Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jak vytvořit přírodní zahradu sobě na míru


č. 2/2012, str. 4-7
Marianna (1978) a Čestmír (1974) Holušovi se věnují navrhování a realizaci přírodních zahrad pro soukromníky, školy i organizace. Marianna studovala zahradní architekturu v Nitře, Čestmír čerpal zkušenosti pobytem na ekologických farmách v Česku, na Slovensku i Novém Zélandu. Společně vedou kurzy permakulturního designu pro veřejnost.

Z žáka učitel

Zahrada je obrazem zahradníka, hodně o něm vypovídá. Jak vypadá vaše domácí zahrada?

M: Je to velká stará zahrada, kde začali sázet stromy moji prarodiče asi před 80 lety. Je plná starých ovocných stromů a je nám na ní dobře.

Č: Pěkné je, že na ni nejezdí exkurze.

M: Permakulturní prvky na ní realizujeme velice utajeně, aby k nám náhodou exkurze jezdit nezačaly. Nemáme rádi škatulkování typu toto je 100% permakulturní zahrada, protože na to nejsou žádná přesná kritéria.

Č: Čili taková naše čistě soukromá, tajná zahrada. Já se veřejně „chlubím“ spíš známou permakulturní zahradou Rozmarýnek v Brně, tu jsme tvořili a tvoříme s kolegy od konce 90. let.

Jaká byla vaše cesta k navrhování přírodních zahrad a k permakultuře?

M: Mě na gymnáziu velmi bavila výtvarka a biologie. Nemohla jsem se rozhodnout, co z toho dál studovat, tak jsem si vybrala zahradní architekturu, která oboje kombinuje. Asi v druhém ročníku jsem jela na kurz permakultury, kde učil i Čestmír. Od patnácti jsem se pohybovala v různých ekologických sdruženích a permakulturní kurz mě vysloveně nasměroval k přírodním zahradám. Diplomovou práci jsem psala na téma permakultura jako designérský systém. Byla na Slovensku asi úplně první svého druhu a možná i první na recyklovaném papíře. Nikdo neznal slovo permakultura, bylo velmi těžké ho prosadit. Náš děkan byl ekolog a neměl příliš rád nové přístupy a termíny.

Č: Já jsem se k přírodním zahradám dostal přes knížku Arnošta Tabacha Biozahrada, která vyšla v roce 1991. Koupil jsem si ji myslím na citrusářské výstavě s dědečkem. Pak jsem byl na civilní službě na ekofarmě přes Pro-bio Šumperk, to byla velmi dobrá zkušenost. Ale taky jsem si uvědomil, že ekologické zemědělství má větší potenciál, že by se dalo dělat lépe. Náhodně při návštěvě Kršnova dvora (farma u Benešova u Prahy) jsem viděl pozvánku na kurz permakulturního designu. Tehdy tam působil Václav Dvořák, který má dnes vegetariánskou restauraci Avatar v Brně, ten mi kurz doporučil, a tak jsem se přihlásil.

Dnes sám učíš permakulturní design v Brně na ukázkové permakulturní zahradě jménem Rozmarýnek. Jak se stane z žáka učitel?

Č: Kurz, kde jsem byl jako účastník, byl asi třetí v pořadí v Československu a učili tam George Sobol a Patsy Garrard z Anglie, kteří sem jezdili na pozvání Karla Končka (zakladatel československého permakulturního hnutí - pozn. red.). Tři měsíce po skončení kurzu jsem si uvědomil, že mě permakultura opravdu zajímá, přihlásil jsem se organizátorům a oni mě vzali na kurz, který začínal další rok v Revúci na Slovensku. Měl jsem ale přijet týden předem. Když jsem dojel, dozvěděl jsem se, že jsem na učitelském kurzu permakultury! Bylo nás tam pět šest bývalých účastníků a vzdělávali nás v tom, že budeme permakulturu učit a hned si to zkoušet na čtyřiceti nových lidech. Tak jsem k tomu přišel jak slepý k houslím, neměl to kdo jiný dělat, a od té doby čekám na někoho lepšího, abych se toho učitelského břemene zbavil a mohl se věnovat své tajné zahradě (smích).

Co se dozvíte na kurzu permakultury

Kolik teď probíhá v Česku kurzů permakulturního designu?

M: Kromě našeho kurzu na Rozmarýnku učí další kurz v Praze Mirek Jílek. Jeden kurz na Valašsku učí Alenka Suchánková a Petr Mravík, v Severních Čechách Jaroslav Svoboda a na Slovensku Patricia Černáková. Takže jich není mnoho.

