VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zhruba před třiceti lety byl starší autor (DP) přizván na zasedání tzv. Biologické sekce tehdejšího prezídia ČSAV, kde se projednávala tematická náplň budoucích svazků „Fauny ČSSR“. Protože již tehdy bylo zřejmé, že právě denní motýli nabývají všestranného významu jako modelová skupina v genetice, jako bioindikátory indukovaných negativních změn přírodních ekosystémů, jako škodliví činitelé v zemědělství a lesnictví atd., navrhl bona fide, aby jeden ze samostatných svazků „Fauny“ byl věnován právě denním motýlům - tím spíše, že u nás už tehdy existoval kompetentní autorský kolektiv včetně ilustrátora světové pověsti (dr. František Gregor). Potázal se však se zlou, když jeden z vysoce autoritativních činitelů zmíněného prezídia a shodou okolností brněnský vysokoškolský profesor prohlásil, že motýli nemají s vědou mnoho společného a mají „natrvalo zůstat doménou amatérů“ (hle, jaká „lidovost“!).

Nekompetentnost podobných názorů, která se na tak vysoké úrovni prosazovala dlouhá desetiletí, tkví v jejich suverénní povrchnosti. Právě na motýlech totiž došlo k významnému, dnes již obecně známému objevu tzv. podvojných druhů (sibling species), tj. ryze vnějškově jen obtížně rozeznatelných a blízce příbuzných taxonů, které svou existencí sehrávají nezastupitelnou roli v (evoluční) genetice, fylogenetice atd. K ilustraci je vhodné připomenout, že zejména filozofující evolucionisté (např. známý W. Hennig) dokonce tvrdili, že hlavním posláním moderních fylogenetických přístupů by se mělo stát pátrání po takovýchto dvojicích „sesterských“ druhů.

Tento přístup se nakonec i u nás projevil objevy celé řady přehlížených druhů, a to nejenom u motýlů, nýbrž u hmyzu obecně - a nakonec i u drobných savců, které nerozeznány žily u nás jako historičtí členové fauny dlouhá tisíciletí. Objev takovýchto živočichů předpokládá vysokou odbornou erudici, vědecky fundovanou znalost přírody, neúnavnou terénní práci a mimořádný postřeh pro mikromorfologické detaily. Československo si tak právě těmito objevy významně posílilo své postavení klasického přechodného území, neboť většina těchto živočichů sem zasáhla z jihovýchodní Evropy jako zástupci tzv. pontomediteránního nebo jihosibiřského faunistického prvku, kteří právě na jižní Moravě dosahují severozápadní hranice svého rozšíření.

Ponecháme-li stranou druhy, které k nám pronikly v historické době - a dosud k nám pronikají - jako důsledek kolísání klimatu a v posledních létech v důsledku aridizace a pozvolného oteplování (např. žluťásek erate, babočkovec celtis), jde v těchto případech nicméně o druhy, které jsou součástí naší zvířeny odedávna. Pokud jde o motýly, žijí u nás většinou ve zbytkových (reliktních) společenstvech, jejichž zástupci sem pronikli Velkou nížinou uherskou v poledovém období zhruba před deseti tisíci lety. Tato společenství přežila pozdější přirozené zalesňování většiny našeho území na suchobytných stanovištích. Jsou to např. bělásek Morseho, bělásek Mannův (oba mezitím zase vymizeli v důsledku devastace takových stanovišt), modrásek eros, modrásek aetaxerxes - abychom se zmínili jen o nejdůležitějších.

Tím radostnější je zjištění, že v r. 1991 přibyl k těmto objevům další velký a relativně nápadný denní motýl, a to okáč Hyponephele lupina. Že byl tak dlouhá léta přehlížen, není divu. Je totiž na první pohled téměř k nerozeznání od velmi podobného okáče lykaona (Hyponephele lycaon), s nímž dokonce sdílí některá stanoviště.

Okáč lykaon je v Evropě značně rozšířený (s výjimkou záp. Německa, Francie, Britských ostrovů a evropského Severu), jako průvodce suchopárů, ladem ležících pozemků na suchých půdách zkulturnělé krajiny, a pomístně se dokonce přizpůsobil i zcela druhotným stanovištím (železniční náspy apod.). Jeho housenky jsou potravně nenáročné a žijí jako polyfágové na různých travách. Na tom nic nemění ani současný ústup tohoto druhu v komplexu mizení mnoha dalších zástupců středoevropské fauny.

