VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Všude tam, kde v průběhu věků zasáhla do krajiny ruka člověka, se postupně měnil obraz přírodního prostředí a vznikala sídelní či kulturní krajina. V ní se pak logicky zrcadlí historický vývoj našich zemí. Sídelní krajina je tedy jedinečným dokladem usilovné činnosti generací našich předků, kteří z původní přírodní krajiny vytvořili pestrou mozaiku polí, luk, pastvin, lesů, rybníků, kanálů a antropomorfních krajinných prvků. Můžeme o ní proto hovořit jako o historickém dokumentu, z něhož lze, při troše pozornosti, číst dějiny osídlení, hospodářské činnosti, dopravy, obrany, řemesel, těžby a zpracování dřeva, vodního hospodářství, průmyslu, ale třeba také lidové kultury a zbožnosti. V předkládaném čísle Veroniky jsme se pokusili z tohoto historického dokumentu více přiblížit to, čemu jsme se rozhodli říkat technické či technicko-historické struktury krajiny.

Úzké sepětí mezi charakterem krajiny a výrobní činností člověka se odrazilo ve výskytu zvláštních staveb, které sloužily ke zpracování různých produktů nebo jiné výrobní či obchodní činnosti. Tyto stavby, a mnohé z nich i značně rozsáhlé a krajinu přetvářející, ovšem ve své většině v průběhu své existence často dokonale splynuly s okolní krajinou a vytvořily spolu s ní ve své podstatě harmonický celek.

Zřejmě nejstarší takovouto technickou strukturou krajiny a její neodmyslitelnou komponentou historickou jsou bezesporu mosty přes vodní toky či příkopy. Naši pozornost zasluhují i běžné dřevěné lávky, často obměňované, neboť i ty výrazně dotvářejí krajinu, především však je nutno věnovat pozornost a péči dochovaným mostům kamenným (i na dnes nevýznamných polních cestách lze v tomto směru nalézt pozoruhodné obloukové stavby, svědčící o dávném významu takovéto komunikace) či krytým mostům dřevěným (více o tom v článku Dušana Josefa), tvořícím výraznou krajinnou dominantu. Také mosty budované relativně moderní technikou ovšem „umí“ dokonale zapadnout do krajiny a stát se její součástí (i pýchou v okolí žijícího obyvatelstva), jak o tom svědčí např. žalostné trosky kdysi slavného „Eiffelova“ mostu u Ivančic, jehož (a nejenom jeho) osudy líčí stať Jarmily Kocourkové.

Svým způsobem technickou památkou v krajině (zejména je-li řeč o jejich fortifikačním systému) jsou také četné hrady či jejich zříceniny, vypínající se jak na ostrožnách kopcovitých území, tak v údolních nivách a dodávající naší krajině jedinečný historický rozměr. Hrady jsou samozřejmě také dokladem vývoje osídlení, jsou němými svědky dávných historických dějů i důležitými architektonickými památkami, přesto jsme se rozhodli, v míře dané rozsahem našeho časopisu, v tomto čísle zaměřeném na technické památky poukázat jak na techniku jejich staveb, tak, a to především, na jejich začlenění do krajiny (viz článek Libora Jana).

Jiným významným krajinným prvkem, který neváháme označit jako technickou strukturu krajiny, jsou pozoruhodné kamenné valy, vzniklé v podstatě jako druhotný výtvor z kamení, které rolníci v horských a podhorských oblastech vynosili z polí a luk, a, po mistrném seskládání, z nich vytvořili typické liniové stavby, často zpevňující svažité pozemky, stavby, které dotvářely a v mnoha případech stále dotvářejí vzhled a charakter celých regionů (v tomto čísle Veroniky viz článek Zdeňka Gáby a Kateřiny Odložilíkové).

S rolnickým hospodařením souvisí i řada dalších technických staveb v krajině. Klapot mlýnských kol vodních mlýnů i vrzavé zvuky vydávané lopatkami větřáků byly výrazným doplňkem života rolnické krajiny. Vodní mlýny tvořily poměrně hustou síť kolem všech větších říček a potoků. Zařízení patřící k mlýnu - vodní dílo - (stav na hlavním toku řeky nebo potoka, z něhož odcházela voda strouhou - náhonem k vodnímu kolu), často osázené stromovou alejí, ale i vodní skluzy pro dřevo, tajchy atd. patří neoddělitelně k české krajině. S kolektivizací zemědělství a zánikem soukromého hospodaření v rámci minulého systému byly ovšem mlýny až na malé výjimky vyvlastněny a odsouzeny k zániku. Vlastní budovy mlýnů jsou dnes proto v drtivé většině zdevastovány nebo slouží jiným účelům, náhony zasypány či znehodnoceny, větrné mlýny vymizely takřka bezezbytku, podobně jako drobné pily, pojící se dříve s mlynářskou živností…

Zvláštní technickou strukturu krajiny tvoří také např. náspy zaniklých lesních železnic (o nich budeme psát v příštím čísle Veroniky), nejrůznější staré konstrukce zeměměřičské, pozůstatky po těžební činnosti (viz příspěvek Josefa Večeři), patří sem i pás pohraničního opevnění z konce třicátých let a mnoho dalších. Tyto technické památky v krajině a technické krajinné struktury, vše to, o čem jsme výše hovořili, tvoří nedílnou součást kulturní identity našeho národa. Je proto zapotřebí je (a jejich zbytky) chránit a bránit jejich další devastaci. I ony totiž dotvářejí charakter naší krajiny, a tedy to, co jsme se vzletně naučili označovat pojmem vlast.