VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Deset miliard eur vydávají země EU ročně na přímý boj s nepůvodními invazivními druhy rostlin a živočichů. Škody, které způsobují, jsou však mnohem větší. Jenže nikdo neví, o kolik by škody vzrostly, kdyby EU proti těmto druhům nebojovala… Nejdříve ale trochu terminologie. Na rozdíl od anglické, je u nás v používaných pojmech trochu zmatek. V tomto článku se proto striktně držím terminologie uvedené v článku Mlíkovský J.: Nepůvodní druhy: terminologie a definice. In: Mlíkovský J., Stýblo P. (eds.): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha 2006, s. 12-13. Zde uváděné pojmy a definice se totiž dle mého názoru nejvíce přibližují mezinárodně (IUCN, Rada Evropy i Evropská komise) uznávané terminologii. Nepůvodním druhem tedy rozumím druh (nebo nižší taxon), přesunutý přímo či nepřímo, úmyslně či neúmyslně člověkem mimo svůj přirozený, dřívější nebo současný areál. Invazivním druhem je druh (nebo nižší taxon), jehož šíření ohrožuje biologickou diverzitu. Nemusí vždy jít o druh nepůvodní. A invazní druh je druh, který podniká invazi. Opět to nemusí být druh nepůvodní a na rozdíl od invazivního druhu jeho invaze nemusí nijak ohrožovat biodiverzitu. Viz například občasné zimní invaze brkoslavů severních do střední Evropy.

Nepůvodních druhů jsou ve střední Evropě tisíce. Přitom u mnohých méně populárních, a tedy neprozkoumaných skupin, například nižších rostlin či některých bezobratlých, lze předpokládat výskyt dalších nepůvodních tisícovek. To však dnes už nezjistíme, protože neznáme původní areály jejich výskytu ani nevíme, kdy a zda vůbec k nám byly tyto druhy rozšířeny s přispěním člověka. Ono je to vlastně jedno, protože nás ochránce přírody zajímají zejména ty druhy, které jsou vidět na první pohled, které nás štvou tím, že mění naše okolí, cpou se do míst, která léta známe a zachováváme v co možná neměnném stavu, případně nahrazují druhy, které jsme si oblíbili. Není určitě pravděpodobné, že by se ve své podstatě konzervativní ochránci přírody smířili s rychlými a zásadními změnami okolního prostředí. Je skoro jedno, zda je způsobují betonáři, meliorátoři nebo křídlatka japonská či rak pruhovaný. A uvidíme, co se nám podaří zastavit dřív. Řekl bych však, že právě probíhající invazi nepůvodního norka či původního divokého prasete žádná legislativa či ekonomická krize hned tak nezastaví. U betonářů jakás takás šance je. Jenže ochránce přírody - státní i nestátní - krize a zákony mohou zastavit také.

Jestliže EU vydává na boj s invazivními nepůvodními druhy miliardy eur a ČR miliony korun, bylo by určitě dobré tyto peníze používat účelně. Celý svět bere boj s nepůvodními druhy organismů velmi vážně, u České republiky mi to tak nepřipadá. V rámci Konvence o biologické rozmanitosti (CBD) pracují orgány a týmy expertů, kteří se problematikou nepůvodních druhů zabývají. V ČR není žádný subjekt, který by informace o probíhajících či potenciálních biologických invazích u nás komplexně sledoval, tvořil či shromažďoval jednotlivé strategie postupu proti invazím, sledoval finanční toky, které orgány státu a samosprávy, vlastníci pozemků i jiné subjekty na boj s invazemi vynakládají, či dokonce takové činnosti sám financoval. Seznam našich nepůvodních druhů (viz výše citovaná publikace) vyšel až v roce 2006, sice jako první ve východní Evropě, ale stejně trochu pozdě. Na jedné straně na boj s některými druhy tečou miliony, na straně druhé jiné invaze neméně nebezpečných druhů stát toleruje či dokonce podporuje (například dovoz a vysazování nepůvodních druhů ryb). U živočichů je situace přímo zoufalá. Američtí norci, psíci mývalovití, raci hned několika nepůvodních druhů, želvy nádherné atd. zcela rozvracejí naše ekosystémy, další jim podobní vetřelci (veverka popelavá) se již blíží k našim hranicím. Ochránci přírody zatím nemají nejmenší šanci s tím cokoliv dělat. Mohou jen doufat, že si s tím příroda poradí. Ona si skutečně poradí, ale bude to bolet a některé naše druhy to pravděpodobně nepřežijí.

U invazivních rostlin je situace snad o píď optimističtější. Máme je přece jen více přečtené. Jejich chování, směr jejich postupu i slabá místa známe či je umíme odhadnout. Botanici se zřejmě mottem „Poznej a chraň“ začali řídit dříve než zoologové, anebo to prostě mají jednodušší. Právě proto, že známe slabé i silné stránky rostlinných invazí, měli by ti, kdo boj s invazními rostlinami realizují, ale i financují, dbát na dodržování všech principů zaručujících efektivnost vynaložené práce a peněz. Centrální koordinace (mnohde neomezovaná naší státní hranicí) je naprosto nezbytná. Jsem přesvědčen, že miliony Kč, které dnes stát, ale především kraje, obce a vlastníci vydávají na boj s invazivními rostlinami, jsou z velké části vynaloženy naprosto neefektivně. Jaký má smysl, aby kraj zaplatil likvidaci netýkavky na březích dolního toku řeky, když jiný kraj totéž neučiní na toku horním? Jediný pozitivní smysl vidím v tom, že si občanské sdružení, pokud se k takovému grantu dostane, vydělá pár korun. Pokud jeho členové nejsou dostatečně gramotní, pak je ta práce může i těšit.

Závěrem bych chtěl z výše uvedené publikace doslova ocitovat J. Mlíkovského a jeho shrnutí možných přístupů člověka - ochránce přírody k nepůvodním druhům. Nechť si laskavý čtenář svoji další cestu k vetřelcům v naší krajině vyšlape sám.

„Příroda v ČR obsahuje tolik nepůvodních druhů živočichů i rostlin, a tyto druhy zaujímají v přírodě ČR tak významné místo, že jakákoliv snaha o návrat do stavu bez nepůvodních druhů by byla jednak marná, jednak by mohla i ohrozit existenci zde původních druhů.

V ČR existující nepůvodní druhy lze v případě jejich negativního hodnocení plošně nebo lokálně hubit či tlumit (pokud je to možné) nebo tolerovat (pokud není známo, jak je hubit); v případě neutrálního hodnocení tolerovat. Pozitivní hodnocení je v tomto případě nepravděpodobné (nasazení jednoho nepůvodního druhu na jiný nepůvodní druh je vždy ošidnou záležitostí). Zařazení několika nepůvodních druhů živočichů a rostlin na seznamy chráněných druhů nemá opodstatnění, pokud by se nejednalo o druhy, kterým v jejich primárním areálu hrozí vyhubení.

Lze doporučit, aby dovoz prokazatelně nebo potenciálně škodlivých (ať již z jakéhokoliv důvodu) nepůvodních druhů byl dle možnosti monitorován, případně regulován až zakázán (podle míry jejich škodlivosti).

Lze doporučit, aby vysazování nepůvodních druhů do polovolné (obory, rybníky apod.) a volné přírody bylo monitorováno, regulováno nebo zakázáno (podle míry potenciální jejich škodlivosti).

Lze doporučit, aby lidé, kteří vědomě nebo nevědomě vypustí do (polo)volné přírody zástupce druhu, který je (úředně) považován za aktuálně nebo potenciálně škodlivý (pro přírodu sensu lato), byli za toto provinění právně postižitelní (v míře dané mírou nebezpečnosti vypuštění daného jedince).“

Ing. Petr N. Stýblo (1966) - ředitel kanceláře ÚVR ČSOP, petr.styblo(zavináč)csop.cz