Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Krajinou chůzí loudavou


Erazim Kohák, č. 2/2001, str. 1

Jsme zvyklí, že na výstavách bývají exponáty pěkně očíslované a seřazené po stěnách, aby je návštěvník mohl patřičně obdivovat, obejít, případně odfajfkovat v katalogu a odejít s pocitem, že splnil svou kulturní povinnost.

Vlastní předmět výstavy, exponát nejdůležitější, není však jen v sále. Výstavy totiž nemusejí ukazovat pouze krajinné malířství nebo fotografii v českých zemích, nýbrž také krajinu českých zemí samotnou. Vyzývají návštěvníka, aby v mysli prostoupil plátnem a viděl před sebou milovaný a dnes těžce zkoušený kraj naší země.

Je toho třeba, protože krajina bývá neviditelná, tak jako prostor obecně. V prostoru zaznamenáváme předměty, avšak přehlížíme prostor samý - a snad jej ani nedovedeme vidět bez zvláštního úsilí. Podobně v krajině zaznamenáváme hrady a zámky, případně hypermarkety a jaderné elektrárny, ale přehlížíme krajinu samotnou. Vidět krajinu vyžaduje zvláštní úsilí - či zvláštní prizma - které poskytuje umění. Na přehlížení krajiny bez uměleckého prizmatu dnes doplácíme. Běžného smrtelníka je ještě možné přesvědčit o potřebě chránit lesy či vody. Obtížněji ho přesvědčíme, že je třeba chránit to nejcennější, krajinu jako přehlížený celek.

To platí dvojnásob o člověku, který už nechodí chůzí loudavou prašnou polní cestou, nýbrž uzavře se do hlučné, páchnoucí plechovky a vystoupí z ní, vyuzený vlastním kouřem, až na konci své cesty. Ten z krajiny opravdu nevidí než asfaltový pruh s bílou čarou uprostřed a po stranách přejeté ježky. Už nevidí krajinu se vším jejím bohatstvím, krajinu jako místo pobývání, krajinu jako domov. Od takového člověka bychom pak těžko očekávali, že bude krajinu milovat a chránit.

Následky se dostavují. V krajině nepobýváme, nepečujeme o ni, jen ji vybydlujeme. Stáváme se lidmi bez domova, lidmi bez kořenů, kteří krajinou a životem jen projíždějí, jako by smyslem života bylo projet jím co nejrychleji od začátku ke konci, od narození k smrti. Pak se může zdát, že naším posláním na této zemi je bytí k smrti místo bytí k životu a lásce. To je základní, nebezpečný omyl. Smyslem života není projet jím co nejrychleji. Je třeba jít životem i krajinou chůzí loudavou, vnímat a vychutnat všechno, co život a krajina rovnoměrně znamenají.


Jako podklad k textu bylo použito úvodní slovo k zahájení výstavy Tvář krajiny - krajina domova (Tereziánské křídlo Pražského hradu 25. 2. 2001).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu