VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mnozí z nás se rádi dívají na filmy, jejichž děj se odehrává na anglickém venkově. Mají při tom možnost procházet se mezi starými kamennými zdmi, vcházet po květinových cestách do úzkostlivě udržovaných domů a nahlédnout do jejich obytných místností, oplývajících spíše útulností než světlem.

Mnozí cestovali po Francii a viděli tam krásné kamenné vesnice Bretaně nebo Provence zjevně v té podobě, v jaké byly kdysi - snad před sto lety - postaveny a jsou obydleny dodnes.

Mnozí z nás cestovali a cestují také po Moravě a Čechách a zjišťují, že příslovečné bohatství a rozmanitost naší lidové architektury už existuje jenom v knihách. Jsou to objemné svazky plné fotografií a kreseb, zpracované pány Menclem, Frolcem, Vavrouškem, Václavíkem, Spirhanzlem-Durišem a četnými dalšími autory. Lze v nich nalézt doklady toho, jak téměř každý kout naší země měl vlastní typickou lidovou architekturu, od hrázděných staveb na západě po roubené objekty na východě. Mezi nimi byla okázalá bohatost hanáckých usedlostí, uzavřenost svitavských dvorců, usměvavost jihočeských statků a chudoba štítových domů vysočin, abych jmenovala alespoň některé z těch nejvíce vyhraněných.

Tradiční stavitelství versus brizolit

Tento vývoj od rozmanitosti lidového stavitelství k nežádoucí uniformitě mohu doložit na vesnicích, které jsem znala zhruba před padesáti lety, takřka dům od domu. Nebyly z hlediska lidové architektury nijak významné: podobných bylo v brněnském regionu mnoho. Měly podélně řazené domy s různým počtem oken, z nich dvě mezi vraty a dveřmi patřily výměnku, s jednoduchou plastickou výzdobou průčelí, obvykle bílou na tmavším pozadí, jíž časté líčení dodávalo měkkosti. V poválečné době se mi zdálo, že takový obraz a takové uspořádání vesnice je něco ne-li věčného, tedy aspoň trvalého v řečišti času. Byl to omyl.

Čtyřicet roků poté zbyly ve zmíněných vesnicích dva, možná tři domy, které si zachovaly původní charakter. Ostatní byly přestavěny, často jen tak, že jejich plasticky zdobená průčelí byla nahrazena brizolitem, počet oken byl zredukován, zvětšil se jejich rozměr a do prostoru půdy byla vestavěna jedna či dvě obytné místnosti. Všechny tyto úpravy nijak nezlepšovaly ani provoz, ani obytnost domu. Nevyužité stodoly a chlévy zchátraly. Na konci vesnice se objevila řada typizovaných rodinných domů a na dohled středisko zemědělské velkovýroby. Popsat drastické zásahy do okolní krajiny je nad rámec těchto řádků.

Podnikatelské baroko

Dál, řekla jsem si tehdy, když jsem uviděla všechny ty změny převážně k horšímu, už cesta zkázy nevede. Opět jsem se zmýlila. Vede. Byla nalezena během posledních deseti let polistopadového vývoje. V té době se mezi podélnou zástavbou domů se sedlovými střechami objevily dvoupodlažní domy s rovnou střechou, většinou odsunuté několik metrů od stavební čáry, aniž to provoz nebo nedostatečná šířka ulice vyžadovaly. Jinde byly mezi podélnou zástavbu postaveny štítové domy, často s hlubokými lodžiemi nebo domy zvýšené o půl podlaží. Tyto domy měly předsazené schody a krkolomné vjezdy do garáží. Jinde se zase objevily domy, zářivé jak zlaté korunky v chrupu, jejichž architektura ztělesňuje představy zbohatlíků o výlučnosti. Utkvěly mi zlaté příčky v plastových oknech, zrcadlení neprůhledných skel, měděné plechy v složitých úžlabích střech z bonnských šindelů a cedulky upozorňující na psa v zahradě.

Dopravní inženýři nechali zalít asfaltem původní zpevněné cesty lemované rdesnem, po nichž se vyháněl dobytek na pastvu, a v zájmu pohodlné jízdy upravili jejich podélný profil tak, že se vchody některých domů octly pod úrovní vozovky, jinde byly zrušeny chodníky, aby jízdní pruhy měly předepsanou šířku.

Staré zděné transformátory byly nahrazeny betonovými sloupy, mezi nimiž visí neforemný balík trafa a od něho vedou dráty po stejně neforemných konzolách, znehodnocujících každý dům, na který jsou připevněny. Při pohledu na tyto divy techniky se mi vybavují staré příběhy o elektrifikaci Sovětského svazu.

Kam se poděl genius loci?

Ale vrátím se ještě k lidovému domu, který si v této smršti změn podržel sedlovou střechu a základní rozvržení průčelí, a vzpomenu se slzami v očích na jeho mnohdy skvostná truhlářsky vyrobená vrata a dveře, a pak na okna, která lícovala s průčelím a odrážela tak nebe jako okna starých renesančních paláců. Se smutkem vzpomenu i na původní ploty a zdi, které velkou rozmanitostí tvarů, materiálů i zpracování podtrhovaly osobitý ráz jednotlivých vesnic a oblastí, a také na vysoké stromy v záhumenních zahradách. Sbíhaly se k vesnici v řadách a kotvily její obraz v krajině polí a luk. Mezi nimi bylo možno spatřit široká vrata stodol - byl to pokojný obraz.

Všichni víme, kde hledat kořeny radikálních změn, které od padesátých let 20. století postihly naši vesnici a krajinu. Víme, proč a jak zanikl tradiční grunt a proč se postupně vytratil dobrý a odpovědný vztah vesničana k půdě. Víme, proč stodoly zchátraly a proč se na návsích objevily betonové škatule kulturních domů a samoobsluh.

Nevíme ale (nebo já to nevím), proč se s tímto negativním vývojem „svezla“ i lidová architektura a její tvarosloví. Vždyť nikdo nenařídil osekat štukovou výzdobu fasády, omítnout ji brizolitem a vsadit do ní čtyřdílná okna lemovaná obkladačkami nebo plechová vrata namísto těch, která byla ozdobena motivem sluníček. Nebylo trestné ponechat si v předzahrádce floxy namísto poléhavých jehličin! A přece se to všechno takřka masově stalo. Zdá se, že mezi obyvateli našeho venkova a Angličany, kteří schraňují staré cihly, aby jimi mohli opravit starobylou zeď, je rozdíl, a nikoli malý.

Proč takové rozdíly existují: je náš nedostatečný smysl pro tradici dán špatnou výchovou, nebo je nám vrozen?

Podobné otázky mne napadly, když jsem po padesáti letech navštívila mně dobře známou vesnici a našla v ní beze změny jenom kapličku a dva domy. Je ovšem na místě připomenout, že šlo o vesnici v úrodném, průmyslově rozvinutém kraji, nedaleko hlavního města. Což by ale mohlo znamenat, že tam, kde není dostatek peněz na zámkovou dlažbu, měděný plech a kované mříže, bude vesnice stále ještě připomínat vesnici a nikoliv živelně zastavěnou zahradní čtvrť velkého města.

Hodnota kulturního dědictví

Na závěr těchto řádků bych ráda uvedla text, který jsem si přečetla v časopise Ochrana přírody z roku 1998. Jsou to úvodní věty k rakouskému zemskému zákonu o ochraně krajiny: „Hornorakouský zemský sněm se usnesl, že obraz vesnice nebo města představuje podstatné svědectví kulturního cítění a tradice nejen jednotlivých sídel, ale celého regionu a celé země. Krátkodeché módní trendy v plánování a architektuře bez uvážení tradičních stavebních kořenů území vedly k povážlivé zkáze dochovaného kulturního bohatství a k vytvoření uniformních sídel, což je ze strany obyvatel kritizováno a odmítáno.

Cílem ochrany obrazu vesnic a měst má být harmonický vývoj v souladu s jejich kulturní minulostí. Toho nemůže být dosaženo pouhým zachováním starého, ale požadavkem, aby nový architektonický styl navazoval na kulturní kořeny regionu.“