VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zdánlivě zbytečná otázka. Vždyť se stačí podívat do turistických map a průvodců - najdeme tam Žofínský, Boubínský, Lanžhotský prales, prales na Žákově hoře a Javořině, prales Mionší a Polom. Mnoho dalších je vysloveně uvedeno jako pamětihodnosti a atraktivity cestovního ruchu. Takový prales se odlišuje od sousedních lesních porostů podobně, jako se odlišuje historické jádro města od sousedního panelákového sídliště, a to i když je pralesem nanejvýš v uvozovkách. Však právě proto přitahuje svou do očí bijící odlišností pozornost těch, kdo hledají nenarušenou přírodu.

Existuje skutečný prales?

Nenarušená příroda? Kde by se ve střední Evropě mohla dochovat? Přírodovědec suše podotkne, že střední Evropa je stará kulturní oblast, v níž nemůžeme žádnou, ani tu nejmenší plochu prohlašovat za nedotčenou člověkem. Nedotčená příroda a krajina s původní flórou a faunou, jaká se zde vyvinula bez přítomnosti člověka, s člověkem neovlivněnými rostlinnými společenstvy (pralesy, močály, rašeliništi, travnatými společenstvy extrémních stanovišť). Ve střední Evropě člověkem nedotčená příroda a krajina neexistuje, protože se mohla dochovat jen do doby většího trvalého osídlení člověkem - tvrdí dále přírodovědec a argumentuje: Vždyť v našich stepních ekosystémech jsou doloženy člověkem zavlečené druhy dávno před začátkem našeho letopočtu a v lesních ekosystémech jsou nutně ovlivněna i dílčí, člověkem přímo nevyužívaná společenstva - např. společenstva dřevokazných hub nebo hmyzu vázaného na trouchnivějící dřevo, nemluvě o narušení společenstev lišejníků rostoucích na dřevě všezahrnujícím kontinentálním znečištěním ovzduší. Proto i prales zůstává převážně jen naší představou, myšleným stavem, který si na základě svých poznatků rekonstruujeme, ale sotva nacházíme ve skutečnosti.

Ale milovník přírody se svých představ nevzdává tak lehce a namítá: I když připustíme, že označení „prales“ ve smyslu „člověkem netknutý, panenský les“ uznáme pro většinu případů za poetickou nadsázku, přece jen - nenajdeme jej alespoň na jednotlivých lokalitách v terénech, zpravidla dokonale nepřístupných pro exploataci, na nichž je nepřítomnost jakéhokoliv využívání ověřena historickými údaji? Lesník připustí, že v takových případech bychom snad mohli uznat zbytky tamních porostů dřevin za skutečné pralesy. Ale hned dodá, že ani úplná nepřítomnost cest není důkazem; vždyť už před vznikem lesního hospodářství se těžba dřeva prováděla i v terénních podmínkách tak obtížných, že bylo vyloučeno dopravit odtud dlouhé dříví a pak se zde např. vyrábělo dřevěné uhlí na místě a dopravovalo se ke spotřebitelům na zádech lidí nebo soumarů; že se dobytek k lesní pastvě dopravoval do nepřístupných horských poloh třeba i přes skalní prahy pomocí ručních rumpálů atd. Fyzické schopnosti a rukodělný fortel našich dávných předků při exploataci přírody přesahovaly vše, co si dnes dokážeme představit.

Jiní specialisté upozorní na dvoukolejnost vývoje naší přírody a krajiny od vzniku zemědělství. V nížinách a rovinách jako starých sídelních oblastech byl lidský vliv tak masivní, že se tam pralesy ve zhruba současném podnebí (jež trvá nanejvýš 3-4 tisíciletí) vůbec nemohly vyvinout a ustálit. V zemědělsky nevyužitelných, soustavně dlouho neosídlených a tudíž málo ovlivněných, převážně horských územích však přetrvávaly přírodní lesy až do raného středověku jako převažující přírodní útvar.

Typologické skupiny lesů

S plným respektem k uvedeným skutečnostem se specialisté přírodovědného i lesnického zaměření shodují na tom, že podle stupňujících se příznaků ovlivnění člověkem je účelné lesy (a ekosystémy vůbec) třídit do dvou hrubých typologických skupin: Na jedné straně přirozené (tj. převážně nebo zcela vytvořené přírodními pochody), na straně druhé umělé (tj. převážně nebo zcela vytvořené člověkem). Zde bude předmětem našeho zájmu pouze první z obou polárních typologických skupin. Přirozené lesy se stalo zvykem dělit podle míry lidského vlivu takto:

1. Neporušené lesy - pralesy v nejpřísnějším chápání.

2. Přírodní lesy - byly ve svém vývoji ovlivněny lidskými zásahy nebo přírodními pohromami jen nepodstatně, a proto si uchovávají druhovou skladbu i věkovou strukturu blízkou pralesům. Odlišení pralesa a přírodního lesa je tedy vysloveně konvenční, odvislé od proměnlivého chápání toho, co je „nepodstatné“ ovlivnění a „nepodstatně“ změněná struktura při srovnání s modelem neporušeného porostu. Nejzachovalejší přírodní lesy bývají proto označovány jako „pralesy“. Zahrnují naše nejcennější lesní rezervace, neomezují se však jen na ně. Musíme se tedy smířit s tím, že v dřevinném patru Boubínského i Lanžhotského pralesa vidíme dodnes stopy dávného přezvěření v knížecí jelení oboře, v pralese Mionší velmi výrazné stopy valašského pastevnictví, v rezervaci Kohoutov na Křivoklátsku stopy dávného pálení dřevěného uhlí v milířích apod.

