Diskuse

Vyřešíme ekologický problém útěkem ze západní kultury?

Polemickým článkem Davida Částka, studenta prvního ročníku sociologie na MU v Brně, chceme obohatit diskusi, která je v ekologických časopisech permanentně vedena pouze jednou, „protiklausovskou“ notou, o více názorů. Je zřejmé, že otázka nemůže být redukována na pouhé: Co napřed - dort nebo šlehačku? Spíše bychom se měli dopátrat toho, kde se dort prosperity a šlehačka ekologie (pro fundamentálněji založené dort ekologie a šlehačka prosperity) navzájem potkávají a kde se v poživatelný zákusek spojit nemohou. Rádi otiskneme Vaše názory.

Na počátku ekologických aktivit vznikl obraz střetu dvou světů. Na jedné straně industriální svět techniky à la Jacques Tati a na druhém pólu svět „jiných hodnot“, svět souladu s přírodou, svět člověka jako jednoho z živočišných druhů. Od těch dob se traduje pověra, že k tomu prvnímu světu patří sebevědomí technokrati, které zajímá pouze jejich zisk a prosperita, na rozdíl od těch druhých, kterým patří svět myšlenek i odpovědnost za přežití lidstva a ustavení pořádku s vesmírem.

Netvrdím, že se taková představa mnohdy nenabízela, ale postupem doby se toto chápání světa stalo neúnosné. Myslím, že dnes již nepochybujeme o nutnosti hledání vyváženosti, ba přímo harmonie, ve vztahu mezi člověkem a přírodou. Člověk konce XX. století by však neměl být dalším z plejády „nových lidí“, který přináší opět nové všeřešící poznání. Neměl by se upínat na dílčí problémy, ale měl by se pokusit uvědomovat si je v celé jejich šíři. Proto chápání obav o životní prostředí jako mytizovaného životního stylu odpovídá sice orientaci „lidem jedné knihy“, ale je stejným zlatým teletem jako bezmezná víra v konvertibilní měnu nebo nízkou míru inflace. Spor o přeměnu industriální společnosti v ekologicky uvědomělou není sporem o to, zda chránit či nechránit přírodu, ale sporem o metody či lépe řečeno o duchovní systém, na jehož základě chceme tyto problémy řešit.

Václav Bělohradský konstatuje, že problémy životního prostředí nemají základ v nekalých úmyslech technokratů, ale v motivacích a potřebách dnešního západního člověka. Říká doslova, že nejde o spiknutí privilegovaných, ale o nemožnost uniknout ze západních dějin. Je to jistě dobrý postřeh, ale rád bych s tímto názorem polemizoval, protože právě snahy o útěk ze západního světa mě dnes děsí nejvíce. Důsledkem mé úvahy je pohled na Československo jako na zemi, která se po padesátiletí totalitarismu a také dovezeného asiatismu vrací opět do lůna západní kultury. A také na zemi, která, bohužel, musí zvažovat, co si může či nemůže dovolit.

Takže, máme se vůbec do západního světa vracet? Myslím, že pro to máme několik dobrých důvodů. Západní svět to je především chápání služby Bohu jako praktického činu, tj. vědomí, že i když naše království není z tohoto světa, má naše snažení na tomto světě smysl. Dále důraz na seberealizaci a tvořivost jedince i idea lidských práv a občanských svobod. To vše jsou hodnoty, které automaticky přijímáme a kterých se nehodláme vzdát. Proto bezhlavé zavádění cizí kultury musí znamenat změnu základních principů a ztrátu vlastní identity.

Vůbec nejsem proti přijímání vlivů cizích kultur, ale odmítám experimenty v době, kdy nemáme jasno, kdo vlastně jsme. Také chceme-li individualitu omezit, musíme ji mít nejprve ustavenu. Potom i velmi silný cizí vliv není pociťován jako ohrožení, ale jako žádoucí obohacení.

