VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdy má různost živých forem zvaná biodiverzita pro nás nějaký význam? Je nasnadě, že jen tehdy, když je sdělitelná, a předpokladem sdělování je pojmenování. V nejstarším latinsko- českém souboru jmen rostlin v Olomouckém kodexu z počátku 14. století, který obsahuje 100 jmen, máme u každého latinského názvu jen jeden jednoslovný český protějšek: anetum je tu kopr, asarus je kopytník, apium je poniklec a tak dále. Teprve o dvě století později, v Herbáři Mattioliho, nacházíme kopry dva: zahradní a vlaský, zřejmě podle toho, jak byly využitelné. A v témž slovníku najdeme název heřmánek zas jen jeden, i když s poznámkou: Tento rmen, jinak heřmánek, tak jest velmi podobný k onomu, kterýž pro rozdíl tohoto vonného smrdutý rmen slove, že na pohledění nijak jeden od druhého rozeznati se nemůže než samou vůní… A když se trefí někdy někomu na poli potřebu sobě udělati a tímto smrdutým rmenem zachuli sobě utříti, velmi brzo cítivají těžké a nesnesitedlné pálení a kousání… Není divu, že dnes už máme heřmánky dva, pravý a přímořský.

Ale tuto empirii našich předků předběhla v osmnáctém století věda. Carl Linné zavedl pojmenovací soustavu povinně dvoučlennou ze substantiv a adjektiv (např. sambucus nigra - bez černý); tam, kde schází charakteristická rozlišovací vlastnost, zastává tuto roli adjektivum obecný (čekanka obecná). V následujícím století ji Jan Svatopluk Presl pro nás pracně počeštil. Musel k tomu vymyslit mimo jiné předlouhou řadu adjektiv jako aksamitnatý, alpejní, ametystový, atlasovitý, auboratý, auboratějící, auškatý…

Dušan Šlosar