VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Takto položená otázka hýbala ochranářskou veřejností zhruba před 40-50 lety. Chráněné přírodě je třeba pomáhat, namítali jedni, podívejte se, jak to v rezervacích vypadá… Druzí oponovali: vždyť chráněná území byla zřízena proto, aby si v nich příroda hospodařila sama. Jak tomu většinou bývá, pravdu měli svým způsobem obojí: záleží na tom, jak si definujeme zadání.

První koncepty ochrany přírody vznikly pro pralesní nebo neobydlená území (divočinu dnešními slovy). To měli na mysli zakladatelé pralesních rezervací na Boubíně i v Novohradských horách, podobné úvahy měli zakladatelé proslulých národních parků na Divokém západě, na takových názorech stavěli ti, kdo stáli u zrodu ochrany Bialowiežského pralesa i mnoha obrovských národních parků v Africe. Území, která byla takto vyhlášena, velmi často nebyla do té doby příliš člověkem ovlivňována, často to byly celé rozsáhlé ekosystémy, které nebyly okolní kulturní krajinou příliš ovlivněny.

Něco zcela odlišného jsou maloplošná chráněná území v kulturní krajině. Jsou s ní natolik systémově provázána, spojují je efekty hraničních gradientů i toky energií, že chtě nechtě se sem nepřímo přenášejí veškeré lidské vlivy, působící ve volné krajině. Právě proto, abychom úspěšně chránili vzácný organismus či vzácný labilní ekosystém, jsou v převážné většině našich maloplošných rezervací zásahy nutné.

Vznik kulturní krajiny

Zásahy, nyní označované jako management, v sobě skrývají celou řadu aktivit. Většinou směřují k vybalancování konkurenčních vztahů v ekosystému ve prospěch určitého sukcesního stadia, méně obvyklé jsou zásahy ve prospěch zcela konkrétního organismu. I zde nás mohou napadat různé otázky.

Proč vlastně chráníme sukcesní stadia - nestačilo by chránit až nejvyšší stadium sukcese, tedy klimax? Odpověď se nabízí velmi jednoduše: nestačilo. Vždyť zhruba 60 % organismů v našich zeměpisných šířkách má vazbu právě na určitá sukcesní stadia a klimax by u nás sotva přežilo. A kde tedy tyto organismy přežívaly, když člověk do přírody nezasahoval a klimax vládl všude? Tady odpověď jednoduchá není - některé zde byly, jiné nikoli, ale co se zdá dnes především zřejmé, že klimax - aspoň ve staré dobré střední Evropě - asi nikdy plně nevypuknu!. Ačkoli globální oteplení lidská civilizace před 10 000 lety nevyvolala, nastalo. Doba ledová skončila, a s oteplením se sem začaly stěhovat stovky, možná tisíce nových druhů. Klima však neustále kolísalo, na což příroda odpovídala permanentními změnami dominant, příchody a odchody, vymíráním a vznikem nových taxonů. Když už by se bývalo bylo zdálo, že husté stinné lesy plně ovládnou téměř celé území, s výjimkou tzv. primárního bezlesí (k němu se ještě vrátíme), zasáhl deus ex machina - člověk, který začal vytvářet kulturní krajinu.

Do té doby byla sukcesní stadia vyvolaná jen přírodními vlivy. Vyvolaly je přírodní mechanismy - požáry, vývraty a polomy, sesuvy, eroze, ale i velká zvířata. Prvotní lidská společnost na tyto procesy zpočátku plynně navázala; později člověk začal do přírody zasahovat razantněji. Taková pravěká krajina byla jedno velké sukcesní stadium - nic v ní nemělo stálé místo, využití půdy se stále měnilo, organismy se v průběhu staletí dílem adaptovaly, dílem přišly spolu s lidskou civilizací jako její průvodci.

V našich podmínkách tomu učinil jakous přítrž středověk. Pravěké občinové vlastnictví se měnilo postupně na soukromé, vznikaly organizované státní útvary se složitější dělbou práce. Nyní bylo zapotřebí vybírat daně, a tedy ohodnotit majetek. Tím, že se daně vyměřovaly podle vlastnictví, začaly vznikat majetkové soupisy a půda se pro daňové důvody kategorizovala. Tomu, že se středověká krajina stabilizovala, je tedy na vině berňák. Podle něj pole má být polem, les lesem, rybník rybníkem. Do této doby to bylo v zásadě jedno, občina si na svém hospodařila podle potřeb. Důsledkem stabilizace je plošná redukce sukcesních stadií. Ale nebylo to zase tak důsledné. Do hry vstupují války třicetileté i delší, rány morové, kobylky, Turek, sedlák líný, sedlák pilný a podobně. A sukcesní stadia stále kvetla. Daleko větší ránu jim zasadil novověk.