Č: Nicméně ve společnosti pozoruji obrovský nárůst povědomí o tom, čemu se permakultura věnuje. Lidé pořád neznají to slovo, ale vědí, co je za ním. Před patnácti lety byly pojmy jako kořenová čistírna, zelená střecha, hliněné stavby nebo slaměné domy úplně nové. Dnes už předem počítáme s tím, že je účastníci kurzu budou znát. Víc se tedy soustředíme přímo na design.

Na design pozemku?

Č: Permakultura se zabývá tím, jak spojit jednotlivé prvky našich obydlí, jak si to na pozemku uspořádat. Ani ne tak tím, že je dobré zasadit ředkvičku s cibulí vedle sebe, protože na sebe mají příznivé účinky. V permakultuře jde o to, kde na pozemku budou ředkvičky a cibule umístěny, aby dobře rostly a podporovaly se se všemi dalšími prvky. Každý učitel dělá kurz trochu podle sebe, já ho hodně zaměřuji na design. Připadá mi nejdůležitější, kde mít umístěnou zeleninovou zahrádku, jak mít postavený dům, jak mít udělané cestičky nebo vodní systém. I když mezitím se pořád bavíme i o pěstování - že zelenina potřebuje vodu, slunce, dobrou půdu, musí tam být kompost nebo nějaký zdroj živin, slepice musí být vedle zeleniny, aby žraly zbytky ze zahrádky a hnojily ji.

M: Kdysi bývaly kurzy dvoutýdenní, ale teď už se najde málo lidí, kteří by si udělali čas čtrnáct dní vcelku. Kurz je tedy plánován na devět sobot od podzimu do jara jednou měsíčně. Lidé přijdou na kurz a už v březnu se třesou, aby vystartovali na svoje zahrady s hotovým návrhem. V kurzu ho mohou konzultovat se spolužáky a získat cennou zpětnou vazbu. Když někdo pozemek nemá, může zkoušet na zahradě Rozmarýnku, ta je pro všechny designéry otevřená.

Co po skončení kurzu? Víte, čemu se absolventi věnují?

M: Absolventi se stanou zčásti našimi přáteli. Když občas někam jedeme a víme, že je někdo po cestě, tak se stavíme, podíváme se, jak se mu s jeho pozemkem daří. Máme radost i z mailů s fotkami, kde se nám naši účastníci připomenou. Mnozí se vracejí na kurz znovu.

Č: Někteří se po deseti letech objeví ve dveřích a řeknou, že mezitím si koupili farmu a věnují se přírodnímu chovu včel, prostě že praktikují spoustu věcí, co se u nás začali učit.

Kurzy permakulturního designu vás ale neživí, hlavně navrhujete zahrady. Chtějí od vás lidé návrh zahrady permakulturní, přírodní či nějaké úplně jiné?

Č: My jsme dělali jen jeden oficiální návrh permakulturní zahrady za celou tu naši historii (smích). To bylo vyloženě v zadání od majitele. Předtím ten člověk chodil na náš kurz, takže věděl, o co jde, a aby to měl dobře udělané, objednal si u nás plán. Jinak je ale téměř nereálné dělat na zakázku přímo permakulturní design pozemku.

M: Obsahuje tolik složek, že by to bylo finančně velmi náročné - roční pozorování, průzkumy, vzorky půdy, zakomponovat do toho návrh domu. Proto lidé raději přijedou na náš kurz, navrhnou si pozemek sami a my máme méně práce.

Č: Z toho vlastně vzešlo navrhování ne celého pozemku, ale „jen“ přírodních zahrad, tam už je to jednodušší a reálné udělat to na klíč.

M: Proto se nejmenujeme permakulturní zahrady, ale www.prirodnizahrady.cz. Je to lidem bližší, ale samozřejmě používáme permakulturní principy, když navrhujeme přírodní zahradu. Většinou je to tak, že lidé si postaví dům, udělají chodníčky, mají plot a teď chtějí zahradu, takže řešíme jen plochy, co nám „nechali“, výsadbu.

Vědí lidé, kteří se na vás obracejí, co je přírodní zahrada?

Č: Ano, mají to načtené z knížek nebo z internetu - vědí přesně, co nechtějí.

M: Nechtějí hlavně plot z tújí a anglický trávník.

Č: Když někdo ví něco o permakultuře, ví, že se jí věnujeme, a v požadavku to zmíní - to je pak takový bonus.

M: Název přírodní zahrady je líbivější než permakultura.

