VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Osídlená krajina obsahuje stále více nápadných artefaktů, některé tvoří dokonce její dominanty. Bývají oblíbené (hrady na vrcholech kopců) i nenáviděné (sloupy vysokého napětí). Lidské výtvory jsou nápadné v různé míře, podle počasí a místa, odkud je vidíme. To ale platí jen ve dne. V noci mnohé artefakty patrné být přestanou. Jiné naopak vyvstanou. Které? Takové, jež jsou spojeny se svícením. Zjednodušeně lze říci, že umělé zdroje světla a věci jimi osvětlené se stanou nesrovnatelně nápadnější než celý - přírodě blízký - zbytek krajiny. Probereme postupně čtyři typy artefaktů, podle jejich rozšířenosti, závažnosti a nápadnosti:

• svítidla (budeme jim říkat dále lampy či světla)
• osvětlené stavby a reklamy
• světelné struktury ve vzduchu
• okna

Lampy a světla

Ty nejhojnější, nejvýraznější noční dominanty jsou tak běžné, že jejich přítomnosti často ani nevěnujeme pozornost: jsou to všechna světla viditelná i zdálky. Antropogenní noční krajina, to jsou na začátku 21. století především spousty umělých hvězd na zemi či „na stopkách“ kousek nad ní. V dáli bývají malebné, zblízka jsou ale velmi oslnivé a zcela nepřiměřené ostatní noční krajině, která jejich vinou není ani kloudně vidět.

Světel si nevšímáme asi proto, že nás ani nenapadne, že by vidět být vůbec nemusela. Jediné, co odněkud zdálky však vidět máme, jsou majáky či označení překážek - např. světla na stožárech, komínech a věžích. U semaforů stačí viditelnost jen ze směru, odkud se k nim přijíždí - vzpomeňme, že na železnici mívají dlouhý „rukáv“. Veškerá ostatní světla mají svítit jen na cílovou plochu, zpravidla pod sebe. Toho snadno dosáhneme: stačí, aby svítidla byla opatřena neprůsvitným horním krytem a bez jakéhokoliv vypouklého krytu dolního, ať průhledného či průsvitného. Taková světla se v dálce rychle mění v tenkou slabou čárku, jsou-li jen trochu pod námi, nejsou vidět vůbec. Vyvstane zato osvětlený terén pod nimi, což je skutečný smysl jejich použití.

Náprava je snadná a navíc rentabilní. Stačí, aby pro budoucí změny osvětlení platila jednoduchá pravidla: nesvítit vodorovně a nahoru. Platí již v pěti italských provinciích, vyňata jsou jen slabá domácí světla. Začali s tím před pěti lety v desetimilionové Lombardii, v prosinci 2004 zákon ještě zpřísnili. Italská večerní krajina tak získává zpět své staré, jemné kouzlo.

V krajině, jejíž vzhled neruší lampy, se uplatňují více než ve dne její obrysy, temné siluety hor, kopců či stromů proti světlejšímu nebi. Za bezměsíčné noci totiž přichází strmě shora jen malá část světla a kontrasty obzoru vůči obloze vzrostou. I obrysy budov, které vystupují nad okolí, jsou tak nápadné, že nepotřebují žádné zdůraznění. Mezi spoustami oslnivých bodů ale přirozené siluety vymizí. Vrátit pozornost k význačným průčelím či pomníkům má pak jejich záměrné osvětlení, tím silnější, čím více rušivých světel kolem nich je. Snad proto je brněnský Špilberk osvětlen dvacetkrát silněji než decentní Big Ben v Londýně. Přesto je Špilberk z mnoha míst v Brně jen slabým pozadím oslnivých lamp, které jsou blíže k nám. Temné siluety lze občas vyčlenit záměrným osvětlením, kdy začnou být oproti pozadí naopak výrazně světlejší. To se dá užít při výjimečných okamžicích: tehdy po právu hovoříme o osvětlení slavnostním. Jednou, dvakrát, možná i desetkrát do roka lze proměnit na večer pomník, část fasády nebo věž v lampion.

