VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je mi proti mysli parafrázovat názor, že „největším nepřítelem lesa je sám lesník“ - jisté však je, že naše lesnické kruhy i praxe nesporně prolongují stav ekologického barbarství, který spojujeme s minulou érou, místo aby se pokoušely rehabilitovat samy sebe a urychleně napravovat, co se dá, tj. co mají samy v ruce. Víme, že např. problematika našeho ovzduší přes svoji regionální kritičnost je záležitostí dlouhodobou a vyžádá si prostředky, jež bude třeba teprve vytvářet. Je to bolestné, ale nezbývá než se ozbrojit trpělivostí a hlavně: pracovat.

Podstatně jinak je tomu v případech, kdy i bez velkých prostředků, zato pouhým dodržováním norem zacházení s lesem a důsledným odmítnutím zaběhnuté praxe „po nás potopa“ (tj. změnou myšlení lidí) lze přivodit rychlý obrat. Znamená to skoncovat s nazíráním na les jako na zdroj dřeva a „dřevorubeckých“ nebo „myslivostních“ zájmů, jako je např. odstraňování rozporů mezi tím, co učíme budoucí lesní inženýry, a znetvořenou praxí devastace lesů. Takovou kompetencí by bylo kupříkladu radikální snížení stavů zvěře zodpovědných za miliónové ztráty na porostech - nejbolestnější tam, kde jde definitivně o poslední zbytky relativně zachovalých přirozených porostů. Co nám v tom dnes brání? Druhou kompetencí je zastavit rabování lesů - není přece tajemstvím, že se vyvezly naše chřibské bučiny za dumpingové ceny do zahraničí, přičemž si kapsy namastili především rakouští autodopravci, jimž stačilo převézt stovky tun bukových kmenů přes Rakousko a prodat až se 40% ziskem v třetí zemi. Zvykli jsme si, že ještě za nedávných poměrů se konečně „připouštěly“ ekonomické ztráty. Zdá se však, že i dnes jaksi nejsme ochotni připustit, že jejich kořenem je především morální devastace, znetvořená mentalita, doslova příslovečné metody tzv. kolektivního vedení, kdy „všichni kašlou na všechno“. Dřevorubec začal chodit do lesa ne za prací, ale za výdělkem hlava nehlava - a dostává dnes v bavorských lesích morální lekce. Jen u nás jedeme postaru. Klasickým obrazem této děsivé praxe je drtivá devastace našich přírodních rezervací obecně a lesních pak zvlášť. Upozorněme jen na některé z nich v bezprostřední blízkosti Brna.

V Masarykově lese, jehož jádro tvoří karpatské bučiny Moravského krasu, si v minulosti vysloužili jeho tvůrcové svými příkladnými postupy evropskou pověst, z níž dosud (ale jak dlouho ještě?) těží lesnická fakulta VŠZ v Brně. Zlatníkovou zásluhou byla vytypována řada lokalit, jež jsou dnes přísnými a označenými rezervacemi, jejichž návštěvník se musí podle toho také chovat. O lesnících samotných to snad neplatí? Při těžbě okraje unikátní rezervace Slovenská stráň nad Josefovským údolím byl před několika léty „sebrán“ také kus rezervace a na jejím území také nehorázně poražen obrovitý staletý buk. Čin nejen nezákonný a zavrženíhodný, nýbrž dokonale absurdní, protože šlo o technologicky nepoužitelný kmen. Jeho mrtvola se pak ještě rok po tomto barbarství povalovala na zbahnělém „přibližišti“. V rezervaci měl tento velikán nezastupitelné místo - snad proto musel ustoupit laické zvůli - zbytku vpravdě neandertálského myšlení. Na protest odborníků reagovalo polesí politováním a vina byla připsána - dřevorubci. Kde byl při tomto zásahu odborný personál - což je to dřevorubec, který rozhoduje o těžbě?

Dnes píšeme rok 1991 - a ejhle! Jakoby se na všechno zapomnělo: Dřevo staletých stromů láká a místo nahnilých smrků se na samé hranici opět brakuje les. Staleté buky padají hlava nehlava a odírají porost rezervace, devastují přirozený podrost a půdní povrch. Při přibližování s nasazením nepřiměřené, těžké mechanizace, jsou až na lýko odírány desítky dalších kmenů po obou stranách kdysi úzkého chodníku, který traktory proměnily ve zbahnělé koryto, jímž je odnášen humus vznikající celá tisíciletí. Pohled na toto stanoviště je obrazem spíše přírodní pohromy než těžby. „Jede se“ hlava nehlava - postaru.

Ještě provokativněji, protože nehorázněji, je devastována flyšová bučina přísné rezervace „Holý kopec“ ve Chřibech. Zatímco v krasu se aspoň formálně trochu přihlíží k mezím rezervace, zde se nikdo neptá. Staletá doubrava při jižním úpatí a unikátní zonální porost je prostě doslova vyrván ze země v šíři dobrých třiceti a délce zhruba jednoho sta metrů. Na jeho místě je zatím - plot… Nejenom to. Holosečí na vrcholu hřebene je doslova vykořeněn pruh chráněné bučiny, takže tabulka, označující rezervaci, se ocitá na rozsáhlé mýtině. Výsměch? Holoseč - místo výběrové těžby - navíc otvírá stěnu rezervace s jediným možným důsledkem. Flyšová stráň je postižena polomem - a cíle je dosaženo. Musí následovat „kalamitní“ těžba. Ejhle - jak rafinovaný postup „dostat se na kobylku“ dřevu. A zase: „Po nás potopa!“.

Nejde zdaleka o případy ojedinělé, podobně se postupuje na zbytkové rezervaci třešťského Špičáku - postup se podobá jako vejce vejci postupu v Chřibech. Poněkud „úkradí“ je ohrožena těžbou rezervace bučiny Březinka v Moravském krasu, kde okraje bučiny jsou nahrazovány - smrkovou sádí. Hanbou se i laikovi žene nach do tváře, komu se to dostal do rukou náš les.

Podobně „odborné“ zásahy, tentokrát v dojemném souladu s vodohospodáři, ohrožují uschnutím poslední zbytek moravského luhu na soutoku Moravy a Dyje. Lesníci zde zodpovídají za bezpříkladné přezvěření, na něž mají bezprostřední vliv. Doslova jakousi „lesní menažérií“ se po „myslivostním“ hospodaření stává v polesí Bulhar kdysi jedinečná, dnes totálně zdevastovaná doubrava Dietrichštejnů. Přísně utajované stavy jelení zvěře už nestačí uživit ani pole s obilím, jež musela ustoupit lesu pro „myslivostní“ cíle, ve skutečnosti k ukájení vpravdě středověkých pudů známých mocipánů. Nestačí ani přikrmování - jeleny postihuje hladomor, porostem se šíří pach zdechlin, které jsou tajně vyváženy z revíru. Zatímco Věstonice marně čekají na zdravý vodovod, do „jeleního“ revíru je vedeno hned několik větví vodovodu - pro kaliště. Tomu, kdo ví, co je lovit říjného jelena někde v karpatských chlumech, jak o tom psával nezapomenutelný profesor Komárek, zatrne - Quo vadimus?

Nemá smyslu taxativně vypočítávat tyto „odborné“ projevy našich lesnických kruhů v lesních porostech, protože pero se opravdu vzpěčuje popisovat tyto nestvůrnosti (nebo stvůrnosti). Pomohou dvě (zatím) trestní oznámení (Slovenská stráň a Holý kopec), nebo se budeme ptát žasnouce nad „realitou“, která přečkala dodnes: Quo usque tandem… - jak dlouho ještě?