Navíc je tu pokušení řešit problémy deklarativní cestou. To znamená, že někdo vyhlásí, co a jak se má, či lépe smí, dělat, a to bude pro všechny závazné. Pro odstrašující příklady nemusíme chodit daleko. Meze takovéhoto řešení ukazují v tomto století fašismus a komunismus.

Zbožná úcta k přírodě jako k pomíjejícímu mystériu je novým pohanstvím, které nás vrací na začátek ušlé cesty a předestírá opakování všech starých chyb: od ďábla na špičce jehly až po upalování čarodějnic. Odpověď musí přijít zevnitř západního světa. Přestaňme proto bojovat s vlastním světem a zříkat se svých hodnot i tradice, jako se rozmazlené dospívající dítě zlobí na své rodiče. Raději si znovu projděme cestu, kterou jsme po přímce judeo-helénsko-křesťanské tradice urazili. Zatím jsme slovům v první knize Mojžíšově rozuměli tak, že nám byla svěřena vláda nad touto planetou, nad jejím tvorstvem a rostlinstvem. Tento postoj je neudržitelný. Postupně vnímáme, že člověk není vládcem, ale spolutvorem ostatnímu stvoření, že láska k bližnímu se nevztahuje jen na člověka, ale potažmo zahrnuje celou přírodu. Jiří Bednář to přesně vyjádřil příměrem, že krása stvořeného světa nemůže být degradována na užitnou hodnotu. A tato odpověď musí přijít, nechce-li se západní svět rozpadnout.

Jaká by tedy měla být naše odpověď? Myslím, že je jasné, že současná společnost se nemůže vrátit k valše nebo trojpolnímu systému. Musí výtvory, kterými se sama obdařila, umět pochopit, zasadit je do významového rámce, a tedy se je de facto naučit užívat. Tyto výtvory nejsou modlami, ale prostředky, které mají naplňovat určitou pociťovanou potřebu, a měly by tedy zmizet, zanikne-li tato potřeba nebo stane-li se nežádoucí. Proto existuje-li např. potřeba rychlého fyzického přemísťování, pak metodou není zakázat automobily pro jejich škodlivost, ale zkonstruovat takový dopravní prostředek, který při naplňování této potřeby nebude ohrožovat životní prostředí. Anebo dosáhnout toho, aby většina populace přirozených způsobem na tuto potřebu rezignovala. Zde se ukazuje význam motivace a duchovní orientace.

Naším domácím problémem jsou skutečně možnosti a časové horizonty. Řešením ekologické krize nemůže být likvidace průmyslového sektoru, zrušení ekonomických pravidel, zavedení přídělového systému nebo podobné experimenty. Už proto ne, že (i kdybychom pominuli zhroucení celé ekonomické struktury i odpor obyvatelstva, které by tuto „resocializaci“ asi odmítlo přijmout) nežijeme ve vzduchoprázdnu a tlak okolního světa by nás přinutil chovat se podle určitého standardu západní, ať už industriální, nebo postindustriální společnosti.

Druhým otazníkem je, zda platí vyhrocený názor: ekonomické investice nejsou a priori neekologické. Musíme si uvědomit, že základem ekonomické prosperity je nejen dnešní zisk, ale naopak jeho budoucí záruka či možnost. Z tohoto pohledu je zcela pomatený zemědělec, který připustí vydrancování své půdy, lesník, který si vykácí půl lesa nebo dovolí vystřílet větší část revíru, zvláště tehdy, je-li na tomto kusu země existenčně závislý. Modernizace průmyslové struktury a zavedení moderních technologií by se mělo projevit jako „ekologičtější“, než je současný stav. Navíc plýtvání surovinou nebo přímé ohrožování zdraví zaměstnanců jsou jevy, které se ekonomicky bezpečně nevyplatí.

