VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kulturní krajina nemůže být harmonická bez trvalého zajištění biodiverzity, biologické rozmanitosti, která je v současné době chápána jako rozmanitost druhů živých organismů, jejich populací i jako rozmanitost celých společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Trvale zajistit biodiverzitu v kulturní krajině není možné pouze pasivní konzervační ochranou přírody, je potřeba promýšlet účelnou aktivní péči o stávající přírodní hodnoty krajiny a vytvářet podmínky pro jejich rozvoj.

Proto byla od konce 70. let 20. století v České republice rozvíjena koncepce územního zajištění ekologické stability, sestávající z vymezování kostry ekologické stability jako souboru existujících relativně ekologicky stabilních segmentů krajiny významných z hlediska biodiverzity a z plánování územních systémů ekologické stability jako soustavy existujících i nově navrhovaných, účelně prostorově propojených biocenter a biokoridorů. Výsledkem obou operací je návrh ekologické sítě v krajině. Podle jejich hlavní funkce rozdělujeme ekologicky významné segmenty krajiny tvořící ekologickou síť na biocentra (umožňují trvalou existenci bioty), biokoridory (umožňují migrace a kontakty bioty), ochranné zóny a interakční prvky, které zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů v krajině. Při navrhování územních systémů ekologické stability krajiny v ČR je používán metodický postup založený na uplatnění pěti základních kritérií: rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů, prostorové vztahy ekosystémů v krajině, aktuální stav krajiny, prostorové parametry biocenter a biokoridorů, společenské limity a záměry.

Tvorba optimálně vyvážené ekologické sítě, zahrnující stávající i nově zakládané části od lokálních biocenter až po evropsky významné biokoridory, bude nesporně trvat několik desetiletí. Koncem minulého století se tvorba ucelených územních systémů ekologické stability krajiny zdála vzdálenou vizí. Základní obrat znamenalo přijetí zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který definuje ÚSES jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Vymezení a hodnocení územních systémů patří podle tohoto zákona mezi základní povinnosti při obecné ochraně přírody a provádějí ho orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a nájemců pozemků, tvořících jeho základ, jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Velmi důležité je to, že česká koncepce tvorby ekologické sítě je kompatibilní s koncepcí Evropské ekologické sítě (EECONET), vytvářené v zemích Evropské unie. Doufejme, že postupně budou řešeny i ekonomické a majetkoprávní problémy související s péčí o skladebné prvky ekologické sítě a že budou postupně nalézány i potřebné finanční prostředky z vládních i nevládních zdrojů. Česká, moravská i slezská kulturní krajina co nejúplnější ekologickou síť rozhodně zasluhuje.