VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Většina lidí si představuje ráj v duchu biblické vize jako teplou krajinu s věčně zeleným stromovím, obtěžkaným sladkými plody. Moje představa ráje je poněkud jiná. Představuji si ho jako rozlehlé, nakysle vonící rašeliniště, jehož plody - bobule klikvy a brusinek - mají sice daleko do lahody jižního ovoce, ale jsou opojnější, a kde biblický ráj jen vzdáleně připomínají omamné silice kvetoucího rojovníku. Za ráj rájů lze v tomto smyslu zcela objektivně považovat rozlehlé bažiny a rašeliniště v severovýchodním Polsku. Pod názvem „Biebrza“ byly zařazeny mezi „ekologické stavební kameny pro naši společnou, přežití schopnou Evropu“.

V kotlině středního toku řeky Biebrzy zhruba 200 km na severovýchod od Varšavy se totiž zachoval největší komplex různých typů bažin a rašelinišť ve střední Evropě. Hrdí Poláci ho dokonce označují jako „nejspanilejší komplex rašelinišť v měřítku celé Evropy“. Plochá pánev Biebrzy pod východním okrajem Mazurské jezerní plošiny je velmi rozlehlá - 120 km dlouhá a až 20 km široká. V době ledové, v období středopolského zalednění, se zde rozkládalo obrovské jezero, po jehož zániku vytvořením průlomového údolí poblíž dnešního vojvodského města Lomže zde začaly probíhat rašeliništní procesy. Rozmanitá mokřadní společenstva zde zaujímají zhruba 100 000 ha. Přední polský geobotanik J. B. Faliňski ve své sedmistupňové klasifikaci krajiny podle intenzity změn vegetace řadí území kolem řeky Biebrzy do kategorie první, nejméně dotčené. Do stejné kategorie patří v Polsku již jen Bělověžský národní park a Bieszcady. Přesto má tato málo hostinná a těžko obyvatelná krajina na pomezí současného Polska, Běloruska a Litvy složitou historii osvojování člověkem.

Území kolem Biebrzy bývalo odpradávna hraniční oblastí různých feudálních panství a státních formací. Kdysi toto teritorium patřilo výbojným Jacwingům, kteří měli v místě dnešního města Rajgródu jeden ze svých hlavních hradů. V poslední čtvrtině 13. století opanovali jejich území křižáci. Od roku 1422 tvořilo řečiště Biebrzy hranici mezi Litvou a Mazovskem, od roku 1807 mezi Varšavským knížectvím a carským Ruskem, severní část připadla Prusku. Zábor ústí Visly Prusy v první čtvrtině 19. století se dotkl i vzdálené krajiny kolem Biebrzy. Aby mělo Polské království nezávislý přístup k moři, zrodil se projekt propojení Visly přes Narev a Biebrzu na Němen. Tak vznikl v letech 1823 až 1839 na svou dobu velkolepý 101 km dlouhý plavební Kanal Augustowski, který ovšem značně změnil vlhkostní poměry severní části biebrzaňských mokřadů. Jejich jižní část zas byla v posledních desetiletích ovlivňována rozsáhlými melioračními pracemi, hospodařil zde lukařský kombinát a výzkumný ústav meliorační a pícninářský.

Nejvelkolepější přírodě blízká až přírodní krajina zůstala zachována ve střední části kotliny, kolem zapadlé osady Choszczewo. Tady dosud přirozeně meandrují říčky Jegrznia a Elk v nekonečné šířavě mokřadních luk, bažin a rašelinišť. Nad stometrové nivó pánve vystupují až přes 20 m vysoké hřbety písečných dun, zarostlé borovými a smíšenými lesy. I jediný metr převýšení zde znamená významnou změnu ekologických podmínek, takovou, že vyvolává osídlení zcela rozdílnými společenstvy. V nejnižších a nejvlhčích polohách pánve jsou rozlehlé rákosiny a společenstva vysokých ostřic s rozptýlenými skupinami bříz. Kromě břízy bradavičnaté a pýřité zde hojně roste i křovitá bříza nízká, ze severských vrb sem zasahuje vrba laponská. Ze vzácných a vzácnějších bylin jsou pro tato společenstva typické všivec bahenní, všivec žezlovitý, hořec hořepník, upolín evropský, tolije bahenní, jirnice modrá aj. V meandrech říček vytvářejí souvislé porosty leknín bílý a stulík žlutý. Travinnobylinné mokřady jsou rájem mokřadního ptactva. Hnízdí zde jeřáb popelavý, bukač velký, sluka otavní, sluka malá, břehouš černoocasý, jespák bojovný aj., z dravců pochop rákosní a pilich šedý. Lze zde přistihnout pohromadě desítky čápů bílých, kteří sem zalétávají z hnízd na střechách roubených stavení okolních vesnic. Na široce rozložených kupách sena vysedávají při lovu orlové - v okolních lesích hnízdí hned čtyři druhy: orel mořský, skalní, křiklavý a volavý. Do břehů říček i umělých kanálů si hloubí labyrinty chodeb bobři, migrující mezi skupinami své nejoblíbenější dřeviny - osiky.

Do nejvlhčích míst na bázích písečných dun se vkliňují bahenní olšiny s houštinami ďáblíku bahenního v podrostu. Tam, kde se vytvořila hluboká vrchoviště, se dnes tyčí velkolepé rašeliništní bory s podrostem rojovníku bahenního, šichy černé, kyhanky sivolisté, rosnatky okrouhlolisté, suchopýru pochvatého a samozřejmě i klikvy žoraviny. Typickým ptačím obyvatelem je tetřívek.

V těsné blízkosti kontrastují s mokřadním světem společenstva suchých dun. Na příznivě vlhkých bázích se vytvořily lipové habřiny, které směrem k sušším svahům a hřbetům dun přecházejí v různé typy borových lesů s příměsí dubů. Člověka zvyklého na středoevropské floristické poměry zde v této téměř severské krajině překvapí účast několika teplomilných druhů v podrostu - nejen tolity lékařské a brslenu bradavičnatého, ale i koniklece lučního a smldníku jeleního. Na bezlesých hřbetech dun hojně roste kozinec písečný.

Hlavním důvodem, proč byla kotlina řeky Biebrzy vyhlášena za přírodní rezervaci pod názvem „Czerwone bagno“ (jedná se o největší polskou rezervaci o výměře 11 630 ha), je ochrana populace losa evropského. V rámci střední Evropy se totiž zachovala přirozená populace losa jedině právě zde, její početnost se odhaduje na 300 kusů. Odtud losi migrují do jižnější Evropy a je pravděpodobné, že současná populace losa u nás má svůj původ právě v krajině Biebrzy.

Naučíte-li se touto zázračnou krajinou chodit tak, abyste splynuli s přírodou, není problém potkat během jediného dne třeba i dvacet jedinců nádherné losí zvěře. A třeba se v losích stezkách bažinami propracujete i k tak velkolepému zážitku, jako jednou zjara já. Po kolena ve vodě jsem se brouzdal za voláním jeřábů. Z rákosin přede mnou vyběhli dva vlci a vyplašili klidně se pasoucí losy. Troubili jeřábi, chmurně se ozývali krkavci, voda ve vějířích stříkala za losími a vlčími běhy na nespočetná květenství vachty a upolínů. Troubení nejbližších jeřábů rozeznělo mnoho dalších hnízd…

Zvučí ve mně dodnes. Poznal jsem na svých toulkách mnoho krajin, po kterých se mi stýská. Po Biebrze nejvíce.