VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Laudatio na Vladimíra Buřta

Z osobní zkušenosti tvrdím, že Vladimír Buřt je mimořádně slušný a skromný člověk a odpovědný otec tří dětí. A také člověk velmi statečný. Nejen proto, že se v době totalitního režimu nebál hlásit ke své katolické víře. Nejen proto, že se nechal zvolit do zastupitelstva menší obce, kde se všichni osobně znají, a už osmnáct let zde úspěšně působí. Je to především proto, že tou obcí je Horní Jiřetín na Mostecku.

Tento region je v naší zemi výjimečný. Po mnoho desetiletí byl těžce devastován povrchovou těžbou hnědého uhlí a tehdejší absolutní moc těžařů do značné míry v různých formách přetrvává dodnes. Hájit právo lidí na zdravější prostředí k životu znamená křížit jejich, dnes již soukromé, zájmy. Vladimír Buřt tak činí z oficiální pozice místostarosty po mnoho let - klidně, důsledně, vytrvale. K tomu je skutečně zapotřebí pořádná dávka osobní odvahy.

Vladimír Buřt pochází z malé obce Albrechtice, kterou následně zničila těžba stejně jako desítky dalších sídel v kraji. Albrechtice ležely při úpatí Krušných hor pod okny zámku Jezeří, kousek od Horního Jiřetína. Právě na silně zdevastovaném zámku Jezeří Vladimír Buřt žije se svou partnerkou, místní kastelánkou. Jako stavební inženýr spolupůsobí v malé stavební firmě, zároveň pracuje jako externí stavební technik a konzultant Biskupství litoměřického. V posledních deseti letech se věnuje zejména stavební obnově památek. Má za sebou úspěšnou opravu jiřetínského kostela či rekonstrukci místního starodávného mlýna. Podílí se také na postupné obnově zámku Jezeří.

Do zastupitelstva Horního Jiřetína byl poprvé zvolen v roce 1998. Od roku 2003 je pověřen zastupováním Horního Jiřetína ve všech záležitostech týkajících se problematiky územních ekologických limitů těžby uhlí v severozápadních Čechách. Od roku 2006 je místostarostou obce, soustředí se na problematiku obnovy a dobudování infrastruktury. Podílí se na přípravě dvou významných záměrů, které by měly Hornímu Jiřetínu umožnit zasloužený rozvoj a vytvořit zde ještě příjemnější místo k životu. Jde o stavbu městské kanalizace a čistírny odpadních vod a pak o teplofikaci s využitím geotermální energie. Na oba záměry již probíhají příslušná povolovací řízení.

Horní Jiřetín roste a rozvíjí se také díky Vladimíru Buřtovi. Přibývají novostavby, stěhují se sem noví lidé. Obec a její okolí zůstávají jedním z posledních těžbou nepřeoraných míst s domky, zahrádkami a opravenými památkami, v sousedství lesa a zámeckého arboreta. V poušti zdevastovaného kraje tak představuje lákavou zelenou oázu.

Udržet a rozvíjet tuto oázu navzdory mocným těžařům je nesmírně obtížné. Naděje se v tomto kraji může rychle měnit v beznaděj. Pamatujete na kauzu Libkovice? Navzdory dlouhé kampani ekologických organizací, podpořené širokou veřejností, byli poslední obyvatelé této vesnice násilně vystěhováni a obec kompletně srovnána se zemí. To se stalo už v demokratických poměrech v polovině devadesátých let. Mimochodem dodnes se tu nevytěžil ani kilogram uhlí. Zničené Libkovice ale dodnes slouží jako výmluvná demonstrace moci na jedné a bezmoci na druhé straně. Ani pod Horním Jiřetínem a Černicemi vlastně není nic, o co by těžaři usilovali. Velkorypadla by ale tudy na své cestě k uhelné pánvi pod chemickými závody u Litvínova mohly projít o něco snadněji než jinou cestou. A to firmě Czech Coal jako důvod k vystěhování místních lidí a zbourání jejich domovů úplně stačí.

Vladimír Buřt v těchto těžkých podmínkách po mnoho let důsledně a statečně hájí právo na udržitelný rozvoj obcí a regionu proti privátnímu zájmu jedné těžební firmy. Jako zástupce místních občanů usiluje o udržení pracovních míst v místních firmách, brání znehodnocení soukromých a veřejných investic do rozvoje bydlení a městské infrastruktury, neúnavně připravuje a prosazuje další rozvojové projekty. Aktivně také vystupuje na podporu novely horního zákona, která by opravila chyby umožňující těžařům bojkotovat správní řízení, spekulovat se státními pozemky a bezdůvodně bránit obcím v rozvoji. V zájmu místních lidí jedná s politiky na všech úrovních a připomíná jim jejich výroky a sliby.

Je hodně důvodů, proč vedení firmy Czech Coal i někteří politici nemohou mít Vladimíra Buřta rádi, je ještě mnohem víc důvodů, proč ho mají rádi místní občané. Svědčí o tom i pár týdnů stará zpráva. Strana zelených, za kterou Vladimír Buřt kandidoval, se do Poslanecké sněmovny, bohužel, nedostala. V Horním Jiřetíně ale tyto volby přesvědčivě vyhrála. Je málo lidí, kteří si cenu Josefa Vavrouška zaslouží tak jako Vladimír Buřt.

Laudatio 2. června 2010 připravil Mgr. Daniel Vondrouš

Laudatio na Adri van Westerop a Raymonda Aendekerka

Vážené dámy, vážení pánové,

chtěl bych poděkovat, že se mi dostalo té cti promluvit zde u příležitosti udělení Ceny Josefa Vavrouška pro manžele Adri van Westerop, in memoriam, a Raymonda Aendekerka, kteří pomáhali ochraně životního prostředí u nás od roku 1990.

Adri i Raymonda jsem poznal před léty v Lucembursku, kam jsem byl pozván sdružením Veronica na prezentaci ekologických projektů, které organizovala nadace Hëllef fir d’Natur. Jeli jsme tam tehdy v polovině devadesátých let starým autobusem Karosa, cesta byla dlouhá a na palubě panovala skvělá nálada umocněná zpěvem a nějakou tou slivovičkou, jak jinak, když jedou Moravané navštívit své přátele. Potřebovali jsme nejen znalosti a zkušenosti, ale i materiální pomoc, otázky životního prostředí byly pro náš stát při transformaci socialistické ekonomiky na jedné z vedlejších kolejí. Proto byla tak důležitá i spolupráce nevládních organizací a pomoc přátel z těch zemí Evropy, které nepoznamenala éra komunismu.

Právě Raymond Aendekerk, který celý festival se svou ženou Adri organizoval, byl a stále je tahounem ekologických zemědělců v Lucembursku. Jiskřička tehdy rychle přeskočila, lidsky i odborně jsme si rychle porozuměli a vzniklo přátelství a spolupráce snad na celý život. Než začnu hovořit o konkrétních projektech, které v České republice uskutečnili, za což jim je hlavně uděleno toto ocenění, chtěl jsem naznačit i jejich lidský rozměr a přátelský vztah k České republice. Adri se udělení této ceny bohužel nedožila, zemřela loni, mladá, ve věku 52 let, moc nás její odchod všechny zasáhl, ale odkaz její vykonané práce je stále živý.

Adri van Westerop byla Holanďanka žijící v Lucembursku, vystudovaná chemická inženýrka, první lucemburská ekologická poradkyně. Přednášela o ekologicky šetrné kanceláři a domácnosti a také takto žila. Radila supermarketům, jak šetřit obalové materiály a napsala na tato témata dvě knihy. Pomáhala rozvíjet v České republice ekologické poradenství, přinesla cenné zkušenosti a kontakty mj. k férovému obchodu Fair Trade. Spolu se svým mužem Raymondem Aendekerkem vyhledávala v Lucembursku i jinde finanční zdroje jak vládní, tak soukromé pro environmentální projekty v postkomunistických zemích. Její zásluhou existoval po několik let v Nadaci Partnerství grantový program podporující projekty v oblasti šetrné energetiky, díky ní může dnes Veronica šířit zkušenosti z Hostětína do vesnic na Ukrajině. Její nesmírnou práci pro ochranu životního prostředí a trvale udržitelný život v Lucembursku a na mnoha místech světa zde nezmiňuji.