3. Přírodě blízké lesy - zahrnují širokou škálu lesů s více méně přírodní druhovou skladbou, nikoliv však prostorovou a věkovou výstavbou (bývá méně rozmanitá než v přírodních lesích). Tyto lesy byly těženy, mohly být ještě v minulém století vypásány domácím dobytkem a byly obnovovány buď přirozeně nebo i uměle (převážně síjí původních dřevin). Mohou tedy vznikat nejen spontánními přírodními pochody, ale také jejich cílevědomým hospodářským využitím. Protože však v nich jsou uchovány přirozené vzájemné ekologické vztahy dřevin bez ohledu na intenzitu využití člověkem (dokonce i v případech, kdy do nich byla vnesena příměs nepůvodní dřeviny), jsou schopny se samovolně obnovovat a bez dalšího ovlivnění by jejich spontánní vývoj směřoval přímo k přírodnímu lesu.

Vznik lesního hospodářství

Náš nejlepší znalec karpatských přírodních lesů, profesor brněnské Lesnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity Alois Zlatník (1902-1979) přiznával označení „prales“ pouze „geobiocenóze, formované za výlučného působení přírodních faktorů, jaké odpovídají trvajícímu klimatu, poloze místa, půdotvorném u substrátu a vodnímu režimu“. Ale již v roce 1935 připustil, že „držeti se takové exklusivní definice by znamenalo odkázati prales vůbec jen do pohádek“. Naštěstí pralesy - „netknuté lesy“ a druhotné přírodní lesy, vzniklé spontánně po ovlivnění pralesa, nelze po větším (řádově staletém) časovém odstupu v mnoha případech odlišit. Po úplném zničení pralesa se ovšem jeho původní skladba a struktura v některých případech neobnovila. Např. balkánské pralesy, vypálené ze strategických důvodů za tureckých válek, se neobnovily v původní podobě ani po staletích. A pro liduprázdné, hospodářsky dosud neosvojené prostory sibiřské tajgy tvrdí očití svědkové, že zde co do plochy nad skutečnými pralesy zcela převažují vývojová stadia po požárech, způsobených blesky častěji než člověkem. Prales v nejužším a nejpřísnějším vymezení je tedy výjimečný případ přírodního lesa.

Neregulovanou těžbou a pastvou domácího zvířectva zbědované přírodě blízké lesy zcela převládaly na našem území do vzniku lesního hospodářství jako samostatného výrobního odvětví, tj. zhruba do let 1770-1800. Činnost lesníka jako specializovaného profesionála se v našich lesích uplatňuje rozhodujícím způsobem zhruba pouhá dvě a půl století. První lesní zákon v Rakousku pochází až z roku 1754, takže přímé vlivy lesního hospodářství na přírodu svým trváním nepřesahují jedinou generaci stromů přírodního lesa.

Představa, že snad lesní hospodářství vznikalo v přírodních lesích, by naprosto neodpovídala skutečnosti. Nesmíme zapomínat, že dřevo bylo tehdy nepostradatelné nejen jako stavební surovina a jako materiál pro výrobu většiny předmětů denní spotřeby, ale především jako energetický zdroj pro domácí topeniště, pro vaření, pro hornictví, zpracování kovů (hutnictví) a výrobu skla. Až do stavby železnic, které umožnily dopravit kamenné uhlí do domácností, živností i vznikajícího průmyslu, byla spotřeba energetického dřeva enormní (podobně jako dodnes v mnoha rozvojových zemích). Např. se uvádí, že hlavní město monarchie, tehdy relativně malá Vídeň, spotřebovala začátkem 19. století na otop 600 000 m³ dřeva ročně (jako palivové dříví a dřevěné uhlí), tedy roční přírůst z nejméně 1 000 km² tehdejších lesů.

S růstem počtu obyvatelstva, řemesel i průmyslu se tehdy energetické dřevo stávalo stále více limitujícím faktorem společenského rozvoje. Lesní hospodářství vzniklo ze společenské potřeby pokrýt potřebu dřeva ze zbídačených lesů, jejichž výnosy klesaly v důsledku neřízené exploatace dřeva, neregulované pastvy a válečných devastací. Tehdejší většinová společenská potřeba byla mezitím ve střední Evropě uspokojena technickou inovací - obecným využitím kamenného uhlí.

