VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Slůvko povědomí je křehké jak pověst politikova. Stačí náznak, byť nedoložený, a pomluva poznamená povědomí puklinami. K tomu náznaků je habaděj. Již ta předpona po- naznačuje něco po-divného. Známe ji ze slov jako pověra, jakýsi to parchant čili levoboček věry (čili víry) pravé. Pak tu je pavěda, tentokrát levoboček pravé vědy, jako v případě buržoazní pavědy a jejího protějšku, vědeckého komunismu. O po-mluvě raději ani ne-mluvím. Není divu, že po takové přípravě čtenář slovo po-vědomí pohrdavě vymete na smetiště pravého vědomí.

Vědomí a povědomí

Škoda toho slova. Totiž pro člověka se skutečnost stává viditelnou teprve tehdy, když ji ošatí slovem. Kde není slova, skutečnost jako by nebyla. Tak i skutečnost povědomí se nám sesula pod obzor vědomí, jako by nebyla. Co přehlížíme, je bohatá sedlina nereflektovaných samozřejmostí tak naprosto samozřejmých, že si jich ani nevšímáme, doslova jako by nebyly a ani být neměly. Když Sokrates vyzýval k jejich zkoumání, vyneslo mu to obvinění z kažení mládeže a číši bolehlavu (pro čtenáře Veroniky: Conium maculatum).

Totiž byť své po-vědomí nechceme a odmítáme znát, své vědomé soudy bezděky posuzujeme podle této sedliny nezkoumaných a často prapodivných samozřejmostí. Ty nejsou ne-vědomé či pod-vědomé. Jsou vědomé, avšak tak nepochybně samozřejmé, že zůstávají pod obzorem kritického ověřování.

I naše postoje a postupy vůči mimolidskému světu vycházejí z předpokladů zdánlivě tak samozřejmých, že se jimi ani nezabýváme. Patří k nim třeba představa, že člověk je v blíže neurčeném smyslu vyšší živočišný druh a že má tudíž právo [sic] mimolidské stvoření „užívat“výhradně podle užitečnosti pro své dobro člověka. Podle toho bezděky myslíme i jednáme. Tak býváme ochotní vyslechnout ochránce přírody jen pokud přejímají tento předpoklad. Pokud by zpochybnili naši sdílenou samozřejmost - čili naše povědomí - o vztahu člověka k mimolidskému světu, odmítli bychom je jako extremisty - a s takovými lidmi se nemluví. Bez společného povědomí nemáme společnou řeč. Jako by nebyli.

Ekologické po-vědomí v tomto smyslu není něco, co bychom mohli vymést na smetiště dějin spolu s po-věrou a pa-vědou. Potřebujeme si všímat svých předpokladů a vyvést je na světlo kritického rozumu. Dějiny „ekologického“ hnutí jsou především příběhem našeho zápolení se svým strnulým ekologickým po-vědomím.

Posuvy ekologického povědomí

Vzpomínám na počátky tohoto zápolení v šedesátých letech. Amerika i Evropa žily tehdy ve znamení budovatelského nadšení. Američané stejně jako Sověti mýtili lesy, budovali ropovody daleko od Moskvy a závodili ve výrobě oceli v přesvědčení, že jejich dílo představuje pokrok.

Tehdejší ekologické povědomí vycházelo ze dvou nezkoumaných a naprosto nezpochybněných samozřejmosti. Tou první bylo přesvědčení, že všechno mimolidské stvoření není než nevyčerpatelná zásobárna surovin ve službách hrdě znějícího Člověka. K tomu se pojil stejně samozřejmý předpoklad, že všechny lidské bědy lze vyřešit stupňováním spotřební úrovně. Kdo by bránil „rozvoji“, ten by se stavěl do cesty zlatému věku (potažmo zářným zítřkům), které věk elektřiny a páry přivedl již skoro na dohled.

První zpochybnění této pokrokové samozřejmosti bylo citové a trochu staromilské. Lítost nad trpící přírodou narušila samozřejmost „pokroku“. Pro americkou generaci mých vrstevníků byl bezprostředním podnětem Viet Nam. Poprvé viděli hrůzně krvavou skutečnost za frázemi o šíření demokracie, umocněnou technikou. Ty obrazy hrůzy narušily povědomí milionů Američanů a vedly k odvratu od dosud samozřejmých představ o technice a pokroku.

Z toho odvratu se zrodilo tehdejší „ekologické“ hnutí. Zprvu mu nešlo ani tak o ochranu přírody jako o únik ze selhání umělého světa. Z povědomí „pokroku“ jsme převzali představu o přírodě jako věčné a nevyčerpatelné, z romantiky představu o přírodě jako pečující Matce. Hledali jsme odpuštění a usmíření v zeleném míru lesa. Kult lidského umu jsme nahradili kultem přirozenosti. Vyhledávali jsme všechno „přirozené“ a radovali jsme se z tepla vlastnoručně pokáceného dříví.

Byl to očistný zážitek. Přírodě příliš nepomohl, avšak mohutně přispěl k růstu nového ekologického povědomí. Zatímco ve věku „pokroku“ se zdálo samozřejmé, že vystačíme s užitkovými ohledy, teď jsme si začali uvědomovat svébytnost mimolidského stvoření. Náš návrat k přírodě nás naučil, že potřebujeme také etické ohledy úcty a dobré vůle.

Příroda a její pomocníci

Ke druhému posunu došlo koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let. První posun nás dovedl k uvědomění svébytnosti a vlastní hodnoty mimolidského bytí. Druhý posun přišel s povědomím, že příroda není tajemnou, nekonečnou Matkou lovců a sběračů. Sama se stala ohroženým druhem a člověk „pastýřem stvoření“.

Z toho posunu vychází „brontosauří“ fáze ekologického povědomí. V Americe to byla doba flanelových košil a vyhrnutých rukávů, u nás doba Brontosaurů. Zájem o přírodu už nebyl konzervativní a tak trochu staromilský jako u romantiků. Byl teď praktický a politicky spíš neutrální. Z nového vědomí lidské závislosti na mimolidském světě a schopnosti jej narušit se zrodila strategie ochrany a dobrovolné skromnosti.

Mladí lidé z brontosauří líhně vycházeli z povědomí lidské odpovědnosti za přírodu. Zatímco romantické ekologické povědomí usilovalo o souznění s Matkou Přírodou, typickou činností brontosauřího věku je čištění vodních toků, vysazování stromečků a hlídání hnízd ohrožených dravců.

Nešlo ovšem o ostře ohraničené fáze. Ekologické povědomí bývá různorodé. Jedna fáze nepřekonává druhou, jen ji doplňuje o další rozměr. Co tu označujeme jako „fáze“, představuje spíš důrazy, které spíš vystupují z pozadí. Každá z nich představuje určitý přínos.

Zásadním přínosem „návratu k přírodě“ byl průlom technologickým povědomím věku elektřiny a páry. Za stále potřebný přínos „brontosauří“ fáze považuji především přijetí odpovědnosti za naše obcování s přírodou. Bez brontosaurů všeho světa by environmentalismus těžko překračoval stín sentimentality.

Přesto v novém století dochází k dalšímu posunu ekologického povědomí. Ten ovšem v žádném případě „nepřekonává“ předchozí fáze, avšak otevírá nový, systémový rozměr. Mimo tradiční ochranářskou činnost vyžaduje i činnost sociální a politicky angažovanou. Stav světa v globální perspektivě dělá z politické neutrality ekologickou iluzi.

Jde totiž o opravdu zásadní posun v ekologickém povědomí. Bezprostřední příčinou může tentokrát být hynutí ledních medvědů, zjevné změny klimatu či Al Gore a jeho Nevhodná pravda o globálním oteplování. Do našeho povědomí proniká nevítané uvědomění, že s tříděním odpadu nevystačíme. Dlouhodobé soužití lidského druhu se světem všeho života - čili člověka s přírodou - vyžaduje politickou vůli k zásadním změnám lidského životního způsobu.

Lidský svět, soustava všeho lidského bytí a konání, kterou Josef Šmajs označuje pojmem „kultura“, je závislou podsoustavou soustavy všeho života a všeho, co jej podporuje. Dál může být pravda, že Člověk se odcizil Matce Přírodě či že lidé potřebují přírodu chránit. Zásadní problém však je, že i při všem souznění s Matkou Přírodou a s ohleduplnými přístupy lidský svět (čili kultura) prostě svou existencí, náročností a početností klade na svět všeho života (čili na přírodu) neúnosné nároky.

Ekologické povědomí: třetí rozměr

Z tohoto povědomí vyvstává nový ekologický úkol, totiž hledání uspořádání a způsobů lidského žití, které by nezatěžovaly přírodu neúnosně. To už je úkol spíš sociologický a filozofický než přírodovědecký. Jako neúnosné se jeví třeba tradiční pojetí vlastnictví jako neomezené právo užít či zneužít, odcizit či zničit - tedy třeba vykácet les či otrávit pramen, pokud „je můj“. Vlastnictví jako osobní vztah ke světu zůstává důležité, avšak ne bez přídavků. Potřebujeme se učit vnímat vlastnictví jako právo užívat spojené s povinností pečovat a předat dalším generacím. Vlastník se tu stává správcem, jeho práva omezují dlouhodobé potřeby přírody.

Stejně neúnosné je dělení lidského světa na svět nesmyslně bohatých a nesnesitelně bědných. Nesmyslně bohatí stupňují nároky lidského světa na svět všeho života, „kultury“ na „přírodu“ rozmarným plýtváním. Nesmyslně bědní svět ničí a přelidňují ze zoufalství. Pokud má být existence lidského světa slučitelná se světem všeho života, potřebujeme naléhavě snížit náročnost bohatých a vyrovnat bídu bědných - a to na úrovni přerozdělování, ne jen almužny. Sociální spravedlnost může být udržitelná, polarizace to v žádném případě není.

Udržitelné není ani násilí. Války a válčení podporují polarizaci společností a zároveň plošně ničí svět. Nevím, kolika procenty přispěly ropné války k tvorbě skleníkové vrstvy, ač málo to jistě není. Vím, že v poušti zanechají tankové pásy rány, které se hojí až tři lidské generace. Zajištění mírového soužití cestou mezinárodní spolupráce také představuje ekologický úkol třetího rozměru.

Úkoly třetího rozměru jsou pro environmentální hnutí poněkud netradiční, přesto jsou ekologické, bezpodmínečně nutné, máme-li předejít ekologickému zhroucení „kultury“ narušením světa všeho života. Na to zašly všechny předchozí „kultury“. Ta naše se liší jen tím, že je světová - a světové by bylo i její zhroucení.

Je civilizační obměna tak základní, jak ji vyžaduje třetí fáze environmentálního úsilí, vůbec možná? A možná v mezích demokracie, tedy soužití ve svobodě a úctě, bez něhož by naše úsilí ani nestálo za to?

Současní pozorovatelé odpovídají skoro bez výjimky záporně. Tak základní obměna prostě není slučitelná s celosvětovým povědomím člověka jako pána a nanejvýš ohleduplného správce přírody. Podmínkou možnosti by byl další posun ekologického povědomí, tentokrát k pojetí člověka jako jednoho z rovnoprávných obyvatel této země, odlišného jedině v tom, že z jeho svobody vyplývá odpovědnost sám udržet své nároky v únosných mezích. Či jinak: posun k povědomí, že smyslem života nejsou lidské nároky, nýbrž potřeby života. Všeho života.

Slůvko povědomí je křehké jak pověst politikova. Zacházejme s ním opatrně. Byla by škoda toho slova.

Prof. Erazim Kohák - filozof, působí v Centru globálních studií AV ČR a UK Praha