Raymond Aendekerk se narodil 15. listopadu 1960 v Lucembursku, kde vyrůstal na rodinném statku, což předurčilo i jeho budoucí životní dráhu. Vystudoval zemědělskou univerzitu BOKU ve Vídni a už jako student navštěvoval blízké Československo i Maďarsko. Jeho pohled na svět ovlivnil i roční studijní pobyt v Africe. Pak působil jako odborný pracovník nadace Hëllef fir d’Natur, sekretář sdružení ekologických zemědělců Biolabel, Lucembursko, člen předsednictva IFOAM EU (International Federation of Organic Agriculture Movements), ekologický zemědělec, včelař, a hlavně praktický ovocnář a moštař, jenž v nedávné době v Lucembursku založil i malý výzkumný institut pro ekologické zemědělství. Stejně jako jeho žena Adri je Raymond činný v prosazování ekologických přístupů i politicky, a to na celostátní i komunální úrovni. V poslední době věnuje také velkou pozornost naléhavému tématu ochrany klimatu v souvislosti s ekologickým zemědělstvím.

Raymond nikdy nepatřil k salonním ekologům, kteří jen sedí u počítače, chodí po schůzích a diskutují v médiích. Stejně jako Adri si projekty, které pak pomáhal uskutečnit u nás nebo jinde ve východní Evropě, nejprve vyzkoušel v praxi doma. Kromě svého sadu zorganizoval v Lucembursku zpracování bioovoce a lokální prodej, nezávislý na supermarketech. Logicky tak přišel s konceptem, jak pomoci nově vzniklému sdružení Tradice Bílých Karpat. Ne dotace do útlumu zemědělské produkce nebo masová turistika, ale šetrné využívání místních zdrojů, rozvoj tradičních výrob a prezentace označení ekologické kvality a místního původu jsou řešením pro venkov.

V polovině devadesátých let stál Raymond u zrodu projektu Záchrana tradičního ovocnářství v Bílých Karpatech prostřednictvím zpracování ovoce a tržního uplatnění výrobků. Byl inspirací, zdrojem odborné i technické pomoci pro vznik moštárny v Hostětíně, která letos slaví 10 let provozu. Zprostředkoval a osobně garantoval finanční pomoc lucemburské vlády i úvěr etické banky. Tento projekt se pak rozšířil na podporu ekologického zemědělství v celých Bílých Karpatech a následně i v celé České republice.

Zvláštní znamení, které nebylo a ani v EU projektech nebývá samozřejmostí, bylo, že Adri i Raymond pracovali relativně s malými finančními částkami, zato velmi nebyrokraticky a kreativně. I díky tomu byly tyto prostředky českými partnery využity velmi efektivně a dodnes mají obrovský modelový i multiplikační dopad. Projekty, které se za jejich pomoci podařilo v České republice realizovat, byly administrativně jednoduché a vždy je lucemburské vládě osobně garantovali. Znali se osobně se všemi českými partnery, investovali svůj volný čas a často nás navštěvovali. Práce pro nás jim byla potěšením.

Raymond nyní pokračuje bez Adri. Spolu s ekologickými instituty ze Švýcarska, Německa, Lucemburska, Slovinska a z České republiky stál loni u zrodu mezinárodního institutu pro ekologické zemědělství FiBL International.

Příklad Adri van Westerop a Raymonda Aendekerka budiž nám výzvou, abychom teď my pomáhali v zemích, které jsou potřebnější (například ve východní Evropě nebo na Balkáně). Nejen peníze, ale i zkušenosti a osobní příklad mohou být cenným impulsem pro udržitelný rozvoj regionů, jak jsme to za pomoci Adri a Raymonda poznali například u nás v České republice - v Bílých Karpatech. Tam ukázali na smysluplné propojení ochrany přírody s využitím krajových odrůd ovoce pro výrobu moštu, způsob, kterým lze nejen podpořit místní „malou“ ekonomiku, ale rovněž velmi srozumitelným způsobem přiblížit lidem hodnoty, které pro ně zachovala příroda a které přírodní i kulturní dědictví představuje.

Děkuji porotě za moudré rozhodnutí, děkuji Adri a Raymondovi za sebe, za nás za všechny.

Jiří Urban na britském velvyslanectví v Praze 7. června 2010
(redakčně kráceno)

Josef Vavroušek

byl jako federální ministr životního prostředí jedním z hlavních protagonistů konceptu trvale udržitelného rozvoje nejen u nás, ale i v rámci celé Evropy. Jako vůbec první například uspořádal setkání evropských ministrů svého resortu. Jeho odkaz tak dodnes zůstává inspirací k většímu respektu vůči životnímu prostředí.