resnik. Zaujala ho lesnická uniforma mého kolegy, a tak se na něj opětovně obracel s oslovením „myslivečku“: „Myslivečku, dej si víno. Myslivečku, poslouchej…“ Mimo jiné zazněla i historka o Oldřichu Mikuláškovi. Jak ho jednou při odchodu z vinárny nasměrovali domů, a aby nezbloudil, poradili, že má jít po kolejích šaliny a holí si stále ověřovat ťukáním do kolejí, že nesešel. Že tak snadno dojde. Když se společnost později vynořila, že se též odebere domů, potkala Mikuláška na kolejích v protisměru. Držel se totiž rady dokonale - stále se holí ujišťuje, že je na kolejích, prošel až na točku a pokračoval dál. „Co jim řekne, když tak prší, / co jim řekne, chodcům, / déšť, / když tak spějí bez myšlenky / nebo celí v myšlenkách, / dobrých sotva na přikrytí / jiných, prudších myšlenek, / jež vrší.“

Chůze a přemýšlení. Motiv, který se v Mikuláškovi opakuje, snad i právě proto, že básník po úrazu v devětašedesátém chodil s berlemi a s bolestmi. Když čtu jeho básně, představuji si, že spěchá, umanutě, zarputile, vzpurně… Jakkoliv je to asi představa nepravdivá, je neodbytná, evokuje ji tempo veršů, jejich trýznivost i zbojnické fanfarónství. „Nohy nikdy hlavě nestačí“, nestačí běžet vedle veršů, podlamují se pod přípitky…

František Hrubín přirovnal Mikuláškovu poezii k jablku s kořennou chutí, voňavému, ale také trochu poďobanému, pobitému krupobitími. I při Hrubínových verších se mi obraz básníka za chůze nabízí, zjevuje se mezi řádky. Dvacetiletý František se toulá kolem Lešan, u Sázavy. „Ale ty přece chceš být profesorem?“ /… / V noci se budem vracet, / cvrčkové pronikavě budou na cimbálky / hrát neslýchané, skvělé odrhovačky - / „Nechci. To chtějí naši.“ „No tak nebuď!“ / „Naši by toho chtěli! Já se radši toulám.“

Celý život se tam vracel. Enormně citlivý extrovert, jak ho nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny charakterizovala jeho dcera Jitka. U Sázavy nalézal venkovský klid, ticho řeky a ptačího zpěvu. Před lety jsem viděl dva nebo tři filmové záznamy, na kterých je zachycen, tak viditelně nesvůj před kamerou… Když čtu Hrubína, představuji si ho, jak pomalu, snivě, snad i trochu bázlivě jde kolem řeky. Důstojně vyhlížející uznávaný básník a zároveň stále trochu venkovský kluk. „Bez zastavení a bez záměru / odplouvá mi život pod slovy / a náhodný vítr skutků věru / rozpačitě vzdouvá plachtoví. // Že básním, však nejraději přece / že se toulám, rodičové mí, / jako břehy umíněné řece / odpusťte mi ještě na zemi!“

Chůze může být vášní. Snadno jí propadneš. Jdeš. Putuješ. Třetí z letošních jubilantů, o století starší Karel Hynek Mácha, byl takovým poutníkem. „Ó jak by mi blaze bylo jíti s tebou; tam v klínu přírody, v stínu nebenosných hor, při spádu jarých vod neb ve věčné tichosti říši po straně tvé vidět planoucí zoře mladého jitra, aneb spatřiti, jak v růžových červáncích umírá mdlý den, rozesílaje růžové věnce po zsinalých čelách mrtvých velikánů -,“ říká Márinka.

Poetická představa o pomalém snivém putování, kterou si vytváříme z Máchových skladeb, je však tvrdě konfrontována s cestovními zápisky, například začátek cesty do Krkonoš byl plánován takto: „Outerý. Z Prahy ráno ve čtyry hodiny dne 20. srpna 1833 přes Líbeň, Prosík, okolo Střížkova, přes Ďáblice, okolo Bakoměřic do Líbeznice, odtuď po silnici přes Labe na Štěpánském přívoze až do Melníka. Tam se zdržíme do dvanácti hodin.“ Pokud to tak skutečně bylo, byl to pěkný kalup. Takovou pouť lze snáze považovat za akt vášně než za nesměle platonické sbližování s krajinou. Ale neodpovídá taková chůze romantické „rozervanosti“ vlastně lépe, než šouravá procházka se zasněnými pohledy do krajiny? A tak si Máchu představuji spíše jako chodce, kterého pohání touha dojít dál a ještě dál. Při zasněných pasážích textů ho pak vidím, jak sedí s pokrčenými koleny, na kterých má skicák, a kreslí „spatřené“ hrady. Helfenburk, Houska, Berštejn, Okoř, Bezděz, Vřísek, Týřov…

Petr Čermáček