Aspoň nějaký ten rybíz

Když mluvím s lidmi, všímám si, že se z přírodních zahrad vytrácí důraz na samozásobitelství. Nesnažíte se zákazníky ponouknout, že by je měla zahrada zásobit ovocem a zeleninou?

Č: Přírodní zahrada skutečně nemusí být samozásobitelská, množství lidí, kteří ji chtějí navrhnout, je dost velké asi i kvůli tomu. Divoká přírodní zahrada je fantastická pro volně žijící zvířata, ale pěstování ovoce a zeleniny je navíc ještě užitečné i pro lidi. Rozhodně se vždycky snažíme zákazníky k tomu motivovat - je to takový undergroundový boj.

M: Například s manželkami klientů velmi bojujeme, aby byl na zahradě nějaký záhonek na zeleninu. Většinou se bojí, že s tím bude hodně práce a bude to škaredě vypadat.

Č: Zelenina je to nejtěžší, ale ovocné keře se podaří prosadit skoro vždycky, aspoň nějaký ten rybíz.

M: Pokud je dům moderní architektura, tak třeba v barvě terasy vymyslíme vyvýšený záhon. Mně se zdá škoda, když je maminka několik let doma s dětmi, aby si nepěstovala hrášek, rajčata, cuketu. Když děti odrostou a není na to čas, tak se záhon může osadit květy. Lidé musí mít jistotu, že to nevypadá zle.

Takže zákazníky učíte, že mohou mít na zahradě jedlé rostliny, které vypadají dobře?

Č: Když chce někdo květiny na zahradě, doporučíme mu hned bylinky blízko vchodu do domu - to je podle permakulturního designu naprosto dokonalé umístění a zákazníci to ani nemusí vědět. Na to se většinou lidé nechají nalákat docela snadno. Keříček rybízu, keříček angreštu a potom neobvyklé druhy jako dřín - něco jedlého, co se nemusí nutně jíst, kvete to a má to barevné listy. Spousta lidí chce rakytník, který je proslavený, protože někdo řekl, že je plný vitaminu C. Snažím se vysvětlovat, že je pěkný do výsadeb u dálnic, snáší tam horší podmínky, ale jinak je to vlastně exotická rostlina, která není moc chutná na přímou konzumaci a na zahradách venkovského stylu působí rušivě. Navrhuji, co by bylo do daného místa lepší, třeba keř lísky.

Kromě soukromých zahrad navrhujete také přírodní zahrady pro školy a výuku. Čím jsou takové projekty specifické?

M: Přírodní zahrady pro školy musí být dětem odolné, je nutné počítat s tím, že se věci mohou poškodit, polámat, že zahradu bude používat hodně lidí.

Č: Taky často obsahují ukázky různých biotopů z přírody, kolem kterých musí být dost prostoru, aby se dvacet dětí mohlo sejít u jezírka a pozorovat. Dost často se takové zahrady dělají komunitně, tedy my neurčujeme, co na zahradě bude, ale žáci a učitelé si řeknou, co tam chtějí mít, my to pak koordinujeme a snažíme se najít nejlepší místa, uspořádat zahradu tak chytře, aby se třeba nemusela moc zavlažovat. Na waldorfské škole v Brně proběhl například seminář pro děti, které napsaly, co všechno chtějí na zahradě dělat. Potom bylo potřeba zorganizovat přednášku pro rodiče, zpracovat nápady všech a vytvořit návrh. U komunitní zahrady trvá měsíce a někdy i roky, než vznikne, pořád se to vyvíjí.

Kolik zhruba stojí takový návrh školní zahrady?

Č: Vždy záleží na domluvě, ale za sedm tisíc se dá vytvořit studie, takový předběžný návrh, kde by co mohlo být. Za patnáct tisíc už může být výkres s osazovacím plánem, se seznamem rostlin. Podrobný projekt velkého pozemku může stát i sto tisíc, kdy tam budou přesně rozkreslené technické detaily.

M: Někdy přijdou lidé, kteří mají představu, nakreslí si sami plánek zahrady, ale neznají správné rostliny. Já jim tedy udělám jen osazovací plán s názvy rostlin, co zasadit do stínu, a co na světlo.

Č: Jedna z nejlevnějších metod navrhování zahrad, i těch školních, je prostě jen moje konzultační návštěva. Přijedu, projdu se s majiteli po zahradě a přímo jim říkám: Sem to jezírko nedávejte, nikdo na něj neuvidí a nebude na slunci. Dejte ho sem k hlavnímu vchodu, kam je vidět z ulice na děti, které si tu budou hrát, a je tady okap jako zdroj vody. Jezírko se vykolíkuje a tím skončí veškeré plánování.

