VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když plýtvám a ničím, abych něco získal, mohu nakonec promrhat a zničit více, než jsem získal. Z tohoto hlediska se rekultivace zdá být nejen přínosem pro obnovu krajiny zdevastované vytvářením užitečných věcí. Můžeme ji také považovat za poslední fázi plýtvání a ničení, které nám umožnilo užitečné věci získat. Ztráty energie a napáchané škody jsou neodčinitelné a nelze je do důsledku zahladit ani velkolepou záplatou, jejíž zrod bývá ostatně spojen s dalším plýtváním. Existují dvě představy, jak z tohoto bludného kruhu uniknout. Zastánci první z nich jsou přesvědčeni, že další škody lze omezit tím, že se napříště vzdáme toho, co jsme se snažili za cenu ztrát získat. Stoupenci druhé představy se domnívají, že poměr mezi škodami a zisky lze optimalizovat pomocí lepších technologií, mezi které obvykle řadí i rekultivace.

V devadesátých letech jsem se na jedné severomoravské šachtě setkal s upřímnou snahou zmírnit dopady těžby na krajinu pomocí tzv. „předstihové rekultivace“. Tento předvídavý záměr se pokusím ukázat ve dvojím světle. Na jedné straně jako ušlechtilý pokus zachovat život ekosystému, který by byl bez rekultivace nenávratně zničen. Na druhé straně jako součást procesu devastace krajiny.

Předstihová rekultivace

Výraz „předstihová rekultivace“ jsem poprvé slyšel během rozhovoru se členem vrcholového managementu jedné severomoravské šachty. Krajina v jejím okolí pro něj nebyla pouze úložištěm odpadů. Chápal ji jako ekologickou strukturu, za jejíž součásti považoval přirozená stanoviště lovné zvěře. K této představě ho přivedla snaha skloubit pohled manažera šachty s pohledem myslivce. Na šachtě, kde si téměř každý „zrobi jen to svoje“, bylo zajímavé poslouchat následující vyprávění:

„Dost jsme tady tu krajinu poměnili. Vědomě. Mnoho vlivů na krajinu jsme odhadli předem… Mou zálibou je myslivost a pobyt v přírodě, nejen lov. Když jsme projektovali odvalové hospodářství, naskytla se šance udělat předstihovou rekultivaci. Potřebovali jsme vyjmout kus lesa pro ukládání hlušiny. S myslivcama jsme vymysleli fígl. Vzniklo to při poslední leči. Byla to báječná úživná krajina pro drobnou zvěř. Tou to tam oplývalo. Tak jsme vymýšleli, co s tím. Je to tam zajímavé geologicky i pedologicky. Patří to ke Karpatskému oblouku, vystupují tam reliéfy bradel (staršího vápencového podloží). Navíc je to prostoupeno vyvřelinami. To tvoří chemický základ velmi příhodných lokalit pro existenci drobné zvěře. Byl tam členitý terén, na vyvýšených místech se to neobdělávalo, na vápenci to bylo suché. Celý komplex vlivů působil tak, že drobná zvěř se plodila v kvantech. Tak jsme provedli náhradní rekultivaci. Ministerstvo nám dalo peníze a předem jsme zalesnili dvacet pět hektarů neúživné půdy a vytvořili jsme umělou krajinu pro zvěř, základy pro remízky a tak dál. Dnes to existuje v té podobě, jak jsme zamýšleli. Vytvořili jsem prostor pro tu zvěř. Nahradili jsme něco dřív, než jsme to zničili. Rekultivace je přitom běžnou součástí každého záměru v odvalovém hospodářství.“

Kdykoliv jsem tuto story vyprávěl ochráncům přírody a krajiny, pobaveně se usmívali. Představa myslivce, který rekultivací zachraňuje honitbu a současně plánovitě ničí krajinu těžbou, vyvolávala u většiny z nich posměch. Ten ve mně zanechával nejednoznačné pocity. Na jedné straně mně nepřipadalo správné pohrdat člověkem, který se upřímně a nápaditě snaží řešit své dilema myslivce a těžaře ve prospěch krajiny. Na druhé straně jsem s posměváčky sdílel pochybnost o ekologické hodnotě výsledku jeho úsilí. Ať už se hrdina příběhu předstihové rekultivace snažil sebevíc, nakonec po těžbě zůstal kus krajiny zdevastovaný nánosem hlušiny a poklesy povrchu.

Přídavné a integrované technologie

Zastánci technologického řešení bludného kruhu devastace, která provází vytváření užitečných věcí, mají k dispozici dva typy technologií. Prvním se říká „přídavné technologie“, druhým „integrované technologie“.

Přídavné technologie se někdy výstižně označují jako „technologie na konci odpadního potrubí“. Cílem jejich užití je zajistit žádoucí a měřitelnou úroveň kvality jednotlivých prvků životního prostředí. K dosažení tohoto cíle se využívají například odlučovače zplodin nebo čističky odpadních vod. Jsou to zařízení, která se přidávají na konec odpadního potrubí, aby zachycovaly odcházející zplodiny výroby nebo spotřeby. Ta nerušeně probíhá dál. Podobnou funkci plní skládky a spalovny odpadu a také rekultivace devastovaných ploch. Dodatečně zmírňují riziko, jehož vzniku se nikdo nepokusil předejít.

Cílem integrovaných technologií je předejít vzniku rizika tak, aby byl získaný užitek v menší míře provázen potřebou dodatečných ochranných nebo renovačních opatření. Tohoto cíle se dosahuje pomocí úspor energie zvýšením účinnosti, využitím obnovitelných zdrojů, zlepšením kvality výrobku při nižších energetických vstupech, recyklací celkově nižšího objemu zplodin a monitoringem rizika, který je provázen průběžným zdokonalováním schopnosti technologie zamezit vzniku rizik.

Mezi přídavnými a integrovanými technologiemi by měly být dva zásadní rozdíly.

Za prvé by se měly lišit náročností na energetické vstupy a rozsahem zásahů do krajiny, které s nimi souvisejí. Pokud se nemění to, co má být vytvořeno, energetická spotřeba dodatečného zásahu se připočítává k původní spotřebě, a doplnění původní technologie dodatečným zařízením nebo provedení rekultivace proto zvyšuje energetickou náročnost celého procesu. Uplatnění integrované technologie by mělo energetickou náročnost vytvoření kýženého produktu snížit, aniž by byla přidána energie potřebná na provedení dodatečného zásahu. To ovšem neplatí absolutně, protože recyklace může být energeticky dosti náročná. Důležité proto je, aby integrovaná technologie umožnila snížit celkový objem zplodin, a tím i nároky na rozsah recyklace.

Integrované technologie by se měly od přídavných technologií lišit také velikostí a závažností ekologických dopadů vytváření toho, co chceme získat. Vzniklé riziko lze dodatečnými zásahy zmírňovat, ale ne odstranit. Zdevastovanou krajinu je sice možné zvelebit, je však velmi obtížné (a u některých ekosystémů prakticky nemožné) uměle napodobit původní ekologickou strukturu krajiny. U průmyslem a těžbou dlouhodobě devastované krajiny navíc ani nemusíme znát původní ekologickou strukturu, o jejíž „obnovení“ bychom měli usilovat. Integrovaná technologie by ve srovnání s přídavnou technologií měla umožnit vzniku negativních environmentálních dopadů předcházet. V hornictví je příkladem takové technologie ukládání kalů zpět do vytěžených prostor. Tento postup umožňuje nezakládat na povrchu nová úložiště hlušiny a omezit intenzitu poklesů poddolovaného území.

Dobrý nápad na konci odpadní roury

Z uvedených hledisek je možné většinu rekultivací zařadit mezi přídavné technologie. Jejich realizace dále zvyšuje energetickou náročnost výroby, která svým negativním působením na krajinu vyvolala potřebu rekultivovat. Jsou dodatečným zásahem, který usiluje o nápravu již způsobených škod, které mohou být nevratné.

Předstihová rekultivace, jejíhož iniciátora jsem výše citoval, se jednoznačnému zařazení mezi přídavné technologie do určité míry vymyká. Umožnila migraci původních populací z devastovaného území do podmínek, ve kterých byly zvyklé dříve žít. Do určité míry tak umožnila zachovat ekologickou kontinuitu devastované krajiny. V tomto ohledu může mít předstihová rekultivace parametry integrované technologie.

Současně je ovšem třeba konstatovat, že ani předvídavost iniciátora předstihové rekultivace nezabránila plánované devastaci části území. Energie, kterou provedení rekultivace spotřebovalo, byla přidána k té, kterou spotřebovala těžba a vybudování úložiště odpadu z ní. Z těchto hledisek zůstala rekultivace, která měla vyřešit dilema důlního manažera a myslivce, málo účelným dodatečným opatřením.

Přesto si myslím, že myšlenka předstihové rekultivace stojí za pozornost. Možnost spontánního „přestěhování“ a pokračování ohrožené ekologické struktury v analogických, uměle vytvořených a migračně dostupných podmínkách by bylo možné využít tam, kde se z politických nebo jiných důvodů nedaří zabránit výhledové devastaci přírodně cenného území. V úvahu je také možné vzít fakt, že v intenzivně využívané krajině vede někdy devastace těžbou ke vzniku vzácných území, na nichž mohou probíhat spontánní krajinotvorné procesy. Pokud je devastovaná krajina pro lidi obtížně využitelná, jak je tomu například v poklesových územích na Karvinsku, bývá příroda ponechána sama svému vývoji. V takových chvílích by se mohlo hodit, pokud by byly původní ekologické struktury krajiny na vhodném místě díky předstihové rekultivaci zachovány. Pokud by předstihová rekultivace přispěla k uchování kontinuity ekologických struktur krajiny, ztráta energie, která by do ní byla navíc vložena, by mohla být kompenzována uchováním vzácných krajinných hodnot. Byť by byly uchovány poměrně složitou oklikou.

Doc. PhDr. Libor Musil, CSc. - FSS MU v Brně