Stavby a reklamy

Chceme-li stavbu či sochu učinit na noc předmětem nerušené pozornosti, prvním krokem je zaclonění či vypnutí špatných okolních světel (rušit mohou i osvětlené vývěsní štíty a jiné reklamy, ty lze alespoň zeslabit). Pokud nás silueta daného artefaktu neuspokojí, můžeme volit mírné osvětlení. Třeba takové, jaké poskytuje úplněk (desetina luxu), jen někde ve městě by mohlo být potřeba až desetkrát silnější. Důležité je dodržet, aby diváci zdroj světla neviděli a dominantou byl pouze osvětlovaný předmět. Takové osvětlení si zaslouží přívlastek okrasné.

Možnosti přitáhnout pozornost světlem si všimli i obchodníci. Jejich reklamy bývají osvětleny mnohem silněji, než vyžaduje jejich čitelnost. Obří orel nabízející minerálku je ve dne nápadný, v noci se ale stává středobodem vesmíru. Osvětlené billboardy jsou největším znečištěním neurbanizované krajiny. Jiné, jsou-li blízko u silnice, mohou být tak oslnivé, že vážně ohrožují bezpečnost provozu. Přitom by bylo dostatečné desetinové, ne-li setinové osvětlení.

Dnes navíc převažuje silné osvětlování zespodu. Hojné je u billboardů, na mysli mám však především světelné věže, chvosty a hrany mířící vzhůru. Ty bývají vidět z mnohem větší dáli než osvětlované stavby. Zvláštní jsou především tím, že z různých míst vypadají zcela jinak. Někdy se během jízdy či chůze objeví ostrá, výrazná hrana mezi světlem a tmou a třeba jen o pár metrů dále zase zmizí. Ve velmi čirém vzduchu může být nenápadná, jindy se stává dominantou města či vsi, daleko přesahující jejich území. Kde se ty nebeské ocasy vlastně berou? Na vině je opět nedbalé směrování světla. Zaplavuje-li se celá stavba světlem odspodu, vrhá vzhůru stín. V kalném vzduchu bývají hranice stínu nápadné. Stín je ovšem v pořádku, co tam nepatří, je světlo kolem něj.

V oněch pěti italských provinciích se výjimečné artefakty smějí osvětlit i zespodu, ale vždy jen tak, aby žádné světlo nešlo kolem nich do nebe. Toho nejsnadněji docílíme osvětlením jen vybrané části artefaktu. Světlomety, které takový úkol zvládnou, všichni známe, používají se v divadle.

Vzdušné zámky

Otevřená noční česká krajina bývá dnes, není-li extrémně průzračný vzduch, plná vzdušných zámků. Pro to, aby tak plná nebyla, stačí nesvítit na věže pořád - svícení na Hradčany i na památky v Londýně se po půlnoci vypíná. Zajímavý pohled se naskýtá těm, kteří se do světelného chvostu nad kostelem dostanou. V tu chvíli totiž kostel zmizí, zbude jen oslnivé ústí reflektoru. Tak to dnes vypadá z nebe (já si jevu všiml jako host inspekčního letu kontrolujícího noční letecké značení). Osvětlené kostely pánbůh zkrátka v noci nevidí. Světlomet mířící na jeden kostel v Anglii (Boston Stump) bývá při pohledu z Mezinárodní kosmické stanice jasnější než celý Londýn. Někde se podobný efekt projevuje i při pohledu ze země - proti ústí silného reflektoru všechny běžné lampy blednou.

Lejzry a světelné dómy

Samostatnou kapitolou jsou reflektory namířené do nebe, lidově se jim říká lejzry. Někde jich ubylo, někde jsou zakázány (obcím to umožňuje zákon o ochraně ovzduší), jinde dosud jitří mysl hlavně starých lidí (připomínají totiž doby bombardování). Protože jde o úzké kruhové svazky světla, jsou vidět ze všech stran, nejnápadnější jsou, pokud zamíří nad nás. V čirém vzduchu vídáme místo světelných sloupů jen jejich konce v mracích, to jsou pak ufa, kvůli kterým volávají lidé na hvězdárny. Pohyblivý reflektor proměňuje noční krajinu v tichou diskotéku, rozlehlou desítky kilometrů.

