VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Biodoverzitu nám sice zatím nezabili, ale bezpochyby je v krizi, podobně jako je bezpochyby v krizi například euroatlantická civilizace, ropné zdroje či klima. Průběh krizí vypadá asi nějak takto: nejdřív se dlouho nic neděje, všechno běží podle zvyklostí (myš žere obilí, kočka žere myš, kočku sežere pes, psa sežere obilí…). Pak se někde vloudí chyba, chyby se kumulují, geometricky narůstají, až jednoho dne je toho už prostě moc. Systém se zhroutí a začíná se od začátku, jinak, jinde, s jinými aktéry. Nebo se historie opakuje, krize se vyskytují periodicky, zákonitosti procesu lze zkoumat a předvídat. Lokální minulé i současné krize mohou být precedentem pro současnou velkou krizi, která v globalizovaném prostředí postihuje celý svět. Tento zajímavý koncept můžeme snadno vztáhnout i na krizi biodiverzity, která začíná doma za humnem a končí přibližně někde v celosvětovém biomu. Biodiverzita tak přímo reflektuje krizi lidstva, které v poslední době nadměrně vzkvétá, a utěsňuje tím životní prostor pro biodiverzitu. A biodiverzita je ohrožena, to je prostě fakt viditelný skoro všude. Vidíme ho jednak na úbytku a vymírání starousedlých druhů, jednak na šíření přivandrovalých druhů na místa, kde předtím nebyly, kam až paměť sahá. Příroda se vůbec podezřele mění a děje se to čím dál rychleji: kde byli dřív raci, jsou dnes želvy, draci a další taková havěť. Ten pocit je neodbytný.

Mnohorozměrná realita

Než se začneme zabývat samotnou krizí biodiverzity, položme si jednu zajímavou otázku, totiž o čem vlastně v případě biodiverzity mluvíme. Obecně ji definovat je celkem jednoduché a pro účely učebnic i praktické; realita je nicméně překvapivě mnohorozměrná. Typicky se biodiverzita redukuje na počet druhů, počet ohrožených druhů a na vliv druhových invazí, které biodiverzitu mění. Biodiverzita je však nejen druhové bohatství, ať už ho bereme na kterékoli úrovni. Jsou to také proporce mezi druhy, je to bohatost různých funkcí druhů ve společenstvech, komplexita vzájemných interakcí. Je to všechno toto i na úrovních genů a společenstev. Kdyby na světě zavládlo jediné klima, bude všude jediný biom (a na této úrovni nulová biodiverzita), který může být nicméně extrémně druhově bohatý - třeba pokud by to byl tropický deštný les. Druhové invaze mají patrně zcela jiný vliv na místní úrovni (jednotlivé lokality či regiony) a na úrovni mezi lokalitami. Ukazuje se, že v prvním případě často druhová diverzita stoupá (například zhruba třetina druhového bohatství flóry České republiky je cizího původu), zatímco ve druhém případě klesá (mluvíme o tzv. homogenizaci). I v přírodě se tak projevuje globalizace - místní pestrost vzrůstá, ale místa se mezi sebou čím dál víc podobají. Druhy adaptované na místně specifické podmínky na celosvětové úrovni postupně vymírají a tento proces je zřejmě rychlejší než (invazemi stimulovaná) speciace, tedy evoluční vznik nových druhů. Něco se tedy děje, někdy se dokonce mluví o šestém masovém vymírání, tentokrát za přímé asistence člověka.

Jak hodnotit krizi

Je však krize biodiverzity vůbec špatná věc? A je to vůbec něco, co je až současným problémem a předtím to nebylo? Jestli je to skutečně krize, o tom pro zjednodušení nepochybujme. Na první otázku se nedá nestranně odpovědět, protože vyžaduje morální hodnocení. Chtělo by to lidový plebiscit, jenže protentokrát si musíme vystačit pouze s rozumem. Je špatně, když se na mateřídouškovo-vstavačovou mez, kterou předtím spásala koza, najednou rozšíří pajasan a úplně ji zaroste, takže to najednou vypadá nikoli jako na útulném venkově, ale spíš jako na předměstí Bangkoku? Jeden pohled říká: nechme věci být, jak jsou, nedělejme evidentní nesmysly a zkusme chvíli pozorovat, co se v přírodě děje, jak se mění, a nesnažme se z ní za každou cenu vytvořit skanzen už pomalu nefunkčních druhů. Koho zajímá druh XY, když ho stejně pozná jen pár specialistů, a jiný význam to ani nemá? Druhý pohled oponuje: mějme soucit s těmi nebohými rostlinami, brouky, pandami a hnědásky (o bakteriích toho bohužel moc nevíme), nemůžeme je přece nechat jen tak vyhynout kvůli vlastnímu sobectví a ignoranci. Poměr případných příklonů k jednomu či druhému pohledu (existuje ovšem ještě třetí pohled maximalizující ekonomický zisk) bude hodně záležet na celkovém psychickém založení respondentů. Nakonec to stejně nejspíš rozhodne ochota společnosti uskrovnit se a dát něco ze svých výdobytků na ochranu oněch ohrožených tvorů.

Když se na věc podíváme z delší časové perspektivy, musíme konstatovat, že současná krize biodiverzity není historicky ojedinělým jevem. Unikátní však mohou být příčinné mechanismy, protože lidí ještě nikdy nebylo tolik, a také rozměr je dnes skutečně globální. Je jasné, že nějaké invaze v různé míře využívající krizi a zánik předchozích systémů jsou zcela přirozené. Holocén, což je současné teplé období, navazuje zničehonic na předchozí dobu ledovou, která byla charakterizována prudkým úbytkem většiny tehdejších druhů, jejich stažením do jižních refugií a rozšířením druhů odolnějších. To se netýkalo jen našich severních šířek, ale celého světa včetně drastického zmenšení plochy tropických deštných lesů dokonce pod rozlohu danou současným odlesněním. Byl holocén krizí předchozí, sto tisíc let převládající polárně-boreální přírody? Bylo krizí působení lovců mamutů, kteří mimo mamuty tak dlouho lovili i všechna ostatní velká zvířata, až je z Evropy většinou vylovili? Kdyby nevylovili, příroda u nás by asi nebyla stejná, jako ji vidíme dnes. Je to možná jen naše časově omezená perspektiva, že změny v přírodě vnímáme jako krize.

Člověk má na biodiverzitu určitě velký vliv, ale podobně se asi chová i samotná příroda, pokud ji můžeme pro daný účel personifikovat. Jeden požár či hurikán jsou patrně přirozené a biodiverzitu nejspíš nijak neohrožují, ale dlouhodobě a plošně působící děje (jako třeba střídání dob ledových a meziledových) mají na biodiverzitu fatální dopady. K jejímu ochuzování včetně svrchu zmíněné homogenizace už nějakou dobu přispívá i člověk. Nahradil přirozenou selekci a konkurenční vztahy výběrem sobě vyhovujících druhů a rozšířil je tu lokálně, tu po celém světě. Jinak bychom tu dnes nejedli pšenici, rýži a vepřové (prasat domácích bylo v bývalém Československu v 80. letech 20. století přes 8 milionů, kolik je divokých prasat v lese, snad nemají spočítáno ani sami myslivci), ale borůvky a lískové oříšky. Mimochodem, i o lísce se někdy soudí, že ji člověk záměrně rozšířil právě kvůli oříškům. Krizi biodiverzity bohužel nejde jednoduše uchopit. Není to jen narůstající počet ohrožených druhů nebo míra invadovanosti. Dávat mezi takto nesouměřitelné pojmy rovnítko se nicméně stalo velmi oblíbené - homogenizace zřejmě nepostihuje pouze biodiverzitu, ale i lidské myšlení. Buďme proto dostatečně kritičtí.

Mgr. Radim Hédl, Ph.D., (1976) je vegetační ekolog, vystudoval botaniku na Karlově univerzitě v Praze a lesní ekologii na Mendelově univerzitě v Brně. Pracuje v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Brně, kde zkoumá hlavně biodiverzitu lesů. Rád se kriticky vyjadřuje k různým obecným otázkám souvisejícím s osudem přírody, lidstva, a tak vůbec, radim.hedl(zavináč)ibot.cas.cz