VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hlavním pilířem naší energetiky jsou stále tepelné elektrárny spalující hnědé uhlí. Naprostá většina této strategické suroviny je dobývána povrchově, lomovým způsobem. Těžební společnosti jsou k němu vedeny především ekonomickými důvody. Mocné vrstvy zemin, jež v dávné minulosti překryly hnědouhelné sloje, musí být odtěženy a někde jinde uloženy. Vznikají tak rozsáhlé plochy krajinných novotvarů - výsypek. Po vytěžení zásob uhlí se materiál z nově skrývaného nadloží ukládá do vnitřních výsypek. Tento prostor však svou kapacitou ani zdaleka nestačí, a tak musí být značná část tohoto materiálu uložena mimo vlastní těžební pole na vnější výsypky, převyšující rostlý terén o desítky až stovky metrů. Povrchová těžba hnědého uhlí tak zcela destruuje původní krajinu a dává vznik zcela nové - se změněným reliéfem, s odlišným horninovým prostředím a hydrologickými poměry.

Hlavní hnědouhelnou těžební oblastí jsou pánevní sníženiny pod Krušnými horami - od Sokolova po Ústí nad Labem. Na mnoha místech, kde byla dříve úrodná pole, louky, potoky a desítky vesnic, jsou teď rozsáhlé prostory hlubokých povrchových lomů nebo výsypky, z nichž některé svou výškou konkurují znělcovým kopcům v sousedícím Českém středohoří.

Zákonem je uložena náprava škod způsobených během těžební činnosti. V krajině narušené povrchovou těžbou je většina funkcí utlumena. Prováděné rekultivace by měly směřovat k jejich obnovení. Z hlediska plánovaného využití území je dělíme na zemědělské, lesnické, hydrologické a ostatní (parky, sportoviště, letiště, manipulační plochy atd.). Jakémukoli typu rekultivace předchází technická příprava, zahrnující např. stabilizaci svahů, srovnání nerovností, navezení ornice, vybudování obslužných komunikací či optimalizaci hydrologických poměrů. Výsledkem by mělo být plnohodnotné začlenění rekultivované plochy do okolní krajiny.

Počátky ekologické sukcese

Výsypky a ostatní plochy devastované v souvislosti s povrchovou těžbou výsypek jsou již nedlouho po svém vzniku osídlovány živými organismy. Jde o počátek ekologické sukcese, v tomto případě primární, protože v substrátu pocházejícím z nadloží hnědouhelných slojí nejsou přítomny žádné formy života. Společenstva organismů jsou zprvu velmi jednoduchá, což je charakteristický znak všech pionýrských sukcesních stadií ekosystémů. Jejich součástí jsou jednak běžné druhy tolerující široké rozmezí podmínek prostředí, jednak druhy úzce specializované právě na tato extrémní stanoviště. To platí i pro obratlovce. Linduška úhorní je původem stepní až polopouštní pták. V České republice žije především v severozápadních Čechách a zde na výsypkách nedlouho po nasypání, které poušť či polopoušť připomínají. Její početnost v celé republice byla odhadnuta na maximálně 40 párů, z nichž naprostá většina žije právě na podkrušnohorských výsypkách. Podobné podmínky vyhovují též bělořitovi šedému, jenž v ČR patří rovněž mezi řídce hnízdící. Akceptuje zcela holé výsypky. Jakmile se vytvoří souvislejší vegetační kryt, oba jmenované druhy vymizí. Na místech, kde se střídají porosty vysokých bylin s málo zapojenými prolukami, se vyskytuje strnad zahradní. U nás i v celé Evropě patří mezi vzácné a stále ubývající druhy. Původně zřejmě žil na lesostepních stanovištích a podobná nachází na výsypkách.

Řada vzácných druhů živočichů na mladých výsypkách nachází dočasná útočiště, vesměs však jen krátkodobě. Pokračující ekologická sukcese vede k radikálním změnám prostředí, jejich ústupu a nástupu jiných druhů. I když jde o druhy vzácné a chráněné, bylo by velmi složité trvale udržovat prostředí, které obývají. Řada studií prokázala, že se stárnutím výsypky a rozvojem vegetačního krytu se zvyšuje počet druhů. Obecně lze proklamovat, že lesnická rekultivace je významným akceleračním faktorem v žádoucím vývoji směrem k lesu. V opačném případě by výsypky na delší dobu mohly ustrnout v blokovaném stadiu s hustými porosty trav a roztroušenými dřevinami. Takovéto „lesostepní“ formace vznikající přirozenou sukcesí na druhé straně hostí ochranářsky velice zajímavé druhy (z ptáků např. pěnice vlašská, bramborníček černohlavý, strnad zahradní a ťuhýk obecný). Už z tohoto důvodu je žádoucí alespoň vybrané části výsypek ponechat jako bezzásahové.

Vodní plochy

Značný význam pro obratlovce na výsypkách mají mělká, tzv. „nebeská jezírka“, tvořící se v terénních depresích vznikajících při sypání velkozakladači. Většinou bývají dotována jen srážkovou vodou. Poměrně rychle bývají osídlována vodními organismy včetně mokřadní vegetace. Běžně tu nacházíme ropuchu zelenou, kuňku obecnou, skokana skřehotavého. Nechybí ani blatnice skvrnitá, ropucha obecná, čolek obecný a čolek velký. Vyhledávané jsou též mokřady vznikající při okrajích výsypek. V případě, že vysloveně neohrožují stabilitu svahů výsypek, je nanejvýše žádoucí je v co největším rozsahu ponechat.

Mezi hlavními motivy rekultivace konkrétního území by mělo být jeho plnohodnotné zapojení do okolní krajiny. Při totální devastaci krajiny během povrchové těžby nerostů mimo jiné zanikají cenná přírodní stanoviště, která mají z hlediska stability nezastupitelný význam. V současné době naprostá většina biologických rekultivací probíhá formou řízené sukcese. Po vyrovnání terénních nerovností je navezen substrát s příznivějšími fyzikálními vlastnostmi a případně ornice. Následně jsou vysázeny kultury nejrůznějších dřevin nebo je nastartováno zemědělské obhospodařování. Ve velmi omezené míře jsou budována vodní díla. Ve všech jmenovaných případech se samozřejmě uplatňuje ekologická sukcese, která je však manipulována směrem k cílenému stavu. Dodatková energie vkládaná do ekosystému např. ve formě lidské práce (obsekávání vysázených dřevin, hnojení, ošetření proti ohryzu zvěří atd.) zpravidla urychluje vývoj nebo stabilizuje žádaný stav (agrocenózy). Dochází tak ke zmírnění negativního vlivu mladých sukcesních stadií na okolí a rychlejšímu návratu devastovaných ploch k přímému využití člověkem.

Význam přirozené sukcese

Zdravá krajina však neobsahuje jen produkční, případně rekreační plochy. Její přirozenou součástí jsou přírodní stanoviště vysoké biologické kvality. Ta mají velký význam jak z hlediska ekologického, tak estetického. V současné době se s takovými místy na územích devastovaných povrchovou těžbou příliš nepočítá. Přitom rozsáhlé zkušenosti od nás i ze zahraničí potvrzují, že biologicky cenná místa na výsypkách mohou vznikat ponecháním částí ploch přirozené sukcesi. Musí však být zachovány určité zásady. K nejdůležitějším patří zachování bohaté členitosti mikroreliéfu, která vzniká při sypání výsypek velkozakladačem. Postupně vzniká mozaika drobných vodních ploch a svahů s různou expozicí ke světovým stranám. Značná rozrůzněnost abiotických charakteristik vede logicky k vysoké biodiverzitě. Tento efekt se do značné míry uplatňuje i na výsypkách sice lesnicky rekultivovaných, ale pokud nedojde ke srovnání terénních nerovností. Jako příklad lze uvést Kopistskou výsypku na Mostecku, která je dokonce navržena jako evropsky významná lokalita. Hlavním předmětem ochrany je zde čolek velký - ovšem vyskytují se tu hojně i další druhy obojživelníků. Na Hornojiřetínské výsypce jsou stovky drobných vodních ploch, kde masově žije a rozmnožuje se řada druhů obojživelníků - skokan štíhlý, kuňka obecná, čolek velký, čolek obecný a další. Drobné rákosiny hostí i řadu chráněných druhů ptáků, kupř. slavíka modráčka. Jen těžko bychom hledali podobně významnou lokalitu v okolí výsypek.

Zárodky „divočiny“ v posttěžebních krajinách mají nezastupitelnou roli při definování nové krajiny. Jsou příslibem etablování sítě ekologicky kvalitních prvků i nových vztahů v krajině, kterou je třeba aktivně chránit a postupně doplňovat. Je proto až na pováženou, že z hlediska investorů není větší zájem o obnovu vybraných částí devastovaných ploch prostřednictvím přirozené sukcese. Mimo jiné by se touto cestou daly ušetřit finanční prostředky a posílit rozpočet na sanace lokalit, které vyžadují zvýšenou péči. Zcela nepochopitelné jsou razantní rekultivační zásahy na částech výsypek, kde se díky déletrvající přirozené sukcesi vytvořila již zabezpečená stanoviště se souvislým bylinným a dřevinným krytem. V takovýchto případech jde ve své podstatě spíše o zásahy devastační.

Dosavadní výsledky jednoznačně potvrzují, že přirozená sukcese je využitelná jako rovnocenná forma obnovy devastované krajiny po povrchové těžbě. Touto cestou vznikají ekosystémy zajímavé jak z hlediska ochrany přírody, tak atraktivity pro návštěvníky. Jako doplněk ploch rekultivovaných tradičními postupy mohou jednoznačně přispět k větší ekologické stabilitě posttěžební krajiny. Pro udržení a posílení biologické diverzity musí budoucí krajina Podkrušnohoří obsahovat přirozeně se vyvíjející komponenty a bude nezbytné s nimi počítat při generelech rekultivací.

Prof. RNDr. Vladimír Bejček, CSc., prof. RNDr. Karel Šťastný, CSc. - Katedra ekologie a životního prostředí, Fakulta lesnická a environmentální, Česká zemědělská univerzita v Praze.
Doc. Ing. Petr Sklenička, CSc. - Katedra biotechnických úprav krajiny, Fakulta lesnická a environmentální, Česká zemědělská univerzita v Praze.