VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V čísle 1/2008 se Veronica věnovala mizením a návratům zvířat v kulturní krajině. Oslovení zoologové referovali o tom, u jakých druhů se zmenšuje areál či populační hustota, které prosperují, u kterých nepozorujeme nápadnější změnu početnosti a konečně které jsou novými, nepůvodními členy naší fauny. V řádu šelem byla zevrubně probrána problematika rysa ostrovida, medvěda hnědého a vlka obecného. Stejně zajímavý je ovšem i aktuální vývoj populací dalších 15 menších druhů tohoto řádu žijících nebo přežívajících ve volné přírodě ČR.

Norek evropský

- původní druh, který z našeho území zcela vymizel. Tato drobnější šelma obývala břehy našich toků především v lesních úsecích. Do střední a západní Evropy se norek kdysi rozšířil z východu, ale během 18. a hlavně 19. století se jeho areál postupně opět východním směrem zmenšoval, takže v českých zemích pocházejí poslední doklady o jeho ojedinělém výskytu z období kolem roku 1900. Příčina vymizení norka evropského není přesně známa. Jednou z teorií je, že jako stenotopní druh neobstál v konkurenci s tchořem tmavým, který do jeho biotopů postupně pronikal. Jiná teorie zdůrazňuje devastaci břehů a úbytek přirozených úkrytů, rapidní úbytek raků a snad i klimatické změny. V poslední fázi mohlo mít vliv i začínající šíření norka amerického v kontinentální Evropě.

Kočka divoká,

ještě před 200 lety běžná součást naší fauny, se dnes objevuje sporadicky v příhraničních územích se sousedními státy, kde, zejména na Slovensku, je trvale rozšířena ve velkých lesních celcích. O příčině jejího vymizení z našich lesů můžeme jen spekulovat.

Vydra říční

Dramaticky se v minulých dvou stoletích vyvíjel osud naší největší lasicovité šelmy - vydry říční. Druh, který dříve žil na každém větším toku, podléhal postupně antropogenním vlivům (odlov, břehové úpravy, znečištění toků) v takové míře, že v poslední čtvrtině 20. století byl areál jeho rozšíření u nás omezen na jihočeskou rybniční oblast a k ní přiléhající toky, dále na menší část území severovýchodní Moravy při polsko-slovenské hranici a na ojedinělé výskyty rozseté porůznu v Čechách i na Moravě. Podrobným šetřením v terénu bylo o 10-15 let později zjištěno, že vydra se v té době začala šířit z jihočeské rybniční pánve severním směrem do středních Čech, a naopak z populací v Lužici a Polsku jižním směrem, např. do východních Čech. Menší počet jedinců byl u nás uměle vysazen. V současné době je ji možno zastihnout na více místech našeho státu a je zřejmé, že populace vydry říční se postupně vrací na lokality, které před 50 a více lety opustila.

Za hlavní příčinu úbytku se považuje znečištění toků a tím způsobené ochuzení rybí obsádky. Negativní vliv mělo jistě i napřimování toků a úbytek břehových porostů. Dnešní příznivý stav je dílem zlepšení kvality toků, zvyšování početnosti rybí obsádky ve stojatých i běhutých vodách, ochrany druhu a jeho biotopů.

Ostatní lasicovití

Další druhy lasicovitých šelem jsou rozšířeny prakticky po celém území státu. Hustota jejich populací však prochází různými změnami. U nás i v bývalé NDR byl od poloviny 70. let zaznamenán výrazný pokles početnosti kolčavy, hranostaje a tchoře tmavého. Hlavní příčinou jsou pravděpodobně změny v krajině a ve způsobu jejího obhospodařování. Někteří autoři poukazují na to, že v poslední čtvrtině minulého století u nás poklesl také zájem o odstřel těchto šelem, což ovlivňuje zjištěné údaje.

O tchoři světlém, který je rozšířen v nížinách našeho území, máme málo zpráv. Z výzkumů savců na jižní Moravě, probíhajících již 50 let, jsme získali jen velmi skrovná data o jeho výskytu, a tak považujeme jeho populaci za nepočetnou. Vedle změn v utváření zemědělské krajiny hrálo snad při jeho úbytku roli i vymizení jeho hlavní potravy - sysla obecného.

Naopak druhem, u kterého je všeobecně registrován vzrůst populační hustoty, je kuna skalní. Častěji se objevuje ve vilových částech měst, v zahrádkářských koloniích, v chatových oblastech a v nádvorních stavbách vesnic. Tam nachází pestré sídelní možnosti a rostlinnou i živočišnou potravu. Populační hustoty kuny lesní a jezevce lesního jsou považovány za víceméně stabilní.

Liška obecná,

patřící k šelmám psovitým, je trvale rozšířena po celém státě. Zdá se, že momentálně početnost tohoto druhu mírně stoupá. Jednou z možných příčin je vliv inokulace lišek proti vzteklině, takže jich přežívá více.

Nevítané nepůvodní druhy

Vedle původních druhů šelem žije dnes u nás i několik dalších, které k nám buď pronikly z okolních států, nebo unikly do volnosti z chovů kožešinových zvířat. V ojedinělých případech šlo o cílenou introdukci. Relativně nejvíce rozšířen je psík mývalovitý z čeledě psovitých. Jeho výskyt byl potvrzen na více než 20 % našeho území, ale pozorován byl na podstatně větší části.

Dalším druhem je norek americký - mink z čeledě lasicovitých. U nás se objevil ve větším počtu sice později než psík mývalovitý, ale jeho populace velmi rychle narůstá. Obsadil nejen ekologickou niku uprázdněnou norkem evropským, ale objevuje se i v širším okolí toků. V Severní Americe, odkud pochází, je jeho hlavní potravou ondatra. I u nás je úbytek populační hustoty ondatry některými zoology dáván do souvislosti s výskytem minka.

Z kožešinových farem pronikl do volné přírody i mýval severní, náležející do čeledě medvídkovitých. Vyskytuje se také hlavně podél toků, ale zatím jen ojediněle a území výskytu není souvislé.

Tyto tři druhy šelem nejsou u nás vítané. Existují sice ideové návrhy jednotlivců či zájmových skupin na jejich eliminaci, ale realizace záměru je zatím obtížná. Ukázaly to i výsledky podobných pokusů v zahraničí.

Šakal obecný

z čeledě psovitých je v naší fauně novým druhem. Zatím jediný byl nalezen mrtvý poblíž Uherského Hradiště, ale je možné očekávat další podobné nálezy nebo zástřely. Šakal obecný je trvalým členem fauny například v Řecku, Bulharsku a Srbsku. Odtud pronikl na území Rumunska a Maďarska, kde již na konci minulého století vytvořil stálé a relativně početné populace. Byl již zjištěn i na území Slovinska, Itálie, Slovenska a Rakouska. Posun hranice jeho rozšíření severním směrem se zdá být trvalejšího charakteru.

K vysvětlení změn rozšíření či početnosti vyjmenovaných druhů nám především chybějí hlubší a podrobnější znalosti jejich ekologie a etologie. Jen na jejich základě budeme moci o příčinách seriózněji uvažovat.

Doc. Ing. Jan Zejda, DrSc. - Ústav biologie obratlovců AV ČR, Brno