Koncepce lesního hospodářství

Způsoby řešení společenských požadavků na les jako producenta dřeva se v průběhu čas u měnily v souladu s různým pojetím lesa, jež kladlo hlavní důraz na různé stránky lesního hospodářství a vtiskovalo lesům své doby značně odlišné podoby. Pět prakticky nejvýznamnějších koncepcí lesního hospodářství můžeme heslovitě a schematicky vymezit takto:

1. Postexploatační pojetí lesa bylo charakterizováno primitivní regulací přírodních reprodukčních procesů a začátkem cílevědomé obnovy vytěžených nebo devastovaných lesů. Uplatňovalo se hlavně v 18. století, takže dnešní zbytky přírodních lesů pocházejí z tohoto období.

2. Systemizační pojetí lesa se nově vyznačovalo pravidelnými zásahy do lesních porostů s cílem dosáhnout vyrovnanost a trvalost dřevních výnosů. Tato koncepce se rovněž uplatňovala především v 18. století a zanechala nám z přírodě blízkých lesů dodnes hospodářsky přestárlé porosty, vzniklé přirozenou obnovou s použitím velkoplošné clonné („tmavé“) seče, a tzv. střední lesy (pařeziny se zarostlými výstavky), tedy přírodě blízké lesy s převahou domácích dřevin.

3. Ekonomizační pojetí lesa se vyznačovalo velkoplošnými holými sečemi a vznikem jehličnatých monokultur ze sadby. Na straně kladů jsou pro toto pojetí lesa příznačné úspěšné snahy o zvýšení výnosu lesa, na straně záporů růst větrných a hmyzích kalamit a degradace lesních ekosystémů. Ekonomizační pojetí lesa se uplatňovalo v druhé půli 19. století a na mnoha lesních majetcích přetrvávalo do začátku století dvacátého. Zanechalo nám rozsáhlé jehličnaté monokultury dožívající i středního věku, obnovené sadbou po holožíru hmyzích kalamit, hlavně holožíru housenkami malého motýlka bekyně mnišky.

4. Biologizační pojetí lesa usiluje o smíšené porosty stanovištně vhodných dřevin a realizaci produkčního procesu bez narušení porostního prostředí a porostů, protože v tom vidí hlavní záruku trvalosti výnosů. Toto pojetí kulminovalo co do svého vlivu v první půli 20. století a zůstavilo u nás zatím jen k obnově rozpracované nebo mladé, více méně přírodě blízké porosty (nastávající kmenoviny a tyčkoviny).

5. Technizační pojetí lesa se zaměřuje na pronikavé přizpůsobení lesa pro nasazení velkokapacitních mechanismů, holosečnou obnovu dříví a zalesňování na pasece, je tedy recidivou ekonomizačního pojetí. U nás se uplatňovalo zhruba od roku 1970, přehlíží vzájemné vazby organické a technologické fáze výroby dřeva i lesa a zanechává po sobě opět monokultury zakládané na holinách. Důsledným uplatňováním této koncepce by v průběhu obnovy výnosových lesů i dosud dochované zbytky přirozených lesů zákonitě zanikly.

Pralesy budoucnosti

Ať je toto pětičlenné schéma jakkoliv hrubé a zdánlivě odlehlé našemu tématu, přece umožňuje upřesnit postavení různých porostních typů přirozených lesů ve vegetačním krytu naší krajiny. Skutečné pralesy se z lesnického pohledu jeví jako „předkulturní relikty“, jejichž existence je naprosto výjimečná.

Dnešní přírodní lesy pocházejí z období postexploatačního pojetí lesa a vznikaly tedy jen výjimečně později než na konci 18. století. Je logické, že se soustřeďují do nepřístupných poloh, jež byly hospodářsky osvojovány až nakonec. Pokud nepodléhají striktní právní ochraně (jako chráněná území přírody nebo lesy půdoochranné na extrémních stanovištích), bývají jako „hospodářsky přestárlé“ urychleně likvidovány.

Přírodě blízké lesy vznikaly v některých regionech z vůle feudálních majitelů pod vlivem systematizačního pojetí lesa, převážně však až za uplatnění biologizačního pojetí. Za technizačního pojetí hospodaření je jejich obnova znemožněna. V mnoha přírodních oblastech ČR jsou ukázkami nejpřirozenějšího lesního ekosystému přežívající zbytky přírodě blízkého lesa, nikoliv přírodní les nebo dokonce prales - ať už je tomu tak nevyzpytatelnou náhodou, v důsledku nepřístupné polohy nebo z vůle mimořádně energického a osvíceného lesního hospodáře. A v těchto několika málo přírodních oblastech, kde dosud místy převládají přírodě blízké lesy (malé plochy v moravských Karpatech nebo nepřístupné šumavské pohraničí), mizí z roku na rok jako sníh při jarním tání.

Pouze v případech, kdy se přírodní lesy podaří efektivně chránit (především před vlivy průmyslového znečištění ovzduší a nadměrných stavů býložravé zvěře), může se rozlišování mezi přírodním lesem a pralesem (alespoň perspektivně) stát nadbytečnou finesou. Podobně jako přírodě blízký les zbavený lidských zásahů se v průběhu času s železnou nutností přírodních zákonů změní v les přírodní, tak i efektivně chráněný přírodní les může být pralesem budoucnosti.

Ing. Igor Míchal - Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha