VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1904 vyšla příručka Obce, právo a moc, která pod heslem "Silnice" shrnuje do té doby praktikované tereziánské předpisy týkající se alejí a stromořadí. Po 15 letech od jejich zveřejnění ve Veronice si dovolím je zopakovat (viz s. 2), a to pro jejich výstižnost, obecnou srozumitelnost a jednoduchost, v níž se obrážela absolutní, byť doznívající moc osvícenských panovníků.

Připadá mi, že tyto předpisy zcela vyčerpávají všechny aspekty výsadby i následné péče, zejména vezmu-li v úvahu, že lidé, kteří stromy sázeli, měli zkušenosti po předcích, jak v zájmu přežití je třeba nakládat s přírodou, a dobré vzory v podobě alejí realizovaných na aristokratických panstvích. Důležitou roli hrála také osvěta a z ní vyplývající znalosti týkající se pěstování ovocných stromů. To vše se příznivě promítlo do obrazu krajiny, jehož tehdejší jedinečná krása je patrná z děl našich předních malířů a fotografů.

A tak bylo možno - a místy ještě je - projíždět pod klenbou lipových alejí nebo vzdušnými alejemi jasanovými, někde javorovými, také topolovými, březovými či dubovými apod. Nikdy nezapomenu na kvetoucí staré třešně při silnici k Dukovanům (byly skáceny v souvislosti s výstavbou JEDu), na mohutné hruškové aleje někde za Kadaní a také jabloňové a švestkové aleje u všech silnic mého kraje. V době zrání u nich stávaly vysoké žebře nebo "vostrivky" a sporadicky projíždějící auta v těch místech zpomalovala.

Byly také aleje procházející lesy kolem hlavních knížecích cest a bylo zvykem je odlišovat druhem stromů od okolních porostů. Buky, javory a modříny tak podzimně zářily na pozadí temných smrčin.

Začátek 50. let minulého století s sebou přinesl změny a změny, jak tvrdí skeptici, vedou málokdy k lepšímu. Toho "skvělým" příkladem jsou právě aleje. Byli to zemědělci, kteří v rámci socializace a následného přizpůsobení krajiny velkovýrobnímu využívání zapříčinili ty plošně nejrozsáhlejší, tj. zredukovali délku polních cest a s nimi i jejich vegetační doprovod, a to až na jednu třetinu stavu poválečných let, místy možná i méně. Přesné údaje nejsou a nikdy nebudou k dispozici, protože první fáze pozemkových úprav měla charakter živelného bourání starých řádů, při nichž evidence nehraje žádnou roli.

Vyškovská alej

Další a ještě větší vliv na redukci alejí měla a má samozřejmě automobilová doprava. Její enormní nárůst si vynucuje zásadní úpravy parametrů současných komunikací v zájmu bezpečnosti a zrychlení provozu. Historická cena aleje a její krása už dávno nepatří k hodnotám, které by projektanti úprav zahrnovali do svých úvah.

K postupnému zániku alejí vydatně přispěla také nedostatečná údržba zhruba od poloviny minulého století. A protože stromy byly do té doby dobře ošetřovány, projevily se její důsledky až po mnoha letech, tj. v době, kdy ze stromů začaly padat první suché větve. Což se téměř vzorově událo v roce 1974 na silnici I/47 vroubené památkově chráněnou alejí. Tragická nehoda zaviněná pádem větve na projíždějící auto byla příčinou, že tehdejší ONV Vyškov povolil rozšíření této silnice v úseku Tučapy-Vyškov, což znamenalo skácení pravostranné části aleje v počtu 480 lip zhruba 150 roků starých. Z tohoto počtu, jak ukázala expertiza zpracovaná Lesnickou fakultou tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně, bylo 462 stromů zdravých.

Tento případ jsem uvedla, protože byl z lokálního hlediska zajímavý tím, že se už tehdy vědělo o brzké stavbě dálnice, jejíž trasa povede na dohled od I/47 a značně odlehčí jejímu dopravnímu přetížení, dále pak, že projektanti tenkrát ještě vnímali vzácnost aleje a byli ochotni diskutovat o alternativách jejího rozšíření. Obecně a s odstupem času byla kauza "Vyškovská alej", která tehdy pronikla nejen do místního, ale i do celostátního tisku, jakýmsi precedentem pro řešení případů strom versus doprava, a to od těch dob až po dnešek.

Bezradnost péče

Je-li možno charakterizovat péči o aleje v druhé půli minulého století jako nedostatečnou, pak současná údržba je nedostatečná a špatná. Pro firmy, které ji dnes provádějí, není ohleduplná (protože pracná) prořezávka lukrativní, a tak zvolily formu "omlazování". Ta spočívá v radikálním ořezávání dřeviny až na náběhy hlavních větví, kterému stromy, pokud jsou staré, obvykle podlehnou, a ostatní dále rostou do podoby březových košťat na tyči. Ne, opravdu nesnáším optimisty, kteří vykřikují, když z kmene stromu po zmrzačujícím zmlazení pracně vyrazí první zelené lístky: "Podívej se, a přece se zelená!" Myslím si totiž, že strom, jeho kmen a větvení jeho koruny, je něco jako krystal, který z mateční horniny pomalu roste do přírodou určeného a nezaměnitelného tvaru, a jen takový může dokreslovat charakter té které krajiny. Ořezat strom do podoby koštěte je totéž, jako kdyby nějaký současný literární neumětel převedl do svého chudého jazyka příběhy takových vypravěčů, jakými byli třeba Stefan Zweig nebo Thomas Mann.

A ještě jedna zmínka týkající se údržby alejí, a to alejí ovocných. Jejich současný stav dokládá nejen absenci jakékoliv péče, ale také bezradnost praxe, jak s těmi alejemi naložit v radikálně změněných podmínkách dneška. U silnic a polních cest zbyla zmrzačená živořící torza coby nedůstojné pomníky kdysi skvělého českého ovocnářství a špatná vizitka naší společnosti. Vždyť, není tomu tak dávno, byl zdravý a dobře ošetřený ovocný strom chloubou svého majitele. Ale to je jiná kapitola, spíše však další bod, ne-li příčina současného neutěšeného stavu našich alejí a stromořadí.

Vzpomínám na zděšení staré selky - dávno tomu, vždyť ani slovo selka už není dnes běžné - když se jí doneslo, že má být skácena alej, jíž o nedělích chodila do kostela blízkého městečka. Byla v tom jakási láska či uctivost ke stromům, která v její generaci přežívala snad z pohanských dob, a také zájem o věci veřejné. Takové pocity a zájmy už převážná část současné populace nemá. Ale ty lipové špalky ze skácených alejí, ty by se do krbu opravdu hodily! Omlouvám se za podezřívavost, ale jak jinak by se dalo vysvětlit to stále častější kácení zdravých alejí i tam, kde je automobilový provoz minimální?

Co s tím vším, ptám se. Ne že by chyběly dobré rady. Jsou k dispozici stovky titulů odborné literatury z pera odborníků různého zaměření, sborníky ze seminářů a sympozií, směrnice plné detailních pokynů, jak sázet, kde a co. Historikové a estetici zdůvodňují nezbytnost alejí v naší krajině a ochranáři jejích ekologický význam. Krajinářsky zaměřené ústavy v nich spatřují základní osnovu, do níž bude vetkán obraz budoucí krajiny. Mezi desítkami kilogramů vědeckovýzkumných prací, zásad, pokynů či směrnic a praxí však zeje propast. Je tak hluboká, že na jejím dně nemůže vyklíčit žádná myšlenka, natož koncepce, jak zajistit trvání alejí v čase.

Navzdory tomu všemu jsem zahlédla v krajině, kterou dobře znám, nově vysázené stromořadí. Jenže v loňském suchu a vedru je nikdo nezalil, takže uschlo. U jiné podobné silničky si dal někdo práci a na více než kilometrovém úseku ulámal korunky od kmínků stromků právě ujmutých. Taková miminka to byla. Taky si vzpomínám na vzorně zasázenou ovocnou alej někde na Znojemsku. Z kmenů mladých stromů odřených při mechanizované údržbě silničního příkopu crčela míza. Možná, utěšuji se, že se pohybuji na nesprávných místech, že jinde je to lepší...

Krátký příběh na závěr

Došla jsem k bodu, kdy musím uvést ten krátký příběh, který s předchozím textem jen zdánlivě nesouvisí. "Představ si," řekl můj soused ve vlaku svému sousedovi, "že jsem se v neděli ráno holil u otevřeného okna a jen se tak koukal ven. Najednou mě napadlo: Kde je kostelní věž? Protřel jsem si oči. Pořád tam nebyla. Musel jsem se zbláznit, usoudil jsem a vyběhl na ulici."

Ta věž hustopečského kostela, jak jsem zjistila během dalšího vyprávění, předchozí noci opravdu spadla, a dala tak za pravdu statikům, kteří tvrdili, že jednou se sečtou všechny otřesy za viněné průjezdnou dopravou procházející náměstím v její těsné blízkosti a její základy povolí.

I my, spíše však naše děti, se jednou zadíváme oknem auta nebo vlaku do krajiny. Od obzoru k obzoru se budou vlnit lány kvetoucí řepky. "Velké širé rodné lány" připomeneme si verše stařičkého básníka z dob země živitelky, "jak jste krásny na vše strany! Od souvratě ku souvrati, jak vás dnes to slunce zlatí!" Pak nás napadne: Kde jsou aleje? Zaostříme zrak, ale po alejích nebude ani stopy.

Je možné, napadlo mě, že několik století existence krajiny protkané alejemi bylo jen epizodou v jejím dlouhém soužití s člověkem, dobovou módou vázanou na jiný způsob života, druhem make-upu, který je po čase nahrazen jiným. A že ta epizoda právě končí. Ale epizoda není to správné slovo. Byla to epocha, epocha nádherných alejí vládnoucích z obzorů a na obzorech naší krajině pod bohatým baldachýnem měnivého nebe.