VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Takových moc není

Lednové poledne vystupuji z vlaku ve Vídni a setkávám se s Martinou. Martina došla přes několik neziskovek až na pole velikosti 0,3 hektaru v jižních Čechách, kde se rozhodla pěstovat zeleninu bez chemie. V zimě po první sezoně vyrobila nabídkový list a rozeslala ho známým: popsala, jaké druhy zeleniny u ní rostou, proč mají menší velikost, ale lepší chuť než zelenina ze španělských skleníků nebo z Polabí a v čem by bylo výhodné mít malý stálý okruh zákazníků. Třicet lidí projevilo zájem a předplatilo si úrodu na jaře ještě předtím, než ji Martina zasela - čímž dostala do ruky peníze na nákup osiva, materiálu a na svoji práci. V sezoně pak úrodu rozdělila na třicet dílů a každý týden objela několik stanovišť v okolí, kde si lidé podíly vyzvedávali. Pár lidí se přišlo podívat i přímo na pole, ostatní poznala osobně, když je před sezonou jela navštívit. Navíc se spojila se zemědělským družstvem poblíž, které produkuje maso, mléko a vejce v kvalitě bio, a pomáhá jim s přípravou projektu nové sýrárny. Zdánlivě jednoduché, ale kolik takových zemědělců znáte?

Zelenina pro Vídeň

S Martinou míříme na malý mezinárodní workshop lidí, které zajímá komunitou podporované zemědělství. Neboli svépomocné systémy, kdy se lidé přímo spojí se zemědělcem za humny a domluví se na vzájemném partnerství typu: já potřebuji kvalitní zeleninu (maso, mléko, vejce) z důvěryhodného zdroje a ty potřebuješ prodat to, co vypěstuješ, za důstojnou cenu. Scházíme se tu Češi, Rakušani, Francouzi, Němci, Slováci, Maďarky a Britka. Ve waldorfské škole na okraji Vídně se usadíme na konci sálu a sledujeme divadlo, které v Česku zatím není k vidění: výroční setkání zeleninového družstva jménem GELA (Gemeinsam Landwirtschaften - společné zemědělství). Zelinář Peter předstupuje před diváky a shrnuje, jak probíhala v minulém roce spolupráce mezi jeho biodynamickou farmou a dvě stě padesáti zákazníky. Tvoří je vídeňští učitelé, novináři, architekti, podnikatelé, studenti a další ryze velkoměstští lidé, kteří se zamilovali do starých, netradičních a krajových odrůd zeleniny a ovoce. Petrovo zelinářství Ochsenherz jich pěstuje desítky a zaměstnává sedm lidí. I v lednu je na jeho poli k vidění růžičková kapusta a ve skladu pestrý sortiment kořenové zeleniny, z nichž většina se nedá pořádně česky pojmenovat. Zákazníci v sále se zapojují do diskuse o odběrných místech, kterých je ve Vídni sedm - v boční místnosti restaurace či kavárny, u někoho doma v garáži, v prostorách místních kulturních zařízení. Mluví se také o pravidelných pracovních sobotách na farmě, kdy můžou zákazníci přijet poznat zákulisí pěstování. Potom Peter představí plánovaný rozpočet zelinářství na rok 2012, z něhož vyplývá, kolik bude stát průměrný celoroční podíl na osobu: 816 eur. Ptám se studenta Stefana, jestli si tolik může dovolit. Říká, že zaplatí jen 500 eur, protože v družstvu jsou lidé, kteří mají větší příjem a dávají víc. Skutečně - každý napíše na lístek, kolik by chtěl dát, nabídky se sečtou, a když součet těsně nedosáhne rozpočtu farmy, nabídky se píší ještě jednou. Potlesk, přípitek, zážitek. Věru zcela jiná strategie než obden zajít do obchodu a koupit si tam pár rajčat a okurek.

Kde ti zemědělci jsou

Komunitou podporované zemědělství má své kořeny v 60. letech 20. století v Japonsku, kdy zdejší ženy vytvořily svépomocná družstva teikei a začaly odebírat mléčné výrobky přímo od farmářů. Obě strany tak dosáhly na lepší cenu a vyloučily zdravotní rizika potravin z překotně se rozvíjejícího průmyslového zemědělství. Ve Spojených státech pak dostalo hnutí název Community Supported Agriculture (CSA), dnes tu působí kolem dvou tisíc skupin zemědělec-zákazníci. Ve Francii za posledních deset let vzniklo osm tisíc skupin, tzv. AMAPů (ze zkratky Asociace pro udržení zemědělství v krajině). Další družstva fungují v Německu, Británii, vlastně v každé západoevropské zemi.

V Česku komunitou podporované zemědělství vystrkuje výhonky v podobě Martiny a několika dalších drobných zemědělců, kteří mají zájem se zákazníky komunikovat - otevřenost a spolupráce jsou totiž v neoficiálním potravinovém družstvu základními principy. K tomu je potřeba připočíst větší organizační vklad - zemědělec a potenciální zákazníci se totiž musí najít a seznámit, domluvit se na dodávkách, napsat smlouvu o partnerství, stanovit cenu podílu. A také sdílet rizika zemědělského hospodaření třeba i v podobě neúrody. Protože jinak dopadají na farmáře, který zkrachuje, o kousek potravinové soběstačnosti je pak v našem okolí míň. Klasická tržní logika tady nefunguje tak úplně, ne nadarmo v Německu používají název solidární zemědělství.

S vizí komunity to jde líp

Český zemědělský svaz zatím řeší zapeklitý problém: jak přitáhnout k hospodaření mladé lidi, kteří by se starali o českou krajinu, produkovali potraviny doma a ještě se tím uživili. Pro koho dneska může být zemědělství atraktivním životním posláním? S vizí komunity to jde líp, jak ukázali v lednu na Skleněné louce v Brně zahraniční hosté semináře Podporujme svého sedláka. Zemědělec Jan, novinář Fabian a organizátor Andy se shodli v tom, že komunitou podporované zemědělství všechny zúčastněné baví a nese s sebou víc než jenom místní zeleninu na talíři. Třeba taky pocit, že máme velkou moc řešit problémy dnešního globalizovaného světa.

Bc. Veronika Fišerová (1986) - v Ekologickém institutu Veronica zakládá na sezonu 2012 skupinu komunitou podporovaného zemědělství, www.veronica.cz/bio

Po dohodě redakcí vyšel článek také v Kulturních novinách.