VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

byly považovány za ozdobu krajiny již v dobách antických. A neopěvovali je pouze ti, kteří se na ně dívali jaksi z odstupu, oceňujíce jejich estetickou hodnotu pro krajinu v literárních dílech či zachycujíce ji na plátnech, grafikách či freskách, nebo ti, kteří se nad jejich floristickou bohatostí rozplývali ze zájmu vědecky biologického, či třeba turisté, pro něž byla mozaika krajiny s pestrými loukami či svažitými pastvinami jedním z nejdůležitějších motivů pro to, aby do ní z hloubi měst vyráželi. Louky byly ozdobou krajiny i pro ty, jimž byly dílem hospodaření, a pro něž tedy představovaly nelehkou práci - pro rolníky. Estetika a pestrost luk je součástí, byť často jaksi upozaděnou, neprvoplánovou, mnoha lidových písní, nadšené líčení prosté krásy „trvalých travních porostů“ lze dodnes zachytit ve vzpomínkách mnoha starých sedláků, zejména v kontrastu s jejich kritikou „intenzifikací“ zemědělství neúměrně zorněných katastrů. Práce spojené s loukami, zejména samozřejmě senoseč, byly vždy jaksi slavnostní. Žádná jiná zemědělská činnost není v lidové písni tak opěvovaná, jako právě kositba: „Šli chlapci nad ránem, / kose zazvonily, / a oni tu lúčku, / lúčku u potúčku, //: do rána skosili :/“. Ostatně ten, kdo jednou byl součástí řady kosců, pomalu se sunoucích za ranního rozbřesku mokrou rozkvetlou loukou a pokládajících v pravidelném rytmu přesné pokosy (aby tak zajistil nejen píci pro dobytek, ale také budoucí život a pestrost samotné louky), ví, o čem je řeč.

Louky a pastviny a vše co s nimi souvisí - jejich biologická podstata, složení, luční hospodaření v minulosti a v současnosti, změny v krajině související s úbytkem trvalých travních porostů v době tzv. intenzifikace zemědělství v průběhu 70. a 80. let 20. století i postupná změna tohoto stavu v poslední době, kdy se naše vysočiny a podhorské oblasti naopak v důsledku zatravňování mění v krajinu pasteveckou, to vše je tedy ústředním motivem tohoto čísla Veroniky. Přitom minulý čas prvního odstavce není náhoda. Ty přirozené květnaté louky, o nichž psali básníci a které se slzou v oku vzpomínají staří rolníci, totiž i přes všechny dotacemi podporované pozitivní změny posledních let již u nás v současnosti až na malé výjimky, o nichž se v tomto čísle Veroniky také hovoří, prakticky neexistují. Krajině navíc chybí i jinak dřívější pečlivý hospodář. Nedokosené okraje luk zarůstající právě proto, že nejsou kosené, novými invazními druhy, meze podél cest bujné lebedou, v nichž „básnická“ mateřídouška dávno nevoní, totiž dotace zatím neřeší. A pečlivé hospodáře, kteří by se za takovouto krajinu styděli, neboť jejich katastr přece musel být „zahradnicky obdělán“, odválo čtyřicetiletí komunismu.