VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ačkoli jsem celé roky „pendloval“ kolem hranice našich jižních sousedů a ačkoli jsem měl v posledních letech možnost navštěvovat i část našeho státního území za ostnatými dráty, která byla pro většinu spoluobčanů tabu, za spojnici hraničních kamenů mi nebylo dopřáno se podívat. Výprava na Bajkal nebo na Kubu by asi byla menším problémem. Leč v roce 1990 se mi splnily sny. Oprášil jsem bicykl, přizpůsobil jej nárokům rakouské Gendarmerie a začal systematicky pročesávat rakouské pohraničí. Žádné rododendrony a ledovce v Alpách, ale pahorky mezi Mikulovem a Vídní, o nichž jsem tušil, že skrývají klíč k pochopení jihomoravského ostrůvku teplomilné květeny.

Botanika navštěvujícího pravidelně Pálavu samozřejmě lákalo její pokračování jižním směrem. Na rakouském území se skutečně také nacházejí vápence, dokonce v daleko větším rozsahu než u nás. Vápencový podklad tvoří celé okolí obce Falkenstein, Leiser Berge poblíž Mistelbachu, kopec Buchberg nedaleko silnice Znojmo-Vídeň i další menší lokality. Květena rakouských vápenců se však s naší Pálavou prakticky nedá srovnat. Chybějí zde především větší skalní útvary, které v minulosti znamenaly významná útočiště náročnější nelesní flóry, ať už stepní nebo dealpinské. I laický návštěvník zde bude postrádat zejména barevné koberce kosatců nízkých, jež patří k největším lákadlům předjarní Pálavy. Podobně třeba tařice skalní zde má pouze jedinou lokalitu.

Oblé tvary pahorků, v minulosti asi kompletně zalesněných, podmiňují spíše přítomnost zajímavější květeny lesní. Skutečně, té zde ve srovnání s flórou jihomoravských pahorkatin přibývá. Již v okolí Falkensteinu nalezneme volovec vrbolistý, který na Moravu pronikl pouze v CHKO Podyjí a kdysi i do okolí Vlčnova. V Ernstbrunnském lese roste hojně chrpa úzkoperá a brambořík, na kopci Buchberg hladýš širolistý - všechno druhy na jižní Moravě omezené na relativně úzce ohraničené partie.

Zvláštností rakouského Weinviertlu - jak se celá tato oblast nazývá - jsou vysoké a strmé sprašové svahy, jejichž obdobu u nás nalézáme jen zřídka. Tato stanoviště hostí velmi pozoruhodné kontinentální druhy, které měly možnost se do střední Evropy rozšířit s vegetací chladných stepí na sklonku doby ledové. K těmto podivuhodným glaciálním reliktům náleží bytel rozprostřený, který se dnes vyskytuje jen na úpatí Staré hory u Újezda u Brna, dále bělostník, o němž nelze jednoznačně říci, zda v historické době na našem území vůbec rostl, a pýr hřebenitý, který se dodnes vyskytuje na omezených lokalitách jižního Slovenska. K dalším zajímavostem této oblasti patří kozinec měchýřnatý, známý z ČSFR pouze z okolí Turně nad Bodvou ve Slovenském krasu, a bělotrn rusínský.

Jihozápadně od Znojma pokračují i na rakouském území teplomilná a druhově velmi bohatá vřesoviště, zejména v okolí městeček Retz, Pulkau a Eggenburg. Ačkoli se jejich vegetace téměř neliší, rozdíly přece jen najdeme. Státní hranici zde pečlivě ctí kosatce. Z naší strany je to kosatec nízký, ze strany našich sousedů kosatec písečný, který na rakouském území zřejmě nikde nevstupuje na vápence jako u nás na Pálavě.

Průlomy dolnorakouských říček Pulkau, Kamp a Krems jsou sice velice pěkné, nicméně předcházející Militärschutzgebiet na naší straně kaňonu Dyje učinil území připravovaného národního parku Podyjí-Thayatal jednou z nejskvostnějších perel středoevropské přírody. I zde se obě strany údolí poněkud liší. Naše má většinu ostrožen obrácenu na jih, takže hostí bohatší populace teplomilné flóry, rakouské severní svahy zase zaujmou rozsáhlými výskyty horských prvků. Do Rakouska např. nezasahuje ostřice tlapkatá, ač nejbližší lokalita je vzdálena od hranic sotva 200 m, opačně, plané flóře Moravy chybí strdivka nejvyšší.

V aluviu Dyje a Moravy jsou dosud zachovány podstatně rozsáhlejší ukázky zaplavovaných luk, které nejsou natolik degradovány přesušením, nitrifikací nebo zánikem pravidelného kosení jako u nás. Jejich flóra je prakticky totožná s tím, co jsme donedávna znali i z jižní Moravy, respektive ze Záhoří. Nechybí zde typické hrúdy s trávničkou prodlouženou ani louky s plaménkem celolistým a hořcem hořepníkem. V lužních lesích se ovšem objevuje i planá réva lesní.

Osud slanisk ve Weinviertlu je velmi podobný osudu slanisk jihomoravských. Nejbohatší lokality v povodí říčky Pulkau západně od města Laa vzaly nenávratně za své. Na posledních fragmentech zde ještě přežívají méně náročné druhy, jako např. jitrocel přímořský. Také alkalická lesostep na okraji nivy Moravy s unikátním výskytem smldníku lékařského a hvězdnice šedé, obdobná zaniklým lokalitám bývalého Měnínského jezera, resp. fragmentům v Panonském háji v ŠPR Svätojurský Šúr u Bratislavy, živoří v posledních zbytcích.

Velmi překvapivé rozdíly najdeme ve vegetaci písčin. Podíváme-li se pozorněji na písky rakouského Moravského pole (Marchfeld), jsou daleko podobnější pískům v Podunají (např. v okolí Chotína a Čenkova) než Záhorské nížině nebo Bzenecku, přestože jsou od Záhoří odděleny pouze inundačním územím řeky Moravy a vzdáleností nepřevyšující 5 km. Druhová skladba vegetace na zdejších píscích je totiž silně ovlivněna proveniencí materiálu a řekou, z níž se do území tento materiál dostal (usazením, resp. převátím). V případě rakouském to byl Dunaj s náplavy s bohatým podílem alpských vápenců, na jižní Moravě a na Záhoří se jedná o sedimentační materiál z řeky Moravy s převažujícím podílem kyselé frakce z karpatského flyše. Marchfeldu tedy chybí vřes, prakticky též paličkovec šedavý a pavinec horský, naopak je zde přítomna vlnice chlupatá, koulenka prodloužená, sesel fenyklový, ostřice leskloplodá a jehlice nízká, která v ČSFR roste jen na Děvínské Kobyle.

Srovnání si nakonec zaslouží ještě Hainburské kopce s Děvínskou Kobylou. Floristické a vegetační rozdíly jsou i zde velmi patrné. Jejich podstata spočívá především v tom, že na Kobyle prakticky chybějí severní skalnaté srázy, kde by měly šanci přežívat dealpinské a perialpinské druhy. Proto jí chybí např. pěchava, proto je hvozdík Lumnitzerův omezen pouze na Děvínské hradní bradlo. Díky četným stavebním zásahům v minulosti odtud zmizel i bělotrn rusínský. Oba posledně jmenované druhy patří na rakouském protějšku k rostlinám s velmi početnými populacemi. Na Hainburských kopcích najdeme i srpici karbincolistou, pelyněk Pančičův, ovsíř stepní, druhy, které zcela chybějí květeně Slovenska, i řadu dalších, jejichž lokality jsou na našem území značně vzdáleny, jako např. včelník rakouský. V našem povědomí je Děvínská Kobyla jedno z nejbohatších nalezišť orchidejí. V tomto směru je flóra rakouských kopců zklamáním. Celkově Hainburské kopce velmi nápadně svou geomorfologií i stepní květenou připomínají Pálavu.

Co se týká stavu lokalit na rakouském území, rozhodně zde nevidíme obdoby našich zúrodňovacích pokusů, motivovaných více nutností proinvestovat než skutečnou potřebou. Dalo by se říci, že tamější zemědělci kultivují vše, co objektivně kultivovat lze, ale nechávají více méně na pokoji to, co podle selského rozumu využívat nelze. Evidentně zde chybějí větší plochy ruderalizovaných úhorů, deponií zeminy, polních hnojišť apod. I když pokusy o zakládání černých skládek mají zřejmě mezinárodní platnost. Ovšem našinec je přímo zděšen, podívá-li se do interiéru lesů. Ve Weinviertlu se jedná zpravidla o aktivní pařeziny, které připomínají spíše australský buš než lesy, jaké si představujeme my. Kmeny výmladků dosahují maximální tloušťky lidské holeně, pak jsou nemilosrdně rubány. Je však pravda, že tento způsob pěstování lesa je velmi příznivý pro druhovou stabilitu podrostu, který neprodělává zdaleka tak násilné změny jako na pasekách při klasických holosečích.

Ochrana přírody má v této části Rakouska rovněž své specifické parametry. Evidentní rozdíl je především v ukázněnosti návštěvníků, kteří nemají snahu se masově rozptylovat ve vegetaci. Tento fakt je možná podmíněn civilizační chorobou zvanou auto - např. na Hainburských kopcích je možno vyjet až na vrchol Braunsbergu, kde je kiosk a davy návštěvníků na vrcholovém plató, avšak na svazích s rozkvetlými kosatci a konikleci nepotkáte ani nohu. Rozsáhlá ornitologická rezervace Marchauen je v soukromých rukou, které zajišťují i její ostrahu. Avšak skutečná ochrana většiny tzv. přírodních památek je spíše iluzorní. Institucionálně je ochrana přírody v zemské kompetenci. Dolní Rakousy, na jejichž území jsme se právě pohybovali, mají na ochranu přírody pouze 2 profesionální pracovníky, přitom podle vyjádření domorodců zde neexistují podobné organizace jako ČSOP nebo Brontosauři, které by prováděly aktivní management. Zdá se, že poněkud jiná situace je v Burgenlandu, kde zemská vláda věnuje přírodě a její ochraně zřejmě podstatně větší pozornost.

Návštěva u sousedů nemusí být vždy jen nudnou záležitostí nedělního odpoledne. Při cestách do Rakouska je třeba mít oči stále otevřené a pohled dostatečně kritický. Vždyť můžeme srovnávat dva státy, v nichž se přístupy k využívání krajiny a přírodních zdrojů rozdvojily teprve nedávno - v poválečné době.