Pozorovat zahradu i sebe

Dosud jsme se bavili spíše o zahradách na venkově. Co ale obyvatelé velkého města? Myslíte si, že se u nás může ujmout trend komunitních zahrad a pěstování zeleniny ve městě?

M: Já si myslím, že Česko a Slovensko jsou ještě docela málo městské, že komunitní zahrady jsou trend spíše v opravdových velkoměstech typu Berlín.

Č: Permakultura ve své podstatě nabádá lidi k soběstačnosti, což nemá takový význam v situaci, kdy si člověk může potraviny koupit levněji, než kdyby si je sám vypěstoval. Potraviny nemají hodnotu práce, kterou do jejich pěstování musí člověk vložit, není vzácná ani půda, na které se pěstují. Osobně bych ale sázel na trend, že když má někdo svoje vlastní rajče na balkoně a ochutnal čerstvou zeleninu, je to luxus - to jediné může vést lidi k tomu, aby si i ve městě pěstovali zeleninu. Tady nejde o to, zabezpečit svoje základní potřeby, čemuž se věnuje permakultura, ale zabezpečit si nějakou nadstandardní, luxusní věc - což permakultura není. Čili permakultura dnes nemá moc důvod se ve společnosti rozšiřovat.

M: Když navrhuji zahrady, tak lidé říkají: jen ne zeleninu, já ji musel u babičky každou sobotu okopávat. Mají z toho trauma. Mladší generace, která už nepracovala v dětství na zahradách, ale může brát jako exotické a lákavé mít truhlíky na balkoně.

Č: Je pravda, že se do přírodních zahrad vrhají bezhlavě lidé, kteří na zahradě nikdy nepracovali - filozofové, programátoři. Právě oni chtějí pěstovat zeleninu, ale vůbec nevědí jak a po čase je ta nutnost péče může odradit.

Co byste doporučili čtenáři časopisu Veronica, který chce mít přírodní zahradu a neví, jak začít?

Č: Začít navštěvovat cyklus besed Setkání přátel přírodních zahrad přímo na Veronice, a pokud nejsou z Brna, ať se přestěhují (smích).

M: Nebo toho na zahradě tolik nedělat, nechat vstoupit přírodní prvky. Přestat nebo ani nezačít používat klasické postřiky a hnojiva.

Pomůže, když si člověk uvědomí, že svoji zahradu nemusí celou změnit a že je dobré hlavně pozorovat, co se na ní děje?

Č: Ano, pozorování je nejlepší metoda. Znám lidi, kteří nikdy nečetli žádnou knížku o přírodních zahradách a nebyli na žádné přednášce, ale pozorováním přišli na to, co funguje, donesli si rostliny ze svého okolí, vysadili a uplatnili spoustu vlastních nápadů.

M: Já bych ještě doplnila, že je důležité také pozorovat sebe. Když se znáte, že rádi lenošíte, budete mít na zahradě kout s trávníčkem na lenošení, když víte, že vám něco hodně chutná, tak to tam poroste. Při navrhování se vždy zákazníků ptám, co mají rádi, a oni mnohdy nevědí. Když si to uvědomí, přizpůsobí zahradu svým potřebám a jsou spokojení.

Za rozhovor děkují Veronika Fišerová a Hana Slabinová


Permakultura

je designerský systém, který lidská sídla navrhuje podle přírodních ekosystémů, jako je les, louka, mokřad. Cílem je vytvořit jedlé a obytné ekosystémy pro člověka, které nepotřebují vstupy energie zvenčí, jsou maximálně soběstačné a neprodukují těžko rozložitelný odpad. Permakultura vznikala od 70. let 20. století z myšlenek Australanů Billa Mollisona a Davida Holmgrena (permanent culture - trvalá kultura).

Základní myšlenky permakultury podle Davida Holmgrena

  1. Pozoruj a jednej
  2. Zachycuj a uchovávej energii
  3. Získávej výnos
  4. Usměrňuj sebe sama a přijímej zpětnou vazbu
  5. Využívej obnovitelných zdrojů a služeb a važ si jich
  6. Nevytvářej odpad
  7. Navrhuj od vzorů k detailům
  8. Dej přednost začleňování před oddělováním
  9. Využívej malých a pomalých řešení
  10. Využívej rozmanitosti a važ si jí
  11. Využívej krajů a važ si okrajových systémů
  12. Využívej změnu tvořivě a tvořivě na ni reaguj

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Permakultura

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu