VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Které nejvýznamnější změny přetvořily naši krajinu v postglaciálu? První byl zřejmě ústup studeného bezlesí kolem čela severského ledovce, kdy z naší krajiny zmizela severská fauna. Její zbytky dnes představují arktoalpinní druhy žijící v severské tundře, u nás v horách nad hranicí lesa. Druhou významnou změnou naší krajiny, stále ještě jen přírodně podmíněnou, bylo zalesnění. Postupná proměna hlavních dřevin, a tím lesních typů během celého období se odrazila v osídlení živočichy. Nové lesní prostředí obsadily lesní druhy, které zde žijí víceméně dodnes. Obsazování probíhalo z různých refugií a v zásadě se vytvořily dvě skupiny. Jednou z nich je boreomontánní fauna horských lesů, se zdrojem druhového spektra v tajze, omezená převážně na jehličnaté lesy. Druhou, mnohem početnější skupinu tvoří živočichové evropského listnatého lesa.

Další zásadní změny krajinného prostředí jsou již spjaty s činností člověka po vzniku zemědělství. Předně mýcením lesa byla vytvořena velká otevřená prostranství využívaná k zemědělství (pole, louky, pastviny). Další vývoj kulturního prostředí byl téměř výhradně závislý na potřebách stále početnějšího lidského osídlení. Hlavní rozšiřování bezlesé plochy a její postup do vyšších poloh proběhly po kolonizaci ve 12.-13. století. Konec odlesňování znamenal až patent Marie Terezie. Mezitím se však hospodaření v lesích značně změnilo pasením dobytka v porostech, potřebou dříví v dolech, pálením dřevěného uhlí, od 18. století racionálním hospodařením a postupným šířením smrku. V zemědělství v důsledku používání hnojiv ustoupilo trojhonné hospodaření, a tak zmizely úhory. Během 20. století s úbytkem koní ze zemědělství i z armády mizí louky, s ustájením dobytka i pastviny. S importem brambor nebo potřebou cukrovky za napoleonských válek se radikálně měnila skladba pěstovaných plodin. Zvětšoval se počet lidských sídlišť a ta se v souvislosti s překonáním městského opevnění od konce 18. století stále více rozšiřovala. Měnila se rovněž vodní prostředí. Od 14. století zakládáním rybníků pro potřeby klášterů, začátkem 19. století jejich likvidací přeměnou na pole cukrovky. Od 18. století se začalo s regulací vodních toků.

Všechny tyto změny probíhají dodnes. Některá prostředí od nás již téměř zmizela - z přírodních například neregulované toky, z umělých mimo jiné úhory, které se ovšem v poslední době objevily na dosud nezastavěných plochách určených územními plány pro zástavbu. Některá více přírodní prostředí jsou zachována již jen v malých zbytcích ve zvláště chráněných územích, která podléhají silnému tlaku okolí. Vývoj techniky od 18. století a zejména po druhé světové válce vedl k rychlosti změn dříve v krajině neznámé. Zažili jsme to v průběhu let 1948-89 "socializací" krajiny, vodohospodářskými úpravami jižní Moravy, intenzifikací rybničního hospodářství, v lesích odumíráním porostů vlivem kyselých dešťů, na polích okamžitým celoplošným zaváděním "pokrokových" agrotechnik s mechanizací, povinným pěstováním kukuřice, likvidací strnišť podle hesla "za kosou pluh", rozmetáním hromad hnojiva výbušninami nebo prostřednictvím méně viditelné chemizace.

Rychlost krajinných změn můžeme registrovat pouhým okem ovšem i nadále z průběhu suburbanizace nebo z barevných změn krajiny v důsledku pěstování žluté řepky a slunečnice, fialové svazenky nebo bílého máku.