Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Pro nás tak přirozené slovo příroda není tak staré a samozřejmé, jak to na první pohled vypadá. Ve staré češtině nejpodobnější slovo přírod mohlo znamenat to, co se přirodilo, tedy přirozený přírůstek, ale asi se ho moc neužívalo. Avšak další odvozenina přirozenie mělo už celou škálu významů. Např. narození: jest od přirození slepý; povaha: oheň z přirození svého jest horký; příroda: učení o přirození (Naturlehre) atd. Do dneška se nám uchoval jediný: přirození jako pohlavní orgány. Také existovala přirozenost: zákon přirozenosti, přírodní zákon.
Pro počínající česky pěstovanou obrozenskou vědu byl ovšem žádoucí jednoznačný termín. Zasloužil se o něj Josef Dobrovský svou variantou příroda, kterou měl ovšem z ruštiny. Troje říše přírody: zvířata, rostliny a kamení se už psalo v obrození za Jungmanna, tedy před necelými dvěma stoletími. Obrozenský básník Milota Zdirad Polák pak svou proslulou básnickou skladbu Vznešenost přirozenosti v knižním vydání z roku 1819 přejmenoval na Vznešenost přírody.
Dušan Šlosar