VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kamenné hrady se objevují v české a moravské krajině ve 13. století. Jakožto opevněná lidská sídla jim předcházela hradiska, jejichž hlavním fortifikačním prvkem byly mohutné zemní valy různých konstrukcí. Hradiska v mnohých podobách žila tisíce let od pravěku až do doby přemyslovské. Kamenné prvky, především válcové a hranolové obytné věže, vkládají Přemyslovci do takových hradisek již od samého počátku 13. století (Olomouc, Znojmo, Přerov, Bítov), aby záhy začali se stavbou od počátku „v kameni“ projektovaných královských hradů, skutečných center správy a bodů obrany země (hrady s obvodovou zástavbou a kastely). Od poloviny 13. století se přidávají také šlechtici, kteří jsou silně ovlivněni rytířskou kulturou přicházející ze západu. Každý movitější šlechtic musí mít svůj hrad - ve srovnání s pozdější architekturou nešlo o bůhvíjak náročné stavby - vystačilo se s válcovou útočištnou věží (bergfritem), jedno- či dvoupatrovým obdélným palácem, okružní zdí prolomenou branou, posílenou některým opevňovacím prvkem. I když se vyskytují i jiné podoby, tento, tzv. bergfritový typ ve druhé polovině 13. století doslova zaplaví české i moravské kopce a ostrožny.

Pro šlechtice byl hrad především příbytkem, domem. Proto se ostatně ve středohornoněmčině používá pro označení hradu slovo hûs (Haus); v češtině se užívalo slovo hrad označující hrazené místo a zdůrazňující tak fortifikační charakter a od přelomu 14. a 15. století také slovo zámek (podle německého slosz = Schloß), značící pasivisticky místo uzamčené, chráněné, nebo aktivisticky místo uzamykající, uzavírající jistou cestu či území. Pokud zvážíme díla lidských rukou, pak hrady situované většinou ve vyvýšených polohách představovaly ve středověku jednoznačně nejvýraznější dominanty krajiny. Jak vrchy, tak pravé i nepravé ostrožny, na nichž bývaly hrady často umístěny, protože se daly přehradit jedním i více příkopy, bývaly tehdy zcela odlesněny, aby stromy a keře nemohly poskytnout útočiště případným škůdcům a obléhatelům. Další díla kamenné architektury, kláštery, bývaly skryty v údolích, a města udivovala spíše svou rozlehlostí než impozantností. Z hradu shlížel šlechtic na své poddané, odtud vyjížděl na návštěvy k sousedům, na lov, turnaje i do války. Hrad byl pro šlechtice domovem i bezpečím, královský hrad zase hlásal do světa: já jsem opora moci svého pána.

Velká část hradních zřícenin je dnes skryta hluboko v lesích, nebývalo tomu tak ale vždy. Jak již bylo uvedeno, les na stráních kolem hradu byl vykácen (jižní strany hradních vrchů bývaly nezřídka osázeny vinnou révou, jako tomu bylo v Brně na Špilberku, pod rakouskými hrady u Dunaje či dodnes v Mělníku), životem kypělo předhradí i nedaleký poplužní dvůr, hospodářské zázemí hradu. Area takového dvora je dobře patrná u zříceniny Holštejna v Moravském krasu, stejně jako parcely pod vápencovým bradlem se rozkládajícího středověkého městečka, dnes přeměněné na pole. Podhradní městečko Odranec s dosud zachovanými hradbami a dvěma věžemi lze zase spatřit pod ostrožnou hradu Stará Dubá na břehu řeky Sázavy. Jak již bylo uvedeno, královské hrady nezřídka navazovaly na starší hradská centra, čímž byla dána jejich nepříliš výrazná poloha na okraji či uvnitř rozsáhlejší sídlištní aglomerace (Staré Brno, Olomouc), nebo stály u jejich počátků zvláštní zřetele: strategické (ochrana hranice proti Rakousku - Bítov, Vranov, Znojmo, Břeclav, proti Uhrám - Lukov, Brumov, Buchlov, Uherský Brod, Strážnice, Hodonín, Břeclav) či loveckosprávní (hrady v loveckém hvozdu v povodí Berounky - Týřov, Džbán, Křivoklát, Nižbor; Veveří na severozápad od Brna, Buchlov v Chřibech a Úsov na úpatí Jeseníků). Dobrou představu dojmu, jakým působil ve středověku výstavný hrad na cestující procházející po stezkách pod ním, poskytuje dodnes Buchlov, v jehož okolí se zachovala i značná část listnatého hvozdu, Bezděz, stavěný v závěru vlády Přemysla Otakara II., a ze zřícenin kupř. Házmburk, ovládající ze své vysoké polohy České středohoří, či Choustník na vysokém vrchu nedaleko Soběslavi. U tohoto hradu se uvažuje, že v sobě skrývá vlastně hrady dva, se dvěma atypickými hranolovými bergfrity a dvěma paláci, které obývaly dvě příbuzné rodiny. Když tento hrad, obklopený lesem a jakoby zasazený uprostřed kapradinových polí, navštívíte, propletený mlžnými cáry, v sychravém podzimním ránu, objeví se vám před očima svět kouzel a nadpřirozených sil, známý z pověstí a balad. I podzimní vycházka po sluncem ozářených strmých březích Berounky k Týřovu, hradu o devíti věžích, jedinečné ukázce francouzského kastelu, stavbě nevelké, ale zbudované s neobyčejným umem, nepatří ke všedním zážitkům.