Jednotlivá vzhůru mířící světla vytvářejí jednotlivé proměnlivé struktury. Ze světelných dominant jsou to asi ty nejméně známé a nejzajímavější, navíc prozrazující, jak čirý je zrovna vzduch. Nejmohutnějším jevem jsou ale jejich součty - světelné dómy nad vesnicemi a městy. Od Mikulova lze vidět takové čepice nad Vídní, Bratislavou i Brnem. Je zajímavé, že jsou vlastně nad nimi jen ve smyslu úhlovém, stejně jako vzdušné zámky nad kostely. Ve skutečnosti jde o vzduch nad krajinou někde v polovině cesty mezi zdroji světla a námi.

Světelné čepice nejsou přímým důsledkem toho, že máme osvětlené cesty a budovy. Valná většina umělé nebeské záře pochází se světla, které odešlo z lamp místo na zem šikmo vzhůru. Je tedy, stejně jako přímá viditelnost lamp, důsledkem nedbalosti (a plýtvání elektřinou) při osvětlování. Má-li někdo nad severem světelnou záři špatně osvětleného města, stěží postřehne i dosti silnou záři přírodní, polární (kterou lze jinak vidět každých pár let), jeden z nejúžasnějších úkazů vůbec.

Nejvýrazněji se vzdálená města projeví tehdy, je-li nad nimi vrstva vysoké oblačnosti. Připomeňme, že v přírodě jsou mraky za bezměsíčné noci proti nebi vždy tmavé. U nás je to už téměř všude naopak. Ne hvězdy, ale mraky nám v noci svítí na cestu.

Vinou umělých nočních dominant nebývají vidět skromná světýlka přírodní - hvězdy a světlušky. Světlušky se jinak než potmě nenajdou, a tak z měst téměř vymizely. Hvězdy sice nezmizely, ale proti jiným světlům jsou tak nenápadné, že si jich stěží kdo všimne, natož aby někoho uchvátily či připomněly Kanta s jeho mravním zákonem.

Obnovíme noční krajinu?

Zbývá nám ještě jeden typ nočních dominant, s tradicí odvěkou. Mám na mysli světla (plamenů olejových lamp, později svíček či petrolejek, nakonec žárovek), kterými si lidé svítí doma. Okno skromně svítící do noci je symbolem lidské přítomnosti. Dnes jsou v záplavě lamp a reklam nápadná leda okna silně osvětlených hal či věžáků (v Holandsku používají neprůsvitné rolety, které světlo vrátí dovnitř a v zimě ušetří i teplo). Okna osvětlená skromnými domácími světly (měla by být čistě žlutá a slabá, aby nerušila střídání denního a nočního metabolismu) se mezi nimi ztrácejí. Rád bych se dožil toho, že se spolu s hvězdami stanou opět jedinými světelnými dominantami noci. Že se noční krajina stane i v obydlených oblastech zase krásná jako v pohádkách. Plná fiktivních strašidel místo viditelných vtíravých přízraků.

Samostatné téma by bylo, jaký vliv má noční krajina plná moderních světelných dominant na další živočichy. Na hmyz, na obojživelníky, ptáky, savce - hlavně pokud jsou aktivní i v noci (a to je většina živočichů), nebo pokud se tehdy stávají kořistí. Zdalipak jsou rádi, že noc už není tak hrůzostrašná a černá jako kdysi. Je to díky tomu, že ač větru a dešti ještě neporoučíme, dni a noci už ano. Máme v rukou nemalou moc, teď jen přidat odpovědnost.

RNDr. Jan Hollan - fyzik a astronom na brněnské hvězdárně