VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pro malíře Petra Pastrňáka neplatí v umělecké práci dané jistoty. Každým obrazem, ať již ho vytváří na plátno nebo na papír, pokouší své možnosti a otevírá se očekáváním. Samozřejmě, má svoji zkušenost, vždyť se svými obrazy nastoupil docela razantně na českou scénu už kolem poloviny 90. let. Má svoje metody a techniku, jak své obrazy dělá, svůj výrazný styl, který se přirozeně a plynule proměňuje. To vše zakládá sebejistotu malíře a také stimuluje očekávání publika a jeho sběratelů. Nicméně, nikdo, ani malíř, neví, co se stane v jeho příštím obraze.

Po Hořících lesích a temných pruzích industriálních měst a továren, s nimiž se ukázal Pastrňák v prvních dvou měsících roku 2011 v ještě stále prestižní Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, představuje v září téhož roku v pražské Prinz Prager Gallery a ostravské Galerii Beseda novou kolekci obrazů, nazvanou po nejabstraktnějším z nich Bouře. Je to hraniční řádění živlů, které poslední dobou láká malíře. Pastrňák objevuje krajní stav krajiny, která se proměňuje vypětím strhujícího děje natolik, až se ztrácí v abstraktnu dění. Požár lesa, stejně jako smršť větru, výboje blesků a staccato deště doprovázené hrozivou či temnou změnou barvy posouvá atmosféru malířových nových obrazů tam, kde jsme na to u výjevů z lesních zákoutí a postklasických krajin nebyli zvyklí. Bouře výbojně strhne Pastrňákův specifický projev a přirozeně rozvíjí jeho vizuální přemýšlení o možném zobrazení krajiny, je však, stejně jako u ohnivých lesů, také jistou metaforou pocitu ze světa, senzitivním záznamem obav malíře, jehož malování je tak úzce propojeno s fyzickým i psychickým stavem autora i světa, v němž tvoří.

Pastrňák bezesporu vždy přemýšlí, jak nacházet pro sebe nové impulsy, kterými posouvá vlastní estetiku, jak pracovat s náhodou a vlastní připraveností, jak stavět jinak a opět jinak své obrazy, když tak dobře ví, že sám sebe neobejde. Miluje les, má rád krajinu, proto je tak dlouho maluje a proto pro ně i pro sebe nachází další potenciál jejich možností. Hořící červeň mezi stromy mění za extenzivní a malířsky vděčnou bouři, ke které tak či onak musel svým gestickým projevem dojít, ale zde jde také o smysluplné a emocemi nabité „vyprazdňování“ lesní malířské estetiky ke krajnostem „ošklivé“ malby, která je svou novostí ovšem krásná. Při tom všem proměňuje a zkouší svoji techniku vymývání barvy, s barvami také experimentuje, respektive využívá jejich různou dobu zasychání a sleduje možnosti, které se na plátně či papíru odehrávají. Při tom je důležitá i rychlost malování, podepřená nutnou koncentrací a jistým psychofyzickým stavem umělce. Jistá úspornost prostředků a barev posledních obrazů kontrastuje s živelností bouřlivějších témat, je však komplementární jedinečností Pastrňákova projevu.

A posléze máme co dělat i s jarní barevnou svěžestí a vitální lákavostí těchže lesů, do některých z nichž se malíř osobně vydává, aby zde svým impresivním gestem, snad po vzoru impresionistů, zachytil svůj těkavě kontemplativní obrazový dojem. Prosvětlenou impresivní paletou však zachytí na malém podlouhlém formátu i panorama chemičky, jedovatě krásné natolik, že se stává stejně lákavým obrazem jako ty přírodní. A studeně modré Bouře zkouší proměnit v podobně modravě studené Potopy, a rozpracoval také velký obraz s klidnými rytmickými vlnkami nekonečného moře. Pastrňák již nějaký čas střídá život v Čechách s dlouhodobými pobyty v jižní Indii. Být tam ho naplňuje osvobodivým pocitem, je, pracuje na zahradě, skicuje. Myslím, že něco z toho pocitu se pak dostalo i na obrazy, na kterých zachytil tamní posvátnou horu.

Malování je pro Petra Pastrňáka způsobem jeho mentální i fyzické existence. Syntetizuje se v něm zkušenost západního malířství, včetně obdivu k různým více či méně tradičním krajinářům, faktická znalost východních filozofií a východoasijského umění a také touha prostoupit a poznat struktury toho, co nás obklopuje, konformuje a svádí. Aktivnost a kontemplativní akčnost, spojená s poznáváním, zakládá Petrovo výjimečné malování, jeho klid i bouři lesů, sytost i prázdnost barev, vrstevnatost důvodů, jak zachytit skutečnost, která se abstrahuje v obrazy, v nichž se dá tak jedinečně spočinout. A my nakonec ani nemusíme vědět jak. I tak zůstává dostatek prostoru pro naše domýšlení.

Martin Dostál