Nejbližší stanoviště H. lupina leží na ostrůvkovitých písčinách středního Maďarska zhruba na sever od Blatenského jezera, a dokonce na písčitých ostrovech v Dunaji. Také v Jugoslávii a v sousedním Bulharsku a Rumunsku se H. lupina soustřeďuje na horkých písčinách, ale počet dílčích nalezišť je směrem k jihu zřetelně vyšší. Historický výskyt H. lupina zahrnoval zřejmě celé aridní Středomoří a zasahoval přes Turecko hluboko do stepnaté a polopouštní Asie (v tzv. stepním koridoru). Je tedy zástupcem tzv. staromediteránního faunistického prvku.

Okáč lupina byl u nás objeven prozatím na dvou stanovištích: na Moravě v prostoru navátých písků v okolí Bzence a na Slovensku na stejných stanovištích v tzv. Záhoří. Jsou to izolované (tzv. azonální) lokality s extrémním mezoklimatickým a také mikroklimatickým režimem, na nichž vzhledem k omezenému předávání tepla z hlubších půdních vrstev dosahuje za horkých letních dnů teplota půdního povrchu až nad 60 °C, zatímco za nocí radiačního typu (s výzařováním) klesá i v létě až k nule. Rostliny i živočichové jsou těmto extrémním podmínkám obdivuhodně přizpůsobeni - brání se zejména vodnímu deficitu, který se na těchto stanovištích stává mezním faktorem přežití. Převládají hluboko kořenící rostliny inhibující různými mechanismy (např. svinováním listů u některých kostřav a kavylů transpirací), dále formy sukulentní, akumulující vodu v listech, a konečně tzv. stepní efemery - s těžištěm vegetace v jarním období za nižších teplot při vyšší vlhkosti. Při mimořádné kyselosti zdejších půd se rozvinula také rozsáhlá vřesoviště.

Především hmyzí fauna těchto písků odpovídá popsaným poměrům. Vysokých hustot zde dosahují zejména sarančata a s nimi jejich predátor - kudlanka nábožná. Žije tu také jí velmi podobná, avšak zcela nepříbuzná pakudlanka jižní - v nice pavouků slíďáků, v jejichž vaječných kokonech prodělávají její larvy velmi složitou proměnu. Také larvy památného reliktního ploskoroha panenského patří k predátorům této přízemní niky. Z obratlovců charakterizuje toto společenstvo zejména ještěrka zelená. Naprosto vyhraněné je celé motýlí společenstvo. Jen namátkově se zmiňujeme o okáči písečném a okáči bělopásém; jako třetihorní relikt zde přežívá vřetenuška smldníková, na bzeneckých píscích byla zcela nedávno pozorována přísně stepní, za dne aktivní můrka černoskvrnka kognata. Žije zde pískomilná píďalka efformata, přástevník pryšcový a řada dalších. V přírodě Československa jsou tyto tzv. sarmatské písky formací naprosto unikátní, jež v rámci střední Evropy nemá obdobu.

Přes intenzívní zalesňování monokulturou borovic si tato stanoviště udržovala ještě v meziválečném období relativní zachovalost. Od konce čtyřicátých let se zde osudově prosadily metody zemědělské velkovýroby, když pod záminkou tzv. meliorací došlo k nezvratnému zničení většiny stanovišť s vysokou hladinou spodní vody, k rozorávání (pod záminkou tzv. zorňováru) a zpevňování (pomocí bentonitu) písků, k budování skládek odpadků, a také zástavbou. Je téměř absurdní, že za těchto okolností zůstala relativně nejzachovalejší stanoviště původně nejvíce a relativně nejdlouhodoběji, avšak jen extenzívně, zatěžovaná, jako jsou okolí železniční tratě a zejména „prostory“, tj. tankodromy, cílové plochy cvičného bombardování a raket včetně ploch využívaných k výcviku proslulého Rommelova „Afrika-Korpsu“. Přes tyto letité devastace si tak řada mikrostanovišť udržela schopnost infiltrovat do těchto narušených ploch, takže mozaika rozmanitých sukcesních stadií těchto společenstev a jejich segmentů je v současnosti hlavním zdrojem ekologické diverzity, a dokonce jejího zvyšování v celém tomto prostoru.

Objev Hyponephele lupina v tomto území patří bezesporu k významným nálezům obohacujícím znalost fauny Československa jednak svou ryze kulturně vědeckou hodnotou, jednak jako doklad nedoceňované ekologické kvality této ojedinělé přírodní památky. Její ochrana by se proto měla stát závažným úkolem celostátních orgánů ochrany přírody.