Provádíme zcela unikátní systémový manévr. Transformujeme direktivně řízenou ekonomiku v liberálně tržní, a to při paralelní změně vlastnických vztahů z čistě státních na soukromé. Proto je tak obtížné hledat dnes naprostý soulad v našich zásazích do přírodních ekosystémů. A navíc dnes nikde neexistuje model, který by to alespoň relativně umožňoval. Vezměme např. otázku severních Čech.

Alespoň částečné zlepšení předpokládá odstavení běžících tepelných elektráren. Za ně se však musí najít náhradní energetické zdroje, protože žádná země si nemůže dovolit tak drasticky snížit základní energetické vstupy, nechce-li následovat příkladu Kuby a rozdávat občanům kola namísto aut. Zatěžování tohoto porodního procesu dalšími direktivními, byť i ekologickými zásahy, by podle mínění našich špičkových ekonomů mohlo znamenat jeho výrazné zpomalení nebo i zastavení. A to znamená i ztrátu šance na změnu do budoucna. Samostatnou kapitolou je pak politická rovina a slovní žonglování - prosperita, sociální jistoty, zdravé životní prostředí. Žádný čs. politik dnes v rukávu takovéto eso nemá, a tak je ekologická karta v rukou politiků bezesporu taktickým manévrem.

Zde je na místě námitka, že doba počátku ekonomické stability by pak mohla být i počátkem neodvratného ekologického konce. Myslím, že toto riziko není třeba zamlčovat. Největší rezervy však vidím ve změně chápání základních subjektů ekologizace. Většina se totiž domnívá, že je tu stát nebo nějaká společnost nebo dokonce jen významně postavený jedinec, kteří mají moc tuto situaci změnit, resp. na nichž je možné si cosi vyvzdorovat. Nesnažme se však přebírat odpovědnost za jedince. Právě proto získává svou svobodu, aby mohl řešit problémy, které před ním stojí. Změna proto musí přijít se změnou jeho mravní a hodnotové orientace.

Ekologické iniciativy by měly organizovat ve sdělovacích prostředcích inteligentní propagační kampaň, která by jednak popularizovala ekologické chování a na prakticky dotažených příkladech by dokumentovala, že to jde. Za tímto účelem by se měly organizovat četné sbírky i zřizovat nadace za účasti domácích i zahraničních sponzorů. Těmto aktivitám by pak mohly být poskytnuty rozumné daňové úlevy, které by korespondovaly s daným ekonomickým modelem. Neměla by zde být obava začít v malém, ale okamžitě.

Ekologické problémy nevyřeší jen ekologové. Musí být na nich zainteresována převážná část společnosti. A také musí dojít k uvolnění těch produktivních a dynamických sil, které se dnes zabývají čistě ekonomickým podnikáním. Ekologie nesmí být chápána ani jako rozmar ani jako nežádoucí nátlak na společnost, ale jako přirozená vyvažující složka, která má svou motivaci duchovní i filozofickou.

Západní svět skutečně stojí na rozcestí. Nenabízejme však jednoduchá řešení. A nechtějme přeskakovat zkušenost, která je v zásadě nepřenosná. Zkušenost není vědomost. Nemůžeme přejít ze socialismu do postmoderní společnosti, aniž bychom získali zkušenost společnosti blahobytu a reálnou motivaci ke změně životního způsobu. Proto je nezbytné, aby i u nás byli lidé nadšeni z toho, co všechno si mohou koupit. Je to nutné k tomu, aby pochopili, že to nepotřebují. Výhodou „moderní“ doby je, že na základě cizí zkušenosti nemusí dojít k vyloženým extrémům a tento proces bude trvat kratší dobu než 20 nebo 30 let. Metodou je vlastní hledání i osobní příklad. Tím otevřeme prostor pro obdobné hledání a nalézání druhých. Přesto si myslím, že budoucnost je v pojmech jako plnost, střídmost, jedinečnost, pestrost, dostatečnost a osobitost. Ne však z nějakého „humanistického“ idealismu, ale na základě nevyhnutelné volby a logického pokračování západní civilizace.

David Částek

Raději drobné změny způsobu života

Článkem Davida Částka „Vyřešíme ekologický problém útěkem ze západní kultury?“ vyzývá Veronica k diskusi. Autor zjevně není z těch, které vztah ke krajině, přírodě či prostá obava o stav vlastního životního prostředí přivedly k zásadním pochybnostem o ideálech průmyslové společnosti. Pro Veroniku je trochu nezvyklé, že Částek nevidí věci pohledem ochranáře či „alternativního environmentalisty“, pro kterého jsou krajina a příroda těžko zastupitelnými hodnotami. Na věc se spíše dívá očima člověka, kterému průmyslová společnost mnoho dává nebo alespoň slibuje. Z jeho hlediska je třeba průmyslovou společnost zachovat tím, že se její výtvory naučíme - tváří v tvář ekologickému problému - lépe využívat. Zdá se mi, že osou Částkova pohledu není příroda a krajina, jako klíčové a ohrožené hodnoty. Jde mu spíše o zachování průmyslové společnosti, která je nepříjemně atakována ekologickým problémem.

Takový postoj jej, jak se domnívám, přivádí k myšlenkám, které vyvolávají řetězce otazníků v mysli smířlivějších ekologů a ochranářů a které jsou provázeny nespokojeným údivem zastánců vyhrocenějších proekologických stanovisek: Auto, které umožňuje rychlé přemisťování a neohrožuje přitom životní prostředí? Zisk jako stimul šetrného a dlouhodobého pohledu na přírodní podmínky výdělečné činnosti?

Modernizace průmyslu jako příspěvek k ekologizaci výroby?

Opulentní spotřeba jako vývojový předpoklad skromnosti?

Jistě, na mnohém z toho by něco mohlo být, ale z globálního a dlouhodobého hlediska…? Leckomu z ekologicky orientovaných lidí se do mysli vkrádá pochybnost. Nebude radno zabíhat do detailů, jejichž argumentace by si pravděpobobně vyžádala delší debatu. Ta by jen velmi těžko skončila smířlivým kompromisem. (Mimochodem, záznam takové polemiky by nemusel být pro čtenáře Veroniky nezajímavý.)

Obrátím raději pozornost na jediný problém, který se za tím vším skrývá a na který David Částek poukázal: Mnohokrát jsem byl přítomen situaci, ve které byli zastánci řešení ekologického problému změnou životního stylu člověka odmrštěni napolovic pobaveným a napolovic výhružným: „To jste vy, co nás chcete dostat zpět na stromy a do jeskyň!“ V tomto často opakovaném sloganu se podle mého názoru skrývá jeden z klíčů (nebo spíše zarezlých zámků) širšího přijetí ekologicky zdůvodňovaných alternativ dnes obvyklého způsobu života.

Řada lidí, často i těch, kteří tuší nebezpečí, jež nám v souvislosti s ekologickým problémem hrozí, odmítá pokusy alternativně uvažujících či alternativně žijících lidí prostě proto, že jsou nezvyklé a nevejdou se do zaběhaných představ o světě, smyslu lidského počínání a odtud plynoucích každodenních zvyklostí. Výsledkem takové reakce (před časem o ní psala ve Veronice Hana Librová jako o „kognitivní disonanci“) je prudké odmítnutí, přisuzující autorovi nezvyklého názoru fanatický extremismus dobrodruha, který, posilněn vydatnou porcí čerstvého šťovíku, drhne u potoka režnou košili vlastní výroby. Jako kdyby neexistovalo nic mezi saponáty a valchou, mezi špekem a klíčeným obilím.

Odmítavá reakce je pochopitelná. Lidé se prostě brání narušení vlastního duševního klidu pochybnostmi o správnosti a užitečnosti svého každodenního počínání. Potíž je v tom, že stavění alternativních do role fanatiků, které se podle mého názoru zrodilo z psychologicky pochopitelných pohnutek, se postupem času stává běžně užívaným způsobem argumentace, bezmyšlenkovitě uplatňovaným rituálem. Z podvědomé ochrany duševní integrity vzešlé užívání sloganu o „větvích a jeskyních“ se stalo zvykem.

Snaha pochybovat veřejně například o užitečnosti saponátů a nabádat ke změně frekvence a intenzity jejich užívání se ve vzniklé situaci míjí účinkem, stejně jako pochybnosti o chemizaci zemědělství a s tím související doporučení omezovat tlak spotřeby na zemědělskou produkci vegetariánstvím. Nemusí však ani jít o alternativy tak „těžkého kalibru“, jakými je nahrazování uzeného sojou. Stačí se zmínit například o zhasínání zbytečně svítících světel a debata bývá skončena, aniž vlastně začala. Autor pošetilých návrhů je vykázán mezi propagátory předliterárních kultur.

Stojíme před otázkou, zda a jak se pokusit prolomit bariéru neochoty veřejnosti naslouchat argumentaci o potřebě změny životních zvyklostí. Myslím, že jádro věci je v otázce: Jak překlenout propast, kterou lidé vytvářejí uvažováním v extrémech? … Buď počítače, nebo jeskyně, buď voňavý špek, nebo spásání lodyh a stvolů… Myslím, že je důležité pokusit se vyplnit mezeru mezi takto vyhrocenými protiklady. Není přece třeba uvažovat o „útěku ze západní kultury“ a bát se násilného vnucování zvyklostí mimoevropské provenience. Je docela dobře možné posílit pocity pokory a sounáležitosti s celým stvořením pochopením jiné kulturní tradice. Není přece třeba zříci se čistě vypraného oděvu a děsit se chození ve špinavých hadrech. Je docela dobře možné uvažovat o tom, že saponáty není nutno užívat bezhlavě a za všech okolností. Není přece nutné zavrhovat maso a bát se hladové misky rýže. Je docela dobře možné jíst trochu častěji luštěniny a zkusit si někdy uvařit celozrnnou kaši. Stejně tak existuje řada drobných změn mezi běsněním za módními oděvy a chozením v pytli s vystřiženými otvory pro hlavu a ruce, mezi ježděním autem do trafiky za rohem a bezvýhradným chozením pěšky… A tak dál.

Lidé v konfrontaci s nezvyklými nápady uvažují často černobíle. Tomu je možno předcházet tím, že budeme veřejnosti předkládat návrhy nevelkých, ale přesto účinných změn jejich každodenních zvyklostí. Stálo by snad za to, pokoušet se veřejnosti vysvětlit, že drobné změny v zacházení s chemikáliemi, energií či odpady v jedné domácnosti mohou mít v masovějším měřítku poměrně značný dopad. Taková snaha o překlenutí mezer mezi extrémy by mohla mít dvojí efekt: Přispěla by k povlovnému šíření šetrnějších zvyklostí a především by pootevřela dvířka pochybnostem o neměnnosti navyklého stylu života. Právě tyto pochybnosti, zablokované rezistenci značné části naší veřejnosti vůči čemukoliv odlišnému, mohou být branou k nadhledu nad vlastním přístupem k životu a předstupněm úvah o přizpůsobování všedních zvyklostí možnostem přírody.

Netroufám si posuzovat, do jaké míry je nadhled nad sebou samým a tolerance k odlišnému charakteristickou součástí tradic evropské kultury. Ta vedla naše předky často opačným směrem. Jsem si však jist, že odstup, nadhled a smířlivost mají mocné zázemí v kulturní tradici české a není cizí ani obyvatelstvu Moravy. V tom smyslu bych společně s Davidem Částkem skutečně doporučoval návrat ke vlastním kulturním tradicím. Současně však dobře vím, že mocné impulsy k ochotě zříci se pocitu, že jsme středem světa, můžeme čerpat z kultur prostorově velmi vzdálených.

