VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tam a zase zpátky

Zahrady vždy vznikaly jako prostor oddělený od okolních divokých porostů, místo, které si člověk za-hradil a dosáhl zde vítězství kultury nad přírodou. Vyšlechtěné odrůdy, pravidelné členění, snadná prostupnost. Ve 21. století ale není už moc co zahrazovat, ve středoevropském prostoru je všechno rozparcelováno, obhospodařováno, civilizováno. Filozof Josef Šmajs poukazuje na odvěkou dichotomii (dvojakost) systému příroda-kultura: nyní jsme v bodě, kdy se nám zdá, že kultura převažuje, a to až sebezáhubně. A tak se avantgardní proudy ve společnosti pomalu vracejí zpátky. Zahradu chceme přírodě zase trochu přiblížit, s přírodou spolupracovat, pozvat naše mimolidské bližní - rehky a pěnice, ježky, užovky, střevlíky, slunéčka.

Takový přístup vyžaduje ovšem změnu estetického vnímání. Nicméně nemusí být zas tak radikální, jak ukazuje například dolnorakouský program Natur im Garten (Příroda v zahradě). Vláda Dolního Rakouska od devadesátých let podporuje zakládání soukromých i veřejných přírodních zahrad, propaguje zahradní turistiku, uděluje lidem plakety za spolupráci s přírodou, s pomocí neziskovek radí, jak se starat o zahradu bez chemie. To vše ve spojení s rakouským smyslem pro pořádek, takže výstaviště přírodních zahrad v Tullnu neurazí ani vaši konzervativní tetu. Najdete tu úkryty pro užitečný hmyz, ptáky a savce, staré a původní odrůdy rostlin přizpůsobené místním podmínkám, suché kamenné zídky a jezírka, kompost, mulč, povrchy propustné pro vodu, prvky louky i spoustu zeleniny a ovoce.

Klíč k určování zahrad

I po návštěvě Dolního Rakouska si pod pojmem přírodní zahrada každý představí něco trochu jiného. Užitečné je proto stanovit si tři měřítka:
1. samozásobitelství: Pěstuje majitel ovoce a zeleninu pro vlastní potřebu? Má užitková zvířata? Záleží mu na tom, aby se alespoň trochu samozásobil?
2. chemie: Používá majitel umělá hnojiva k rostlinám a postřiky na škůdce a na plevel? Neví, jak se bez nich obejít?
3. estetika: Je zahrada důsledně uspořádaná, „uklizená“ a zdobená okrasnými rostlinami, nebo spíše divoká, s množstvím porostů a volně žijících živočichů?

Vyloučíme-li kombinaci chemie + divočina, které spolu v principu příliš neladí, vznikne nám šest modelových typů zahrad. Najdete mezi nimi tu svoji?

1. potraviny + chemie + pořádek = častý typ ve starší generaci, klasická zahrada Čapkova zahrádkáře vybaveného přípravky agrochemických firem. Odměnou může být vyšší výnos zeleniny za cenu finanční investice do přípravků, materiálových nákladů na jejich výrobu a možných zdravotních rizik
2. potraviny + bez chemie + pořádek = vyskytuje se u zahrádkářů, jejichž významnou motivací může být vypěstovat si zdravou zeleninu. Zároveň je ale pro ně důležité, aby zahrada „nějak vypadala“ a vkládají do ní hodně ruční práce, plejí, okopávají, zalévají
3. potraviny + bez chemie + divočina = taková může být zahrada s permakulturními prvky inspirující se uspořádáním přírodních ekosystémů. V přírodě je půda vždycky pokrytá, rostliny tvoří více pater a různorodá společenstva druhů vedle sebe, zkrátka trochu „jedlý prales“. Hospodaření je náročné především na znalosti, vede ale ke kratšímu času na údržbu než „uklizený“ pozemek, zahrada se blíží soběstačnosti
4. bez potravin + chemie + pořádek = velmi častý typ novodobých zahrad, které slouží výhradně jako upravená kulisa k domu, s malou údržbou. Používají se tu hlavně herbicidy do trávníku, přípravek Kaput na zeleň ve spárech dlaždic a benzinová sekačka
5. bez potravin + bez chemie + pořádek = přírodní zahrada mírně anglického stylu, někdy podle architektonického návrhu, kde majitelé mají výraznější estetické cítění, lásku k přírodě („nepoužívám přece chemii“) a obdiv k rostlinám. Na zahradě hodlají odpočívat a bavit se, ne pracovat, proto potraviny nepěstují
6. bez potravin + bez chemie + divočina = přírodní zahrada v radikálnějším slova smyslu, pro radost, odpočinek, pozorování živočichů, ideální pro děti. Je vlastně na pomezí jakéhosi přírodního parku, přechází do lesního pozemku za plotem Z těchto šesti typů můžeme nazvat přírodní zahradou všechny, kde se nepoužívá chemie a dává se aspoň trochu prostoru divočině. Není tedy jedna cesta, jak by přírodní zahrada měla vypadat; vždycky vyjadřuje názor majitelů. Včetně toho, zda se na ní objeví zelenina a ovoce.

Zahrado, živ mě

Průměrná česká vesnice v nížině znamená domy plus zahrady, z minulých století je vidět historické uspořádání: ulice, stará zástavba, pozemky táhnoucí se za ní směrem za humna. Na okrajích, je-li ves atraktivní lokalitou, pučí nové domy s jiným rozložením - velká stavba uprostřed čtvercového pozemku a okolo zahrada. Nedávno jsme procházely touto zástavbou s babičkou. „Tito to mají opravdu krásné, upravené,“ hodnotí babička 50 m2 trávníku s parkovištěm a okrajem z cypřišků zamulčovaných kůrou. „Ale hodil by se jim tam třeba aspoň rybíz nebo ovocný stromek,“ oponuju. „Vždyť s tím je robota!“ odvětí babička, která celý život pracovala na záhonech. Má pravdu. Pro její generaci jsou okrasné rostliny důležitým statusovým symbolem bohatství, signálem „nemusím dřít kvůli obživě, mám na to, abych si jídlo nakoupil“. Jedlé rostliny pak mají také různý status (postavení) podle toho, co ještě je žádoucí pěstovat, a co ne - ovoce je na tom lépe než zelenina, rajčata a okurky lépe než mrkev a zelí. Zelenina náročnější na živiny, zálivku, teplo a péči je symbolem většího luxusu, větší náročnosti použitých zdrojů na jednotku vyprodukované kalorie. Proto ji chceme jíst pořád, v zimě v létě - naučili jsme se, že nám chutná a že máme na to, dovézt ji odkudkoliv.

Ekologický luxus

Protože postupně se dřívější luxus stal normou, někdy nás už tolik nebaví, a tak si nacházíme nové kategorie vzácnosti - ticho a klid, čistý vzduch, kvalitní potraviny, pozorování přírody, odpočinek od práce u počítače, společenské kontakty. To může splnit přírodní zahrada. S vědomím rizik spojených s tím, že už nejsme zvyklí tolik pobývat a pracovat venku jako naše babičky. Pokud jsme ale důslední a nenecháme se odradit, přírodní zahrada se stane hodnotným vkladem do budoucna našim dětem a vnukům. Ekopsychologie, která zkoumá, proč lidé chrání či nechrání své životní prostředí, hovoří o tom, že raný kontakt s přírodou hraje velkou roli v pozdějším formování proenvironmentálních postojů. Aneb čím déle pobývá dítě obzvlášť v období mateřské školky v přírodě, tím je pravděpodobnější, že si zážitky z ní ponese do života a bude k ní mít bližší vztah, bude se v ní umět orientovat a ocenit její hodnotu. Přírodní zahrada z tohoto hlediska poskytuje skvělé vyžití. Malé děti milují trávu, stromy, hlínu, bláto, zvířata, sázení semínek - podnětů je v přírodě mnohem víc, než poskytují všechny umělé hračky. Zadarmo, jen tak.

Bc. Veronika Fišerová (1986) - v Ekologickém institutu Veronica pracuje na projektu Přírodní zahrady bez hranic, www.veronica.cz/prirodnizahrady