VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 2008 byly publikovány práce, které dokázaly, že koncentrace skleníkových plynů uměle přidávaných do atmosféry již dávno přesáhly úroveň, která znamená nebezpečný zásah do klimatického systému Země. CO₂, který do ovzduší nyní uvolníme, bude znamenat velké břímě už i pro nás, natož pro generace další. Jeho emitování se stalo nemorálním. Odčerpat jej z atmosféry bude pomalé, nákladné a obtížné. Nemusí se to podařit včas. Proč jsme se to dozvěděli tak pozdě?

Chladící aerosoly

Asi zejména proto, že oteplující vliv přidaných skleníkových plynů byl do značné míry vyrovnáván ochlazujícím účinkem aerosolů, které vznikají z oxidů síry a dusíku, nežádoucích vedlejších produktů spalování. Kvůli nim se na zemský povrch dostává méně slunečního záření. Nebýt velkých průběžných emisí těchto látek, oteplování by zejména od poloviny 20. století probíhalo výrazně rychleji. Pokud ale tyto emise klesnou, jako se to už v EU stalo v případě síry, efekt přidaných skleníkových plynů se projeví naplno. I kdyby se koncentrace skleníkových plynů již nezvýšily, stoupla by proto teplota už během 21. století nad mez, která se považuje za nejvyšší přípustnou, tj. o 2 °C oproti době před průmyslovou revolucí. A rostla by dále.

Příspěvek aerosolů k pomalejšímu oteplování je znám velmi nepřesně. Pravděpodobně je větší, než se běžně soudilo; ohřívání oceánů totiž probíhá pomaleji, než vychází z modelů, které ke známému vlivu skleníkových plynů připočítávají odhad působení aerosolů. Jestli hloubky oceánů opravdu neodebírají teplo z povrchových vrstev tak rychle, jak se dosud uvažovalo, pak se růst teploty může „s vyčištěním“ ovzduší od oxidů síry a dusíku dosti zrychlit. Na brzké „nebezpečné antropogenní narušení klimatického systému“, jemuž jsme se spolu s téměř všemi státy světa začátkem 90. let zavázali předejít (Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu), máme tedy už bohužel „zaděláno“.

Zpětné vazby a dlouhodobá citlivost klimatu

Jedno takové narušení už probíhá: letní rozpad souvislého mořského ledu plovoucího na Severním ledovém oceánu. Nikdo jej tak brzy nečekal. Tmavá hladina místo bílého ledu znamená mnohem větší pohlcování slunečního záření a má silný oteplující vliv, místně se projevující i na pevninách tisíc kilometrů od pobřeží. Tento jev - spolu se zrychlováním úbytku masy Grónského ledového příkrovu, odumíráním korálů a tropických deštných lesů a uvolňováním metanu z rozmrzajících arktických půd - je silnou indicií, že již dnešní stav ovzduší bude mít vážné dopady. Na mnoho ekosystémů, kultur, populací. A znamená také ohrožení v důsledku nástupu silných zesilujících zpětných vazeb, které byly dosud přehlíženy.

Práce, která přesvědčivě dokázala, že nelze připustit dlouhodobý růst koncentrace oxidu uhličitého nad dnešní úroveň a že je nutno její růst co nejdříve zastavit a uměle ji snižovat, byla publikována až vloni (Hansen et al.: Target atmospheric CO₂…, viz i www.veronica.cz/klima/). Jejím hlavním podkladem jsou údaje o klimatu během uplynulých desítek milionů let, které ukazují, že dlouhodobá citlivost klimatu na změnu složení ovzduší je dvojnásobná oproti dosud používané citlivosti krátkodobé. Ta totiž neuvažuje změnu odrazivosti Země pro sluneční záření následkem úbytku sněhu a ledu a nástupu vegetace do oblastí dříve pustých, světlejších. Nebere v potaz ani uvolňování metanu i CO₂ z rozmrzajících půd a mořského dna. Samotná znalost dlouhodobé citlivosti neumožňuje spočítat tempo oteplování během tohoto století. Ale víme, že kdyby trvala současná koncentrace, zvýší se teplota oproti dnešku ještě alespoň o další dva stupně.

Nebezpečné oteplení a nebezpečná koncentrace

V roce 2009 dosáhla zprůměrovaná hodnota podílu CO₂ v ovzduší 388 ppm (0,4 promile; na milion molekul vzduchu připadá 388 molekul CO₂), tempo jejího nárůstu je nyní už 2 ppm za rok. V první půli 18. století bylo oxidu uhličitého jen 0,28 ‰, o sedm tisíc let dříve 0,26 ‰.

Před rokem 2008 se uvádělo, že nechat hladinu CO₂ vystoupat až na 450 ppm a takovou pak udržovat nebude ještě představovat nebezpečí pro budoucnost přírody a lidstva. Dosažení i jen takového cíle je považováno za ohromně náročné, ve starších pracích se proto uváděla dokonce i volnější mez 550 ppm.

V roce 2009 ale víme, že bezpečná koncentrace CO₂ je menší než ta současná! Rozhodně nepřesahuje 350 ppm. Vrátit se přinejmenším pod tuto hodnotu je nezbytné, pokud chceme zachovat naději, že se Země zcela nepromění a zůstane ve stavu podobném jako během vývoje civilizace. Jen při návratu pod tuto hladinu je šance vyhnout se zvýšení teploty o více než 2,0 °C oproti době před nástupem průmyslu. Z toho bylo už začátkem 21. století 0,7 °C vyčerpáno. Nyní to znamená zabránit dalšímu oteplení většímu než 1,2 °C.

Emise se musí stát „negativní“

Ve skutečnosti by i takový nárůst teploty byl příliš velký, bezpečnější limit je 1,0 °C oproti začátku století. Aby nebyl překročen, je nutno nejen vrátit podíl CO₂ pod 350 ppm, ale také zkrátit dobu, po kterou je bude přesahovat. Lze to jen tak, že zastavíme růst emisí a zajistíme jejich další rychlý a trvalý pokles. Dokonce bude nutné, aby se antropogenní toky uhlíku do ovzduší staly už začátkem druhé poloviny století negativní. Uhlíku bude potřeba z ovzduší odčerpat mnoho set miliard tun a uměle ho ukládat do země tempem vyšším, než bude uměle uvolňován do atmosféry.

Lze vůbec takové situace „s negativními emisemi“ dosáhnout? Vždyť už jen snížit emise k nule, tj. zastavit degradaci půd, odlesňování a především uvolňování uhlíku z fosilních paliv bude velmi těžké! Přesto opačné bilance, než máme dnes, dosáhnout lze. Mimo jiné tím, že se i na spalování biomasy použije technologie CCS (záchyt a ukládání oxidu uhličitého), která se začíná zkoušet při spalování fosilních paliv - tam ale vede jen ke snížení emisí, ne k odebírání uhlíku z ovzduší.

Na dnešních emisích velmi záleží

Kolik lidí Země v budoucnu uživí, záleží právě na tom, kolik uhlíku ještě z rezervoárů pozemních (lesů, půd) a hlavně podzemních (fosilní paliva, vápenec) do ovzduší uvolníme. Každé tuny je škoda, na desítky až tisíce let přispěje k oteplování a bude potřeba vynaložit mnoho úsilí na její odčerpání zpět do země. Změna klimatu kapacitu Země, pokud jde o zemědělskou produkci, značně sníží. A čím rychleji bude nutné změnu brzdit ukládáním uhlu do půd (viz s. 9), tím méně ze zemědělské produkce zbude pro energetické a potravinové využití.

Prohlédnutí, které nám rok 2008 přinesl, lze přirovnat k vystřízlivění poté, co se ukázalo, že nejenže nemáme hotovost na zaplacení útraty, ale že jsme propili všechen majetek a zadlužili své potomky na mnoho generací. Ještě před rokem mohla většina z nás považovat spotřebu fosilních paliv za oprávněnou nezbytnost, či za rozmařilost, kterou si lze ještě pár let dovolit. Dnes se na ni musíme chtě nechtě dívat jako na hřích. Nemůžeme se bez ní ze dne na den zcela obejít, to by se naše společnost zhroutila. Ale v mnoha případech můžeme její spotřebu radikálně snížit opravdu rychle. Ve kterých, to si brzy uvědomíme, pokud budeme mít stále na paměti, že spalování fosilních paliv je zavrženíhodné. Že už proměnilo holocén v další geologickou epochu - antropocén, a začalo rozvracet dobře fungující služby, které lidstvu a všem dalším společenstvím Země dosud poskytovala. Že náš blahobyt, kterého jsme využitím fosilních paliv dosáhli, je zcela na úkor budoucích generací.

Naléhavý cíl - nové paradigma

Vrátit se alespoň na 350 ppm je jen počáteční cíl. U fenoménů, jako je ledová pokrývka arktického oceánu i během léta, to pro nápravu stačit nebude. Bude asi potřeba vrátit se pod 300 ppm, tedy na úrovně ze začátku 20. století. Nebo i pod úrovně ještě starší, předprůmyslové - aby se zastavily další samovolné změny, které se za vyšších teplot rozběhnou. To zatím nevíme. Víme ale, že tuto možnost musíme dalším generacím zachovat otevřenou. Na nás je ten první krok: zpět na 350, co nejdříve!

Smířit se s novou skutečností a začít se podle ní chovat předpokládá naprostou změnu paradigmatu. Větší, než přinesl Albert Einstein svými teoriemi relativity. Pro většinu lidí šlo tehdy o to, zda jim věřit či ne. Jen malá část vědecké obce byla schopna si jeho práce prostudovat a posoudit, jsou-li správné. Ještě menší část to udělala. Mnoho fyziků teorii relativity ze zásady odmítalo: příčila se jejich pojetí světa. U teorie relativity šlo jen o společenskou konverzaci. V případě změny klimatu jde ale o život. A také o poslední léta, kdy ještě máme naději Zemi, tak jak nám byla svěřena, zachránit a umožnit v tom pokračovat dalším generacím. Pokud to nezvládneme, nikdo už to během nejbližších tisíciletí nebude moci napravit.

Rok 2009 je klíčový. V prosinci se v Kodani na konferenci Rámcové úmluvy (COP 15) mají stanovit pravidla pro dobu po roce 2012. Je ještě šance, že k cíli „< 350“ povedou. Účinným hlavním nástrojem k tomu jsou asi jen velké a trvale rostoucí poplatky za všechen do ovzduší emitovaný uhlík. Pokud se letos nepodaří takový cíl a nástroj dohodnout, tak…

RNDr. Jan Hollan působí od roku 1970 na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Byl poradcem ministra životního prostředí pro změnu klimatu, o níž přednáší a píše od roku 1990. jhollan(zavináč)amper.ped.muni.cz