Libor Musil

O smyslu a úskalích drobných změn

Hlásím se do diskuse vyprovokované článkem Davida Částka „Vyřešíme ekologický problém útěkem ze západní kultury?“ Zásadním nedostatkem Částkovy argumentace podle mého názoru je, že situuje kořen ekologického problému do naší země, zbědované mnohaletým hospodařením komunistické vlády. Jak ale víme, vznik ekologické tísně historikové a filozofové shodně spojují se zrodem a rozvojem industrialismu a kapitalismu a s novověkým karteziánským myšlením. V této diskusi není prostor pro dokládání a opakování známých historiografických zjištění. (Na toto téma existuje rozsáhlá literatura.) Ekologická krize je tedy primárně plodem vývoje evropské kultury, nikoliv výsledkem rozvratu, který po válce způsobil v některých zemích socialismus. Ten pouze existující ekologickou krizi Evropy prohloubil.

Tato skutečnost samozřejmě činí řešení ekologického problému v rámci západních vzorů neobyčejně svízelným. Také proto, nikoliv z nějaké zpozdilé záliby v exotice, přicházejí četní evropští a američtí myslitelé na myšlenku inspirovat se v jiných, zejména starých východních kulturách, a tam hledat modely pro řešení vztahu lidské společnosti k přírodě. Současná evropská kultura se pokouší přehodit výhybku. Ať už vychází z vlastních myšlenkových zdrojů, nebo ať se otevírá jiným kulturám, snaží se prostě svůj zděděný přístup ke světu reformovat. Že jí to jde velice pomalu a ztuha, je evidentní a pochopitelné. Díky své otevřenosti, nepředpojatosti vůči jiných kulturním tradicím a díky své dynamičnosti však udělala, aspoň ve formulaci svých záměrů, přece jen významný pokrok.

Potud se od současné západní Evropy máme co učit. Avšak upírejme přitom svůj pohled právě na nejlepší, reformované stránky jejího nejnovějšího vývoje. Budeme-li však za „západní kulturu“ považovat Evropu raného kapitalismu, zle se České zemi, „a všemu, co jest na ní“ (smím-li citovat verše Žalmu), povede. A tu vidím další zásadní omyl Částkova vidění, které dost nerozlišuje mezi industriálním a postindustriálním stádiem západní společnosti a které je navíc zatíženo iluzí o přicházejícím zahraničním kapitálu.

Článkem Davida Částky se nechal inspirovat Libor Musil. Odpověděl článkem „Raději drobné změny ve způsobu života“. Jeho nápad, jak šikovně vyrazit z ruky nevzdělaným odpůrcům kartu „chcete nás dostat do jeskyní!“, „chcete svítit loučemi!“, považuji za hodný dalšího uvažování. Ano, i mně se myšlenka malých kroků, které by vtáhly do ekologicky pozitivního chování netečné zástupy, libí. Mimochodem, právě onen Západ, o němž tu diskutujeme, má již s politikou drobných proekologických kroků četné zkušenosti, a také velké úspěchy. Co jiného je např. činnost západoevropských ekologických poraden, než pokus přivést obyvatelstvo k drobným korekcím v chování?

Snaha o drobné změny v chování lidí je typickým dítětem pragmatismu, s jeho dobrými stránkami i s jeho úskalími. Řečeno prostě „je to lepší než nic“. Jestliže leták nabádající k drobnému kroku, například k lepší volbě pracího prostředku, zachová při životě jednoho hrouzka nebo jednu rosničku, má jeho výroba nesporný smysl. Jestliže balík vytříděného starého papíru zachrání kus šumícího lesa a lesního života, má smysl. Pro tyto drobné klady, které odsouvají chvíli zmaru, se skláním před významem drobných kroků.