Eutrofizace krajiny

Dokonalejší nástroje, technické vynálezy jsou hlavní příčiny reality od konce 19. století. Ve století dvacátém se přidružuje další novum - zatímco do té doby byl velkým problémem nadměrný odběr biomasy z krajiny, a krajina víceméně oligotrofizovala, v nejnovější době se situace změnila - krajina je zatížena většími vstupy energií, než se z ní odebírá, a tedy dochází k eutrofizaci. Právě změny energetické bilance hrají další obrovskou roli, která nabývá globální charakter. V minulosti bylo v Krkonoších problémem plošné šíření chudých smilkových porostů, jemuž nahrávala nadměrná pastva spojená s intenzivním budním hospodařením (stejná příčina navíc současně hrála roli při snižování horní hranice lesa); podobně suchá i vlhká oligotrofní vegetace (chudé pastviny i ostřicové louky) na Českomoravské vrchovině byla považována za něco podřadného, nekvalitního, čemu není třeba věnovat větší pozornost. Donedávna lukařští odborníci doporučovali jako optimální management druhově bohatších typů luční vegetace přihnojování…

Situace se radikálně změnila v posledních desítiletích 20. století. Karta se obrátila poté, co se nakumulovaly různé příčiny. V České republice tomu navíc předcházela kolektivizace, která zasáhla krajinu způsobem, který nemá ve střední Evropě obdoby; jakousi analogií by mohlo být uspořádání krajiny ve španělské Andalusii či italské Apulii, kde ve středověku vznikly obrovské velkostatky. To srovnání však kulhá především v tom, že u nás k tomu došlo v podmínkách všeobecné eutrofizace. Průmyslový charakter našeho zemědělství znamená především plošný dopad hnojení, splachy živin ze zemědělských kultur ovlivňují níže po spádu položené plochy a kontaminují vodoteče. Jak živiny z potoků prolínají do pobřežní vegetace, můžeme snadno vidět na tom, jak se změnila vegetace v nivách, ať už lesních či odlesněných. Ale abychom nesvalovali veškerou vinu jen na zemědělce, živiny přinášejí i odpadní vody z průmyslu, dnes jsou obrovským problémem i odpadní vody komunální, splachy živin lze také krásně pozorovat například pod skládkami pevného komunálního odpadu.

A proč o tom mluvíme v souvislosti s managementem rezervací? I tato souvislost je názorná. Mezi rostlinami je mnoho takových, které dostatek živin vyžadují. Ty na jejich přísun umí reagovat tím, že zvětšují produkci. Ale, namítnete, vždyť o to nám v zemědělství jde! Samozřejmě, ale kulturní rostliny, které jsou v zájmu zemědělců, nespotřebují všechno. A podobnou reakcí na nárůst živin se vyznačují i mnohé další vzrůstné druhy, které v přirozeně chudších ekosystémech v době nouze nemohou konkurovat. Když je však dostanou, expandují, byť neúmyslně. S příklady těchto jevů se dnes setkáváme prakticky na každém kroku. Proč zarůstá většina niv kopřivou? Proč se do oligotrofních trávníků najednou začíná šířit ovsík? Umožňuje jim to dostatek živin, které zde dosud nebyly.

Hezký příklad je srovnání rychlosti sukcese na rašelinných loukách v neeutrofizovaném a eutrofizací postiženém prostředí. Tento typ biotopů je např. na Českomoravské vrchovině, kde se splachy živin projevují, nutné ošetřovat (kosením nebo vyřezáváním dřevin) alespoň jednou za 3-5 let, protože delší interval zásahů by znamenal nevratné změny. Naproti tomu ve vojenském újezdu Boletice zůstaly některé plochy snad i více než 50 let bez jakéhokoli obhospodařování, a přitom z nich nevymizely ani sukcesně velmi citlivé druhy, např. bařička bahenní (Triglochin palustre) nebo ostřice Davallova (Carex davalliana).

