VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mezi ekologicky orientovanými psychology, sociology a politology dnes převažuje názor, že rozhodující změnu v chování lidí vůči přírodě lze čekat „zdola“, cestou lidských a občanských iniciativ. Ekologická výchova občanů je tedy podle nich věc prvořadého významu. I u nás se dnes o ekologické výchově hodně mluví. Lidé však začínají být podráždění, v lepším případě hluší, zjistí-li, že zatímco jsou ekologicky vychováváni, skutečný vývoj jde docela jinam. Je naléhavě zapotřebí kroků, které by odstranily tuto schizofrenii. Jednotlivci musí být dána příležitost uplatnit svou dobrou „ekologickou“ vůli a ekologické vychování.

Jinými slovy, jde tu o rozpor mezi individuální a sociální rovinou ekologické etiky. Nejlepší předsevzetí „ekologicky vychovávaného“ člověka jsou u nás mařena nezájmem a špatným fungováním veřejných a politických institucí. Všichni známe takový obraz: ekologicky vychovaný občan stojí bezmocně s taškami plnými skla před nevyprázdněnými kontejnery, jindy s vozíkem plným starého papíru před uzavřenou sběrnou. Uvědomělý občan ochotný jet do práce tramvají se musí vecpat do zástupu nevrlých nešťastníků. Znalec ekologických koloběhů pobíhá zoufale po bytě se zbytky nátěrových hmot (záchod?, popelnice?, vlastní zahrada?) - kategorie a sběr „zvláštního (chemického) odpadu“ u nás prostě neexistuje. Občan zasazující se (stačí: zajímající se) o vypuštění třetí Novomlýnské nádrže žasne, že jeho vláda přehodila řešení raději okresním úřadům.

Nejen „na každém z nás“, ale i na těch, které si volíme a které pověřujeme mocí, „závisejí osudy životního prostředí“. V reálné rovině je trpělivá a pokorná snaha jedinců postavená tváří v tvář ekologické ignoranci politiků vlastně pošetilostí. (Jistě, existuje i ideální rozměr ekologického chování jedince. Ten se však týká spíše jeho soukromí, jeho světonázoru a jeho svědomí.)

Už samotné projednání návrhu „Jiné ústavy“ parlamentem by bylo významným signálem pro poslance, naši vládu a další politiky. Apriorní poraženectví „stejně to neprojde“ by tu dvojnásob nebylo na místě. Pravděpodobnou diskusí, spory, výměnou stanovisek bude vysloveno a pojmenováno něco podstatného. Přinejmenším vyjde najevo, že parlament a vláda ve svém uvažování na něco zapomínají. Že většina politiků až doposud ignorovala dimenzi života naší společnosti, která je tak významná, že si - aspoň podle některých poslanců - zaslouží včlenění do základního zákona státu. Mnozí z našich politických aktérů poprvé stanou před názorem, že mírou všech věcí a jedinou hodnotou tohoto světa není člověk.

Schválená „Jiná ústava“ by samozřejmě byla významným právním dokumentem, z jehož ducha by v budoucnu vycházely principy i konkrétní obsah všech zákonů dílčích, tj. právních norem, které budou prakticky ovlivňovat lidské jednání. Takovou ústavou bychom skokem srovnali krok s progresívními myšlenkovými proudy a konkrétními snahami Evropy a Světa vůbec.