Myslím-li však na drobné kroky jako na prostředek řešení ekologické krize, a Musil jim tuto ambici dává, napadají mne četná úskalí:

Environmentalisté, kteří se zaměří na praktikování ideje drobných pokroků, jsou v nebezpečí, že nevidí pro stromy les. Nezapomenou na olbřímí rozměry ekologického ohrožení a hlavně na časovou tíseň, jíž jsme v obraně biosféry vystaveni? Nerozmělňují ve snaze vymyslet co nejúčinnější kontejnery na recyklovatelné odpady, síly potřebné k zásadnímu bodu obratu, mám-li použít Caprova pojmu. Tento bod obratu totiž vyžaduje zásadní, neváhám říci revoluční změny.

To by nebylo tak zlé, fundamentálněji vidící environmentální filozofové jistě strůjcům drobných změn stav věcí čas od času připomenou. Horší je, že metoda drobných kroků šíří pocit „dost jsem udělal“ mezi obyvatelstvem. Rakouská hospodyně, která celý den jezdí automobilem a navečer zajede hodit do obecního kontejneru lahve a hliník, má s velkou pravděpodobností ze svého „ekologického“ chování dobrý pocit.

Tážu se: mají a budou někdy mít ekologičtí poradci, naplňující Musilovu představu o drobných krocích, dost síly k většímu kroku, tj. mají a budou někdy mít dost odhodlání, aby této Frau řekli: „paní, vy ty vytříděné lahve berete jako odpustek. Je to správné, že třídíte odpady, ale příště prosím pěšky a auto prodejte“? Nemohu chtít všechno najednou, řeknete. Jistě, ale já si kladu otázku, zda drobné korekce v každodenním chování nejsou vůbec jiné kvality, jiného rodu, než zásadní změny v lidském chování, jichž je pro záchranu biosféry nezbytně zapotřebí.

Dovolte mi, abych se vrátila k oné citované kognitivní disonanci. Je to nepříjemně pociťovaný stav nesouladu mezi informacemi, jež se člověku nabízejí, a jeho chováním. Člověk se z takového nesouladu může dostat buď tím, že změní své chování, nebo tím, že eliminuje ta nepříjemně dotírající sdělení. „Drobné změny“, po nichž volá Musil a které propagují ekologické poradny, jsou vlastně prvním případem: Lidské chování se změní, protože změna nevyžaduje větší úsilí či oběť. Bude-li však dosažení kognitivního souladu (konsonance) vyžadovat radikální změnu chování, člověk se k ní sotva odhodlá. Raději se uzavře vůči nepohodlné informaci. A navíc, bojím se, i vůči každé další informaci z téhož nepříjemného zdroje. Tak se mi to jeví pravděpodobné.

Změní na tom něco trénink z oblasti „malých změn“? Musil se domnívá, že drobné změny mohou být pootevřenými dveřmi změn velikých. To by ovšem byl veliký argument pro ideu drobných kroků. Zamysleme se nad ním. Ideolog bavorských ochránců přírody prof. Durr ve svých úvahách o ekologické krizi vkládá naději do chování senzibilizovaného systému. Jako fyzik totiž ví, že v senzibilizovaném (fyzikálním a každém jiném) systému může i malý podnět vyvolat prudkou a rozsáhlou kvalitativní změnu.

Je tu tedy závažná otázka, zda drobné změny sociální systém senzibilizují, nebo naopak tlumí. Jsou katalyzátorem zásadních změn lidského chování vůči přírodě, nebo jejich inhibitorem (v souvislosti se zmíněným efektem odpustků)?

Ve způsobu, jak senzibilizovat systém (v našem případě politiky a poslance, lidi zabývající se řízením společnosti, ale i občany), vlastně vidím klíčovou otázku pro naději na ekologickou záchranu. Možná, že by mělo smysl zabývat se vytvořením jakési „senzibilizační“ strategie. (V uvozovkách proto, že nejde o senzibilizaci v pouhém emočním významu, ale skutečně o senzibilizaci systému.) Ta se zdaleka nemusí krýt s ekologickou výchovou, tak jak byla doposud pojímána.

Hana Librová