Spirála sukcese

Odbočme ještě k primárnímu bezlesí - v naší krajině přece jen byla místa, která les neovládl. Drsná příroda na vrcholcích hor, na skalách, sutích a na rašeliništích jej nepoznala. V říčnich nivách se permanentně vyskytovalo tzv. toulavé bezlesí, spojené s jejich stálými proměnami. Primární bezlesí představuje ovšem někdy i tzv. blokované sukcesní stadium. Pokud jsou podmínky stabilní, sukcese je blokována, ale stačí nevelký zásah, a sukcese se odblokuje. Příkladem mohou být jihomoravská slaniska. Tam se vzácný biotop udržoval, dokud byla stabilní hydrologická situace. Snížení nebo naopak zvýšení hladiny podzemní vody mělo pro slanisko zpravidla fatální následky. Příkladem mohou být např. osudy NPR Slanisko u Sedlce: napojení potoka Včelínku na závlahovou soustavu, do níž se čerpala voda z Dyje, předznamenalo vyhynutí slanorožce rozprostřeného (Salicornia prostrata) v roce 1976 a o něco později i solničky rozprostřené (Suaeda prostrata).

Ale abychom na nelesní půdě nesváděli všechno jen na splachy živin. Zemědělská malovýroba se potýkala s nedostatkem půdy. Proto se v minulosti obhospodařovala, byť nepravidelně v čase a s nepravidelnou intenzitou, každá píď půdy. Vykoseny byly strmé i zamokřené plochy, pro techniku nedostupné ostrůvky při potocích, vzdálené lesní loučky. Průvodním jevem přeměny zemědělské malovýroby na velkovýrobu je nástup výkonnější techniky a s tím související snížení nároků na množství pracovníků. Důsledkem toho se venkov vylidňuje a objem mravenčí práce, která měla dříve zásadní podíl na utváření charakteru krajiny, rapidním způsobem poklesl. Většina z těch dříve provozovaných činností měla ekonomický význam; když zaměstnanec zemědělského velkopodniku přestane mít potřebu chovat králíky, trávník za vsí nebo loučku u potoka není proč dále kosit. Na neobdělávaných plochách se začíná roztáčet spirála sukcese. Hromadí se v nich neodebíraná stařina, která dusí druhy méně schopné konkurence, a rovněž zde začíná sukcese k časově stabilnějším sukcesním typům rostlinného krytu. Přeloženo do češtiny: nastupují dřeviny - keře a stromy, jež dřívější obhospodařování doslova a do písmene drželo při zemi.

Podobně tomu je i v lesích. Řada porostů se udržovala výmladkovým hospodářstvím, takže svým charakterem připomínaly neustále dorůstající křoviska. Obrovský vliv měla lesní pastva a hrabání steliva, ale také sběr klestí. To vše lze interpretovat jako procesy, které vedly k odnosu vytvořené biomasy z ekosystému. Ve středověku výrazně klesal podíl živných stanovišť v lesích, podpořený navíc zaváděním kultur rychleji rostoucích jehličnatých dřevin, které dílem samy půdu vyčerpávaly, ale tomuto procesu přispívaly i tvorbou opadu, jenž v procesu humifikace výrazně půdy okyseluje, a tím snižuje jejich úrodnost.

S eutrofizací souvisí i to, že lesní biotopy byly v 2. polovině 20. století postiženy imisemi. Na jedné straně došlo jejich vlivem k dalšímu okyselení, což mělo ohromný dopad na zdravotní stav dřevin, na druhé straně spad oxidů síry provázel i spad oxidů dusíku, který zapříčinil opět zvýšené množství živin.

Co chceme chránit?

V předcházejících odstavcích jsme se pokusili objasnit, proč je management chráněných území, ale vlastně celé krajiny, tak důležitý pro ochranu genofondu. Diverzitu, značným dílem neúmyslně podporovanou a udržovanou běžnými zemědělskými či lesnickými aktivitami, je nyní zapotřebí podporovat a udržovat zásahy vědomými, řízenými, a samozřejmě také samostatně financovanými. Struktura a typ těchto zásahů jsou tak různorodé, jak různorodé jsou biotopy či organismy, jimž má prospívat.

Zpočátku byly požadavky na financování ochranářského managementu spíše zoufalé výkřiky do tmy, ale s tím, jak se celkem náhle projevila bezprostřední nutnost péči organizovat a provádět, ochrana přírody se často dostávala do pozice hasičů, kteří přijeli v tom lepším případě k doutnajícímu požáru, v tom horším k ohořelým troskám. Bylo často potřeba ad hoc vymýšlet, jak na lokalitě, která dřívější péči ztratila, ji znovu obnovit. Nejjednodušší je někdejší péči rekonstruovat. Jenže ne vždy je historie obhospodařování jednoduchá, někdy měl třeba významnou roli zásah před mnoha desítkami let, ne všude najdeme pamětníky, co se na lokalitě dělo před několika lety. Ne vždy je ústup cílového organismu uchopitelný jednoduchou úvahou; a někdy ani na takovou prostě nebyl čas. Mnoho věcí se zkoušelo metodou pokus-omyl.

Ukazuje se, že nejdůležitější je jasné vymezení cílů, co vlastně chceme na lokalitě chránit. Některé rostliny nebo větší organismy vyžadují individuální péči - jedině to např. zachránilo všivec statný (Pedicularis exaltata) v PR Porážky v Bílých Karpatech. Pokud je cílem ochrany celé rostlinné společenstvo nebo organismus se složitější (a často neúplně prozkoumanou) ontogenezí, bývá situace složitější. Někde zásah prospívá jedné složce ekosystému, zatímco jinou ničí. Někdy provedený zásah přileje ještě více oleje do ohně: dobře míněné vyřezání akátu, pokud je neprovází chemický zásah, který eliminuje jeho zmlazení z kořenových výběžků, způsobí podstatné zhoršení, když akát reaguje zahuštěním porostu.

Dnes si potřebu managementu uvědomují nejen badatelé, ale i úředníci státní ochrany přírody: stát nyní přispívá nebo přímo financuje ohromný objem prací. Během doby se značně změnila zkušenost se zásahy, dnes již víme o školáckých chybách, kterých je třeba se vyvarovat. Dnešním hitem je např. provázanost zásahu na podporu vegetace se zásahem na podporu vzácného hmyzu. K tomu je ale potřeba mít dobrou znalost bionomie organismů, které chceme chránit. Někdy je třeba souběžně bádat a zasahovat - tam je pak zcela nezbytné zásahy průběžně, vzhledem k cílovému organismu, vyhodnocovat a modifikovat, když zjistíme, že jejich dopad je kontraproduktivní. Příkladem může být péče o jihomoravské stepi, které patří k posledním útočištím kriticky ohroženého modráska ligrusového (Polyomnatus damon) v České republice. Z jeho bionomie dosud známe jen některé kapitoly, ale druh je přesto možné chránit. Musí se tomu ovšem přizpůsobit čas sekání stepních trávníků, také je nutný víceletý plán prostorového rozdělení ošetřovaných ploch. To se lépe daří ve větších rezervacích, např. v NPP Na Adamcích u Želetic. Opačným příkladem je PR Rašovický zlom, kde příliš intenzivní management vegetace (pastva ovcí), prováděný na celé ploše, způsobil úplné vymizení motýla.

Organizace pastevního managementu je nepoměrně složitější než kosení nebo vyřezávání. Jednoduchá není ani optimalizace druhového složení, ani množství zvířat, ani určení doby, kdy má probíhat. Roli hraje i to, že dnešní produkční plemena dobytka jsou mnohdy zcela nevhodná z důvodu nepoměrně větší hmotnosti - někdejší skot, chovaný pro maso i pro mléko, byl mnohem lehčí než dnešní masná plemena, která na vlhkých místech na pastvinách působí erozi až katastrofických rozměrů.

Problémovým příkladem organizace pastvy je NPR Vyšenské kopce. I zde před časem hledali botanici a zoologové společnou řeč, ale za současnou krizí vegetačního krytu rezervace stojí přílišná intenzita managementového zásahu - pastvy. Přímo na ohrazených plochách v rezervaci, kde byla pastva jako nejvhodnější management navržena, byla zvířata po několik let košarována. Za 5 let se v nich změnil druhově bohatý širokolistý stepní trávník na ruderalizovaný porost s pastevními pleveli a kopřivami.

Doc. RNDr. Vít Grulich - Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně