Všechna foto: Bez názvu, z cyklu Zahrada (2007-2008). Foto Michal Kalhous

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Zahrada Michala Kalhouse


Eva Kulová, David Mikolášek, č. 2/2012, str. 14-15

Michala znám řadu let. Pamatuji si jeho první snímky ze začátku devadesátých let, první výstavy. Je výrazným představitelem své generace (vzpomeňme také Lukáše Jasanského, Martina Poláka nebo Markétu Othovou), která na sebe upozornila sklonem k ozvláštňujícímu uchopování všední skutečnosti, povětšinou s vyloučením barvy. Vystavuje doma i v zahraničí, stal se z něj pedagog, vedoucí katedry intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity, a v neposlední řadě také rodič. Je otcem syna a dcery, což do jisté míry proměnilo jeho fotografickou optiku. Téma rodiny se tak přirozeně vyprofilovalo v jeden z jeho současných intenzivních zájmů, který zpracovává a svým způsobem uchopuje tak, že rodinu nazírá jako základní společenskou jednotku, jež zřejmě jako jediná může fungovat jako záruka ozdravného až „ekologického“ kulturněpěstitelského procesu. Spoušť fotoaparátu jako by nespouštěl jen fotograf (a rodič), ale také zahradník nebo sadař.

Pevná i křehká

Fenomén zahrady byl na fotografiích Michala Kalhouse citlivě rozkryt řadou docela nenápadných, mnohdy snadno přehlédnutelných motivů, které však, jednou „lapené“, se mohou stát náhle vyjevenými mezníky, odpověďmi na to, co všichni hledáme, tedy smysl našeho bytí. K podobným úvahám může dovést jako menhir ze země náhle vztyčená betonová skruž, postava matky s dítětem v náručí (v postoji pevná, přesto křehká a neustále ohrožená jako osamělý útlý stromek v otevřené krajině), malé dítě na pěšině (momentem ohlédnutí jakoby nečekaně zastavené na své výpravě za nezbytným poznáním), detail abstrahujícího zimního větvoví, záhon ponechaný zřejmě svému osudu i se zapomenutými relikviemi někdejší lidské péče, rozkošatělý strom jako místo soustředění duševního náboje krajiny, anebo třeba překvapivě vyvstalý zahradní (sochařský) objekt - sloup ze sudů.

Skutečnost zachycená na fotografiích Michala Kalhouse se úzce váže k zahradě, tedy kusu země člověkem nějakým způsobem „obdělanému“, v dobré víře kultivovanému a pěstěnému. Zahrada se tak nabízí jako zmenšený model světa - krajiny - společnosti, kterou si člověk (s mnohdy až kutilským zanícením) utváří sám. A jedině za předpokladu pečlivého pozorování a záznamu rozličně působících, a přece propojených vztahů může dospět nebo se alespoň co nejvíc přiblížit k harmonickému soužití se svým soukolím.

Zahrada, podobně jako rodina, zde představuje území, jehož příznivé prostředí a klima pomáhá jedinci orientovat se v chaosu veškerenstva, přirozeně se učit ku přežití bezpodmínečně nutné hodnotové hierarchii, tedy rozeznávat dobro a zlo, potažmo třeba také vkusné a nevkusné. Sled zkušeností, které se touto cestou člověku nabízejí, pak možná může vést i k alespoň částečnému pochopení světa a zapojení se do toho „neustálého koloběhu, velké biologické a sociální hry, která ustavičně probíhá mezi živými a mrtvými, ve které však jedinými výherci jsou živí“ (Lévi-Strauss).

Fotograf se zavřenýma očima

Kdesi jsem četla, že kdyby člověk nezavřel oči, neviděl by nakonec to, co stojí za pohled. Někdy se mi zdá, že Michal je (obrazně řečeno) fotograf se zavřenýma očima. Snímá své bezprostřední okolí, odkrývá existenci holých, „nefotogenických“ banalit, objevuje stálost těchto „věcí“ jako jistotu v neustále se měnícím světě vzniku a zániku.

Michalovy velkoformátové černobílé fotografie (108×75 cm), obvykle instalované záměrně nenápadně a nedbale, nelze zběžně zhlédnout a minout, naopak nás nutí k zastavení a zahledění téměř meditačnímu, aby na nás mohla působit i skrytá znamení, která v sobě obsahují.


Mgr. Michal Kalhous (1967) v letech 2001-2006 působil jako galerista v Galerii Šternberk (galerie se v těchto letech zapsala do povědomí umělecké veřejnosti velmi kvalitním výstavním programem); od roku 2009 řídí katedru intermédií a od roku 2010 je vedoucím ateliéru tvůrčí fotografie Fakulty umění Ostravské univerzity. Patří k nepřehlédnutelným osobnostem současné české fotografie, m.kalhous(zavináč)email.cz


Mgr. Eva Kulová (1975) - historička umění a překladatelka z francouzštiny, kulova.eva(zavináč)seznam.cz

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu