VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jako obdivovatel a milovník hmyzu jsem se v přírodě naučil vyhledávat místa, kde se vyskytují vzácné druhy denních motýlů. Dříve jich bylo mnohem víc a v předchozí generaci ještě víc. Už já jsem totiž v dospělém věku zažil krajinu s velkolány, rozrytými mezemi a zaoranými potoky, s vydrénovanými lučinami a „zkultivovanými“ tzv. neplodnými místy, což ještě generace narozená ve 20. letech 20. století neznala. Staří sběratelé motýlů vzpomínali na zcela konkrétní druhy na konkrétních místech, což se nám mladším už zdálo jako pohádka. Mnoho druhů denních motýlů je vázáno na poměrně zachovalá stanoviště (popř. na zcela umělá, ale po řadu let ponechaná svému osudu). Při jejich návštěvě člověk ovšem vždycky trnul, co všechno se od minula změnilo, kde vznikla nová skládka odpadu, co bylo nově rozoráno, co přerostlo nevypásaným náletem křovin. Snadno mne pak napadla myšlenka kousek takové zachovalé krajiny koupit a jemným hospodařením zachovat aspoň toto málo jako jakousi oázu v bezbřehé „továrně na chleba“ (dnes už dokonce na biopaliva), v niž se v 60. až 80. letech krajina jihovýchodní Moravy proměnila.

Rodinný zájem ovšem vyžadoval, aby stavení, bez kterého by se práce na zakoupené ploše neobešly, vyhovovalo také z hlediska bydlení a přírodní kvality širšího okolí, hlavně lesů. Řadu let jsem prohlížel nabízené chalupy a přilehlé parcely na celé jihovýchodní Moravě (žiji v Brně), až mně byla doporučena koupě starého šafářského domku na okraji městečka Koryčany na severním svahu Chřibů. Přímo u domu byla stará selská, nijak zvlášť zajímavá zahrada s letitými jabloněmi a ořešáky. Co se však jevilo slibné, byl mírně (východně a jihovýchodně) skloněný velkolán položený 8-10 metrů nad zahradou. Díky jeho vyvýšení a také poloze domku na kraji obce se na něm člověk mohl cítit jako ve volné krajině s výhledem na blízké Chřiby. To rozhodlo o zakoupení - v tu chvíli jsem ovšem naprosto netušil, co bude znamenat „zpřírodnit“ po staletí obdělávanou selskou půdu, aby se stala tou správnou „divočinou“. Vyměřil jsem si nepravidelný obdélník asi 100 krát 130 metrů a podstoupil úmorná jednání s majiteli (jejich dětmi a často i vnuky po celé Moravě) oněch dvanácti či patnácti úzkých parcel, které byly v 50. letech sloučeny do družstevního velkolánu. Největším nákupním problémem se nakonec stala parcela probíhající středem budoucí zahrady, vlastněná pozemkovým fondem.

Od zahradního architekta jsem si dal udělat aspoň hrubý náčrt osazení plochy, křovinně-stromových remízků a okrajů zahrady a od specialisty lukaře namíchat osevní směs, sestávající z několika druhů trav a asi tří druhů motýlokvětých rostlin. To první se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Zahrada jednak získala estetický, neupachtěný ráz, jednak byly dodrženy rozestupy nutné pro průjezd malé (podle dnešních měřítek) zemědělské techniky. Nechtěl jsem na zahradě mít nic, co by v ní nemohlo být přirozeně, žádné „stříbrné smrčky“ a vzhledem k nadmořské výšce (300 m) ani žádné jiné smrky! V tom mně pomáhala i dříve získaná znalost tzv. vegetačních stupňů podle brněnského krajinného ekologa prof. Zlatníka. Severní remízky byly osazeny zhruba řečeno jako bučina, jižní jako doubrava, prostřední jako lesostep a ty, které hraničily se starou ovocnou zahradou, zahrnuly trnku, špendlík, mišpuli, oskeruši.

Všechny ty stovky sazenic jsem vysázel v polovině 90. let vlastní rukou - z odkopků v přírodě, z odpadu botanických zahrad, přímým nákupem, nebo i vypěstováním ze semene (klokoč, žanovec, duby). Semena budoucí louky jsem rozházel také ručně a hned se dočkal pohromy v podobě průtrže mračen, která na čerstvě uváleném a osetém pozemku vytvořila hluboké stružky. Teprve časem jsem poznal, že se vlastně nic nestalo, že problém bude spíš opačný - prolomit monolitickou vysokostébelnou lučinu a do lysin (po ohništích, krtcích apod.) propašovat další byliny, aby se plocha svou diverzitou aspoň trochu přiblížila lukám např. bělokarpatského typu. V tomto směru jsem však velmi zeskromněl: na silně prohnojené (po generace) půdě s dostatkem srážek není možné vypěstovat step. Navíc jsem možná měl použít vhodnější luční setby, tato byla vlastně zaměřena na produkci. Rostliny, které bych rád na zahradě viděl - zčásti jako živné rostliny housenek motýlů - se zavádějí velmi těžko a musí se téměř individuálně aspoň dvakrát do roka obsíkat. Traviny jinak všechno „cizorodé“ udusí. Uvažuji o doporučeném, ale nákladném řešení nechat louku na některých místech zavézt hrubým štěrkem.

V prvních létech mi kosit a shrabovat louku pomáhalo místní zemědělské družstvo. Časem však ztratilo zájem, poněvadž malé traktory a sekačky prodalo. Velmi těžko se hledal nějaký majitel tažných koní, nebyl zájem ani o výdělek. Dva nebo tři roky spásal zahradu velmi účinně mohutný kůň určený pro lesní práce, pak byl ale i ten prodán. Pokus síct zahradu zahradním traktorkem na celé ploše také ztroskotal. Naštěstí se v posledních dvou letech objevil mladý zájemce, pěstitel ovcí, který se vybavil potřebnou technikou a zavázal k vysečení louky a odvozu sena dvakrát ročně (s finanční podporou zemědělského intervenčního fondu). Bude však potřeba najít vhodný kompromis mezi racionalizací sklizně a zájmy motýlů - ideálně by se mělo síct ve střídavých pásech. Tím jsem se zhruba zbavil každoročních velkých starostí s loukou, mezitím ale stromy přerostly tak, že začíná být nutné dělat probírku. Na odbornou radu byly původně vysázeny 1 m od sebe, aby se co nejdřív zabránilo zabuřenění. I tak bylo v prvních letech potřeba sazenice pečlivě obsíkat pomocí křovinořezu nebo pojízdné sekačky.

Zahrada dnes vyhlíží docela „přírodně“. Do louky se přece jen řada bylin s mou pomocí, nebo i bez ní probojovala, remízky mají ráz malebných hájků a celková kompozice zahrady lahodí oku. V křovinách se dá v zimě najít řada ptačích hnízd, vyskytují se zde tři druhy žab, zmije (tak si aspoň lichotím, byl to robustní had, který přede mnou prchl do země), slepýš, ještěrka, řada ptačích druhů, ježek a krtek, občas i srnčí zvěř. Za léta jsem na louce napočítal ke třicítce druhů denních motýlů; bohužel jen někteří drobní modrásci, ostruháčci, okáči, žluťásci a vřetenušky zde žijí trvale, ostatní jsou spíš přelétavými hosty. Trvale se však drží otakárek ovocný a pestrokřídlec podražcový. Pomalu se ohlížím po někom (především z rodiny), kdo bude mít k zahradě vztah a převezme o ni péči, až na to nebudou mé síly stačit. Přes všechnu námahu, kterou jsem při zakládání nedovedl předvídat, čas a peníze se zahrada stala mou životní radostí a nikdy jsem jejího založení nezalitoval.

Prof. MUDr. Jiří Vácha, DrSc., (1938) - experimentální radiobiolog a patologický fyziolog, jvacha(zavináč)med.muni.cz