Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Kdyby
Kdyby v našich řekách tekly čisté vody, v našich lesích rostly zdravé stromy, kdyby nás z času na čas nepřiklápěl neprodyšný zvon inverze, kdyby náš strach z jaderné energie byl jenom teoretický, kdybychom si uměli víc vážit i energie vlastní, nebylo by to do začátku špatné.
Kdyby…
Adri van Westerop,
ekologická poradkyně z Lucemburska, autorka několika knih a aktivní členka mezinárodního ekologického hnutí, začínala s poradenskou činností v zemi, kde se s ní opravdu začíná:
Veronica: Co bys považovala za nejdůležitější, kde bys hledala pevné místo pro vykročení?
Adri: V kontaktu s lidmi. Ten považuji za základní věc. Začala bych tedy s tím, co zajímá je, a také mě - například prací prášky a jejich užití v domácnosti. Téma, kterému se věnujete nejenom u vás, další by přišlo samo…
Veronica: Kdo by byl ten neznámý host, to další, „co by přišlo samo“?
Adri: Ne samo. Na pozvání. Zájem. Proto bych se jako druhý krok snažila navázat dobrý kontakt s novinami, týdeníky, televizí, rozhlasem, formou například pravidelných setkávání, rubrik. Je třeba dát o sobě vědět, nevést monolog, neuzavírat se. Jako třetí krok bych se snažila nalézt kontakt s ostatními zájmovými skupinami, organizacemi, a to nejen ekologickými; s kroužky žen, školami, ale samozřejmě všemi, kteří se o životní prostředí zajímají.
Veronica: Myslíš, že při tomto vzájemném setkávání lze použít nějakou snadnou a všem srozumitelnou „ekologickou“ řeč?
Adri: Nemyslím. Jedna věc je zájem sám. Tam není třeba mnoha slov. Druhá je použití jazyka, metoda, jak s ním pracovat (nikoli zneužívat); je třeba znát klíč: jinou řeč budu volit pro televizní vystoupení, jinou pro novinový článek, jinou pro besedu nebo program s dětmi a jinou třeba pro přednášku budoucím maminkám.
Když už jsme u praní prádla. To své si každý pereme sám. Můžeme říct, že je to jakási malá rodinná ekologie, protože na řetízku této zcela prozaické a každodenní záležitosti je na počátku otázka jak prát, jaké prášky volit, jak šetřit energií (u vás stále ještě velmi lacinou), konečně i prádlo samotné - na konci třeba téměř filozofická otázka, kam až sahá odpovědnost nás, „peroucích“, za spoluvytváření světa.
Veronica: Ekologové jsou často viděni v rolích jakýchsi „hlasatelů konce světa, absolutní katastrofy“. Kde je zdroj tvého optimismu, zdroje důvěry v budoucnost? Nebo cítíš beznaděj?
Adri: To je velmi těžké. Zvlášť v čase, kdy hodně čtu, studuji a jsem zamotaná do informací a do sebe, cítím nablízku cosi jako nihilismus. Co potřebuji, jsou přátelé, diskuse s nimi, a jsou to lidé nejrůznějších profesí.
Vidím, že si kladou stejné otázky jako já a cítím uspokojení, jestliže jim můžu dát odpověď na zcela konkrétní (třeba malé) otázky, třeba právě na ty prací prášky; že se můžeme setkat v bodě, kde se naše poznání a informace doplňují, a je jedno, jestli je to v Lucemburku, v Brně, v Rakousku nebo v Americe!
Veronica: Takže nepovažuješ za zbytečný žádný dialog?
Adri: Ne. Zvlášť otázka je vždycky velmi důležitá. Mezi mnoha starými, staronovými i supernovými informacemi je otázka, i ta sebemenší, vždycky signálem, co je opravdu ve středu dění, co je opravdu ve středu zájmu.
Veronica: Co všechno by měl znát a umět ekologický poradce?
Adri (se směje): No samozřejmě - bez pevné půdy pod nohama se neobejde. Musí být dobře připravený, musí toho hodně znát, včetně jazyků samozřejmě, protože příroda hranice nemá. Nijak to nesouvisí s tituly či vystudováním v tom či onom oboru. Je vždycky skvělé, když se spojí dohromady vědomosti s dobrou motivací a zájmem i radostí být s lidmi, mluvit s nimi…
Veronica: Takže kdybys začínala s ekologickým poradenstvím v Československu…
Adri: Určitě bych počítala mezi základní kroky určení programu, koncepce. Téma pro každý další rok. Letos to třeba můžou být prací prášky, příště ekologický veletrh, jako je pořádáme u nás, krom toho je třeba mít nějaký vedlejší, menší projekt, například školní program. Rozhodně je důležité rozdělení kompetencí, které souvisí s rozpoznáním vlastních schopností, zájmů každého z poradců, a od samého počátku určení přesného a pravidelného pracovního rytmu poradny. Tato zdánlivě striktní nesvoboda umožňuje naopak věnovat se věcem svobodněji, volněji a veseleji, s větším zaujetím - to je zkušenost. A vůbec všechny věci je třeba neustále ověřovat. Zkušenosti jsou k nezaplacení.
Veronica: Mimochodem - jak je hodnocena práce ekologického poradce v tak bohaté zemi, jako je Lucembursko?
Adri: Lucemburští ekologičtí poradci mají akademické vzdělání, pracujeme jako nevládní nezisková organizace. Samozřejmě - v podnikatelské sféře bychom byli placeni lépe, ale tak otázka nestojí. Naše práce je ohodnocena dobře. Chci ale zdůraznit, že snad vůbec nejdůležitější je a bude hodnocení časem. K tomu, abychom mohli mít nějakou budoucnost, si musíme dělat starosti s dneškem.
Veronica: Myslíš si, že je ekologické hnutí v politickém spektru (zvlášť západních zemí) nalevo?
Adri: To je velmi relativní. Ale může to tak být. V Lucembursku je například velmi mnoho Portugalců. Jistě ne všichni jsou bohatí. A je nejspíš normální, jestliže spojují své přesvědčení, svou představu o vlastním místě na zemi, s neznečištěným místem - i ve smyslu politickém, s ekologií.
Veronica: Přesněji?
Adri: Drancování pralesů, nemorální plýtvání přírodním bohatstvím, stejně jako nemorální vydírání komerčními reklamami (toho začínáte být ostatně taky svědky) je známka etického kódu země či společnosti. Na besedě o pracích prášcích padl termín „ekologický kolonialismus“ v souvislosti se skutečností, že západní výrobci k vám bezostyšně vyvážejí v krásně zabalených reklamách jedy, které by si doma nemohli dovolit prodávat!
Veronica: Vraťme se v té souvislosti k Ekologické poradně. Kdybys tedy začínala právě tady…
Adri: Není a nebude to lehké. Ale shrnuto, když máte na stole program, v poradně pořádek, v hlavě znalosti, cítíte taky zájem a radost z práce a když se po čase - to je nutné - ohlédnete a sečtete „má dáti - dalo se“, budete vidět, jak jste daleko. Bude to vidět. Budete na cestě.
Za rozhovor děkují
Yvonna Gailly, Jiřina Salaquardová