VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Čím dál více v rozpacích okusuji pomyslné pero - jaká krajina? A jakého srdce? V srdci dítěte se zjevují zaniklé pískovny, lužní lesy a slepá ramena řeky Odry mezi Výškovicemi a Polankou. Tu krajinu překryla lidská sídliště a klukovské srdce zestárlo. Anebo rodné Valašsko, soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy, ráchat se v rozdílných vodách obou řek a pak pocucávat limonádu na babiččině dece… Anebo což takhle pustit se ze Soláně údolím Jezerné do Velkých Karlovic, hlubokým lesem kolem tajemného tmavého jezera, záhadně mlčícího na záhadném místě.

Krajina jako výsledek dialogu mezi člověkem a přírodou, mě náhle napadá. A nemyslím tím pouze fyzické, devastující zásahy, ale také estetizující hodnocení nezávisle na člověku vzniklých struktur. Člověk se již v paleolitu zmocnil přírody, vypálil lesy a proměnil je v ornou půdu, změnil rostlinnou skladbu a ochočil divoká zvířata. Nastolil období dostatku jídla a tepla, lidský druh v biologické stavbě světa dominoval. Za prosperitu ale také platil - raketovým růstem chorob a nevratnými změnami přírody. Od této chvíle se jedná hlavně o to, jak moc bude přírodě ubližovat.

Současně s jistým stupněm materiálního blahobytu se rozvíjí svět mýtů a obřadů. Původně prosté utilitární předměty jsou zdobeny, jsou vyráběny předměty, které již nejsou jen pouhými nástroji. Sféra kultury se tak stává jednou ze specifických vlastností lidského druhu. A hleďme, najednou i na přírodní elementy začíná člověk přikládat estetizující měřidla. Snad v počátcích každého náboženství, již od pohanského uctívání kamenů a stromů až po vyspělé křesťanství, kdy krásy přírody byly vytvořeny proto, aby potěšily Boha, se příroda stala také estetickým objektem. Sluší se přiznat, že člověk si byl vědom rozporu mezi existenčními potřebami svého rodu a ubližováním přírodě. Zatímco svatý Augustin říká: „Člověče, Bůh Ti věnoval tuto zemi ku tvé potřebě, čerpej z ní a užívej jejích plodů do sytosti,“ namítá proti tomu svatý František z Assisi: „Mírni se, člověče, tato země je ti jen propůjčena, opatruj a rozhojňuj její plody, ať slouží i tvým dětem.“

Přemítám o roli člověka mezi ostatním živým i neživým společenstvím Země, sedě na balvanu nad kaňonem meandrující řeky Dyje. I zde si člověk uzpůsobil přírodu ku své potřebě, i zde je zdánlivě spontánní přírodní obraz vytvářen tisícerými dotyky lidské ruky. Léta totality uzavřela lesy dnešního národního parku zakázaným pohraničním pásmem, přesto - anebo právě proto - zde zůstaly stopy staleté lidské činnosti. Hluboké úvozové cesty, kterými se kdysi kolébaly vozy s obilím, mířící k dyjským mlýnům, mohutné kamenné terasy v divokém lese, které kdysi vymezovaly políčka. Takřka nepostřehnutelné myslivecké pěšinky v strmých kamenných srázech, porostlých zakrslými borovicemi. A nečekané průrvy v dyjských březích, pozůstatky vytěžených mramorových pecek, ze kterých kameníci tesali sochy v nedalekém Znojmě. Jak tam ty balvany dopravovali? Táhli je po úbočích na lanech až na úvozovou cestu? Anebo je splavovali na vorech až do míst, kde se řeka rozlévá do větší šíře?

Tam, kde meandry řeky vytvářejí malé loučky - ať už na naší, nebo na rakouské straně - lze nalézt stopy pravěkého osídlení. Ruiny hradů po obou březích řeky jen potvrzují hraniční význam této oblasti, zdánlivě nedotčené rukou člověka. Jako by se to použití přírody na chvíli zadrhlo, jako by Země roztržitě vzpomínala na dobu bez lidí. Až teď mi dochází, že jsem to vlastně všechno popletl: Místo abych adoroval krajinu mého srdce, hmatám po tepu srdce mé krajiny.

PhDr. Petr Šuleř (1948) - literární historik a muzeolog, emeritní ředitel Moravského zemského muzea v Brně