Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Jsme zvyklí, že na výstavách bývají exponáty pěkně očíslované a seřazené po stěnách, aby je návštěvník mohl patřičně obdivovat, obejít, případně odfajfkovat v katalogu a odejít s pocitem, že splnil svou kulturní povinnost.
Vlastní předmět výstavy, exponát nejdůležitější, není však jen v sále. Výstavy totiž nemusejí ukazovat pouze krajinné malířství nebo fotografii v českých zemích, nýbrž také krajinu českých zemí samotnou. Vyzývají návštěvníka, aby v mysli prostoupil plátnem a viděl před sebou milovaný a dnes těžce zkoušený kraj naší země.
Je toho třeba, protože krajina bývá neviditelná, tak jako prostor obecně. V prostoru zaznamenáváme předměty, avšak přehlížíme prostor samý - a snad jej ani nedovedeme vidět bez zvláštního úsilí. Podobně v krajině zaznamenáváme hrady a zámky, případně hypermarkety a jaderné elektrárny, ale přehlížíme krajinu samotnou. Vidět krajinu vyžaduje zvláštní úsilí - či zvláštní prizma - které poskytuje umění. Na přehlížení krajiny bez uměleckého prizmatu dnes doplácíme. Běžného smrtelníka je ještě možné přesvědčit o potřebě chránit lesy či vody. Obtížněji ho přesvědčíme, že je třeba chránit to nejcennější, krajinu jako přehlížený celek.
To platí dvojnásob o člověku, který už nechodí chůzí loudavou prašnou polní cestou, nýbrž uzavře se do hlučné, páchnoucí plechovky a vystoupí z ní, vyuzený vlastním kouřem, až na konci své cesty. Ten z krajiny opravdu nevidí než asfaltový pruh s bílou čarou uprostřed a po stranách přejeté ježky. Už nevidí krajinu se vším jejím bohatstvím, krajinu jako místo pobývání, krajinu jako domov. Od takového člověka bychom pak těžko očekávali, že bude krajinu milovat a chránit.
Následky se dostavují. V krajině nepobýváme, nepečujeme o ni, jen ji vybydlujeme. Stáváme se lidmi bez domova, lidmi bez kořenů, kteří krajinou a životem jen projíždějí, jako by smyslem života bylo projet jím co nejrychleji od začátku ke konci, od narození k smrti. Pak se může zdát, že naším posláním na této zemi je bytí k smrti místo bytí k životu a lásce. To je základní, nebezpečný omyl. Smyslem života není projet jím co nejrychleji. Je třeba jít životem i krajinou chůzí loudavou, vnímat a vychutnat všechno, co život a krajina rovnoměrně znamenají.
Jako podklad k textu bylo použito úvodní slovo k zahájení výstavy Tvář krajiny - krajina domova (Tereziánské křídlo Pražského hradu 25. 2. 2001).