VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V minulých staletích člověk v civilizovaných zemích vyhubil řadu velkých druhů savců. Šelmy proto, že se jich bál, a navíc ohrožovaly jeho domácí zvířata. Kopytníky proto, že mu spásali úrodu na polích a působili škody v lesním hospodářství. Časem se však vztah člověka k přírodě poněkud změnil. Uvědomil si, že příroda tu není jen pro uspokojování jeho potřeb. Tyto změny v myšlení vedly k ochraně i  „škodlivých“ druhů. Některým druhům tím byla dána možnost vrátit se do míst, kde byly již před staletími vyhubeny. Na Moravě se znovu objevil rys, občas se sem zatoulá medvěd nebo vlk. V roce 1957 se do Čech (po dlouhé době) vrátil dokonce i los!

Proč se los objevil na našem území zrovna na konci 50. let? A jaká budoucnost ho zde očekává? To jsou otázky, které si kladou ochránci přírody, ale i lesníci, a v neposlední řadě zajímá velikost losí populace také lovce.

Los u nás nebyl uměle vysazen, jak se někteří domnívají. K jeho návratu došlo přirozenou migrací z území Polska. Proč se tak stalo až po 400 letech od jeho vyhubení v Čechách? Podobně jako jiné druhy zvěře neměl ani los v minulých stoletích místo v civilizované střední Evropě. Druhou světovou válku přežilo v severovýchodním Polsku pouze 18 jedinců. Díky důsledné ochraně se stavy losa ve východní Evropě postupně zvyšovaly. Na konci 50. let osídlil los celé severovýchodní Polsko až po Varšavu, v jejíž blízkosti byl také reintrodukován. Jednotlivé kusy podnikaly dlouhé cesty na jih a západ. V té době se také u nás objevili první migranti (1957). Postupně jich přibývalo, tak jak se zvyšovala početnost losa na severu a východě Evropy a jak se hranice areálu rozšíření losa posouvala směrem na jih.

V současné době se los vyskytuje v lesnatých oblastech celého Polska. Ročně se zde uloví okolo 1300 kusů, celkový stav populace se odhaduje na 6000 jedinců. Lov losa probíhá i ve vojvodstvích, která sousedí s naší republikou (Katowice, Jelenia Góra). Můžeme tedy říci, že areál souvislého rozšíření losa dosáhl našich severních hranic. Tato skutečnost se odrazila i ve statistických záznamech mysliveckého svazu, kde se od r. 1985 objevují pravidelně hlášení o trvalém výskytu losa v některých pohraničních okresech (Liberec, Trutnov, Náchod, Bruntál).

Migrace losa směřovaly přes naše území převážně od severu k jihu. Na některých místech se los zdržel i několik měsíců, ale potom putoval dál. Zcela jiná situace nastala v jižních Čechách. Migranti, kteří se dostali na Třeboňsko, se zastavili a postupně se zde vytvořil základ nové populace. Po mladých losech, kteří přišli jako první, se objevily i losice, některé dokonce s mláďaty. A letos na jaře tomu bylo právě 20 let, co se na Příbrazském rašeliništi narodil, poprvé po několika staletích, český los. Od tohoto data dochází v jižních Čechách k jeho rozmnožování každý rok.

Proč se los usadil právě na jihu Čech? Příčin bude asi několik. Předně je krajina pro losa velmi příhodná. V létě tu nachází dostatek potravy, kterou tvoří především listí a větvičky různých druhů listnatých stromů a keřů, vlhkomilná i vodní vegetace. V nepřístupných mokřinách okolo rybníků i v blízkosti Lužnice a Nové řeky nachází dostatek úkrytů a klidných míst. Na podzim mokřiny opouští a stahuje se na sušší stanoviště, především do borových lesů, kde přezimuje. Jeho hlavní potravou se tu stávají letorosty borovice, osiky, krušiny a některých jiných dřevin. Prostředí na Třeboňsku je do značné míry podobné podmínkám, ve kterých los žije v severním Polsku nebo v Pobaltí. Relativně řídké osídlení jižních Čech jistě přispělo k osídlení tohoto regionu losem. Dalším závažným faktorem může být sporadický výskyt jelena na Třeboňsku. V prostředí, které je hustě osídleno jelenem, los v konkurenci s tímto druhem neobstojí a ustupuje. I to může být jednou z příčin, proč se los dosud neusadil v některé z horských nebo podhorských oblastí s vysokými stavy jelení zvěře. Určitou roli při vytváření jihočeské populace mohly hrát také drátěné zátarasy na hranicích, které bránily losovi v další migraci na jih. Jaký efekt bude mít jejich odstranění na vývoj početnosti losa, to se ukáže časem.

Centrem rozšíření losa se stala CHKO Třeboňsko. Odtud se však mladí jedinci dostali dál a postupně zabydleli východní a jižní část Jihočeského kraje, od Jindřichova Hradce až po Lipenskou přehradu. Na tomto území se vyskytovalo před stržením hraničních zátarasů přibližně 30-50 jedinců. Znamená to, že na jednoho losa připadla plocha asi 50 km². Přesto, že losi nejsou rozmístěni rovnoměrně, ale soustřeďují se na nejvhodnější biotopy, nikde nedošlo k větší koncentraci zvěře, která by způsobila výrazné škody na lesních porostech. Z míst, kde se los pravidelně rozmnožuje, odcházejí mladé kusy a hledají si nová příhodná stanoviště, kde se potom trvale usadí.

Jaká je tedy perspektiva losa v naší krajině? Los je největším příslušníkem čeledi jelenovitých (staří samci mohou mít hmotnost přes 500 kg). Ke svému životu potřebuje rozlehlé plochy porostlé dřevinami, jejichž letorosty tvoří nejdůležitější součást jeho potravy. Zároveň je to zvíře vázané v letním období na mokřiny. Oblastí, které by los mohl perspektivně osídlit, je u nás více. Usadil se zatím pouze v jižních Čechách, kde nalezl prostředí nejlépe odpovídající jeho potřebám.

Další osud losa bude záviset na postoji člověka. Pokud nedojde k žádným umělým zásahům do vývoje losí populace, může se los stát trvalou součástí příslušné krajiny. Tímto územím může být celá jižní polovina bývalého jihočeského kraje. Navíc rakouští zoologové předpokládají, že se los může rozšířit i do pohraničních oblastí Waldviertlu a Mühlviertlu, které považují za příhodné. Jeho početnost by se tak mohla časem zvýšit až na několik set kusů, které by bylo možné i myslivecky obhospodařovat. To je však otázka budoucnosti. V současné době by však měla převládnout snaha o zachování a podporu losa v nově osídlených prostorách a jeho přísná ochrana. Vyskytly se však již hlasy žádající redukci stavů losí zvěře kvůli škodám, které působí na lesních porostech. V této souvislosti nejsou obavy o osud losa a ohrožení jeho existence pouze teoretické. Přístupy k této problematice mohou být totiž rozmanité. Např. v bývalé NDR považovali migrující losy za cizí element ve své krajině, za škůdce lesního hospodářství a nemilosrdně jej likvidovali.

Los má jistě určitý vliv na porosty dřevin „plevelných“ i hospodářských, protože mu slouží za potravu. Argumentovat však škodami, které působí několik desítek jedinců při populační hustotě 1 ks/50 km², je přinejmenším směšné. Zvláště v porovnání se škodami, které v lesním hospodářství natropí 50 000 kusů jelení zvěře nebo 200 000 kusů zvěře srnčí - autochtonní příslušníci naší fauny. Ze šesti introdukovaných druhů kopytníků vzpomeňme jen 20 000 kusů mufloní zvěře vysazených v posledních letech na území převážné části republiky. Přitom důležitou součástí potravy všech těchto druhů jsou letorosty listnatých i jehličnatých dřevin.

Los byl již zařazen mezi lovnou zvěř. Zatím je celoročně hájený. Ale v současné, ne příliš přehledné době se mohou nalézt cesty, jak odstřel legalizovat, nemluvě o lovu nelegálním. Proto by ústřední orgány ochrany přírody měly usilovat o vyjmutí losa ze sféry mysliveckého hospodaření (podobně jako se stalo nedávno v případě vydry). Regionální ochranáři by se měli snažit důslednou kontrolou zabránit nelegálnímu lovu, popřípadě důrazně žádat potrestání za porušení jeho zákazu. V Červené knize ČSSR byl los oceněn na 50 000 Kčs.

V posledních letech jsou v řadě zemí Evropy vynakládány značné částky na reintrodukci velkých druhů savců i ptáků, které vymizely z kulturní krajiny v důsledku kořistnického přístupu člověka k přírodě. Los se do jižních Čech „reintrodukoval“ sám, cestou přirozené migrace. Považujme to za smířlivé gesto přírody a za šanci k obnovení druhové rozmanitosti naší devastované krajiny.