Zvláštní kapitolu ovšem tvoří hrady skalní. Jsou spojeny s romantikou historek o loupežnících a pašerácích, bez ohledu na to, zda jsou tyto příběhy pravdivé. Takový je Sloup na Českolipsku, situovaný na mohutném pískovcovém suku, či Skály u Nového Jimramova, založené jednou větví Kunštátů, nebo Skály u Police nad Metují, kam Jirásek lokalizoval děj své známé povídky. Pískovec byl oblíbeným materiálem pro snadnou opracovatelnost, hradní místnosti do něj bývaly zčásti vytesány a doplněny zděnými či dřevěnými konstrukcemi.

Mnohé původně jednoduché hradní stavby jsou skryty pod pozdějšími přestavbami. Majestátní Pernštejn v sobě skrývá základní bergfritovou dispozici, z níž je patrná jen špička válcové věže, ostatek je zcela obestavěn pozdně gotickými úpravami vysoké kvality. Teprve před nedávnem se zjistilo, že spojovací křídlo kunštátského zámku v sobě zachovává obdélný pozdně románský palác, který vybudoval Kuno z Kunštátu již někdy před polovinou 13. století. Jiná hradní díla ještě čekají na odhalení zakleta do hmoty pozdějších zámeckých přestaveb.

Velmi zvláštní atmosféru dokáže v krajině navodit spojení středověké ruiny s památkou doby barokní či rokokové. Často to bývají poustevny a poutní kostelíky, jež prožívaly v baroku rozkvět a bývaly vkládány do pustých hradních zdí. Tak na Potštejně, kde hledal hrabě Harbuval-Chamaré neúspěšně bájný poklad loupeživého Mikuláše, byl poté postaven pozdně barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, u nějž měli sídlit kapucíni, a v nižší poloze dodnes zachovaná poutní kaple Božího hrobu. V Nových Hradech na jih od Vysokého Mýta vede od farního kostela rokoková křížová cesta až na vrcholek strmého kopce, kde se nachází zřícenina hradu, který kdysi vystavěl Zdeněk Kostka z Postupic. Ve Frýdberku pod Rychlebskými horami zase posloužila mohutná válcová věž zaniklého hradu za zvonici kostela sv. Josefa dostavěného na počátku 19. století.

Až bizarně někdy vyznívá zapojení zřícenin hradu do novodobé zástavby. To je případ výstavného hradu z doby Přemysla Otakara II. v jihočeském Myšenci. Pozůstatky zdí jsou zde prorostlé organismem vesnice a klenební žebro slouží za patník u jednoho domku. I zde posloužilo stavební zdivo kdysi velice kvalitního objektu k výstavbě selských domů, podobně jako zmizely značné části jiných hradních staveb. Hradní zříceniny představují pro vnímavého pozorovatele zdroj poučení o starých stavebních technikách a životních zvyklostech. Lze na nich spatřit totiž nejen zdi a věže, ale v torzech paláců také nad příkopy vysunuté prevéty a v rozích krby, jimiž se místnosti nepříliš účinně vytápěly. Okenní sedilie zase navodí atmosféru domácího života a kaple v arkýřích připomenou hlubokou zbožnost lidí té doby.

Hrady v krajině představují svědky naší historie. Jsou umístěny ve výšinných i nížinných polohách, stojí o samotě i uprostřed osad. Vhodný typ hradu se volil právě podle typu krajiny, jinak se stavěl hrad na ostrožně, jinak na homoli, v nížině se musely pod základy užít dubové rošty, ve skalách se jen přitesávalo dílo přírody. Tak se vlastně i charakter krajiny zobrazuje v hradní stavbě. Hrady jsou němou připomínkou časů, kdy byla lidská společnost možná drsnější než dnes, ne však tak zákeřná a cynická.

Mgr. Libor Jan, PhD. - Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně