Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Krajinou chůzí loudavou


Erazim Kohák, č. 2/2001, str. 1

Jsme zvyklí, že na výstavách bývají exponáty pěkně očíslované a seřazené po stěnách, aby je návštěvník mohl patřičně obdivovat, obejít, případně odfajfkovat v katalogu a odejít s pocitem, že splnil svou kulturní povinnost.

Vlastní předmět výstavy, exponát nejdůležitější, není však jen v sále. Výstavy totiž nemusejí ukazovat pouze krajinné malířství nebo fotografii v českých zemích, nýbrž také krajinu českých zemí samotnou. Vyzývají návštěvníka, aby v mysli prostoupil plátnem a viděl před sebou milovaný a dnes těžce zkoušený kraj naší země.

Je toho třeba, protože krajina bývá neviditelná, tak jako prostor obecně. V prostoru zaznamenáváme předměty, avšak přehlížíme prostor samý - a snad jej ani nedovedeme vidět bez zvláštního úsilí. Podobně v krajině zaznamenáváme hrady a zámky, případně hypermarkety a jaderné elektrárny, ale přehlížíme krajinu samotnou. Vidět krajinu vyžaduje zvláštní úsilí - či zvláštní prizma - které poskytuje umění. Na přehlížení krajiny bez uměleckého prizmatu dnes doplácíme. Běžného smrtelníka je ještě možné přesvědčit o potřebě chránit lesy či vody. Obtížněji ho přesvědčíme, že je třeba chránit to nejcennější, krajinu jako přehlížený celek.

To platí dvojnásob o člověku, který už nechodí chůzí loudavou prašnou polní cestou, nýbrž uzavře se do hlučné, páchnoucí plechovky a vystoupí z ní, vyuzený vlastním kouřem, až na konci své cesty. Ten z krajiny opravdu nevidí než asfaltový pruh s bílou čarou uprostřed a po stranách přejeté ježky. Už nevidí krajinu se vším jejím bohatstvím, krajinu jako místo pobývání, krajinu jako domov. Od takového člověka bychom pak těžko očekávali, že bude krajinu milovat a chránit.

Následky se dostavují. V krajině nepobýváme, nepečujeme o ni, jen ji vybydlujeme. Stáváme se lidmi bez domova, lidmi bez kořenů, kteří krajinou a životem jen projíždějí, jako by smyslem života bylo projet jím co nejrychleji od začátku ke konci, od narození k smrti. Pak se může zdát, že naším posláním na této zemi je bytí k smrti místo bytí k životu a lásce. To je základní, nebezpečný omyl. Smyslem života není projet jím co nejrychleji. Je třeba jít životem i krajinou chůzí loudavou, vnímat a vychutnat všechno, co život a krajina rovnoměrně znamenají.


Jako podklad k textu bylo použito úvodní slovo k zahájení výstavy Tvář krajiny - krajina domova (Tereziánské křídlo Pražského hradu 25. 2. 2001).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu