VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Můj profesor na akademii, Jan Smetana, se za normalizace soustředil na malování své zahrady ve Střešovicích. Měl bych být vděčný, že nemaloval partyzány nebo úderníky, přesto jsem se v té době zařekl, že podobný únik před světem u sebe nedopustím. Zvlášť kdyby můj soukromý vesmír měl získat právě formu zahrady. Mládí jsem strávil kopením sena, jednocením řepy, pracemi v lese. Samotné slovo příroda mě přímo svědilo a štípalo, daleko příjemněji jsem se cítil ztracený v neosobním industriálu velkého města.

Před deseti lety jsme ale koupili starou zahradu, která mi změnila ne-li život, tak malování určitě. Nejdřív byla přírodní až příliš: bezy a zplanělé dřeviny vytvořily za desetiletí hustou neprostupnou masu. Teprve s příchodem kultury, což je eufemismus pro vyrvání většiny kořenů ze země, jsme získali přehled o skutečné rozloze zahrady. A začali jsme místo vedle místa poznávat její potřeby.

Podle okřídleného sloganu „neptejte se, co vám přináší vaše přírodní zahrada, ptejte se, co můžete vy přinést přírodní zahradě“ jsem se ustavičně pokoušel něco do zahrady vnášet. Ale to prostředí mě nepřestávalo překvapovat. Vůbec mě nepotřebovalo! Byl jsem ovšem vyzbrojen báječným pojmem diverzita, jímž se roztodivná překvápka živelné moci přírody dala alespoň provizorně vykládat. Kdykoli se nám místo zasetých bylin objevily na záhoně úplně jiné druhy, vítali jsme je jako posly nezlomné divočiny. Avšak právě tady, na vzpurné zahradě, jsem si definitivně uvědomil, že dosažení vytoužené rozmanitosti poznáme právě podle toho, že se nám samotným nějak přestává líbit. Že přesahuje naši pohodlnou představu.

Poslední slovo jsem měl leda v enklávě kompostu, kde všechny ambiciózní úponky přirozeně končily. Zmocnilo se mě mamonění biologického odpadu, vytváření kompostových hromad vyšších než já sám, které se uvnitř rozpalovaly k šedesáti stupňům a do měsíce se smrštily na pětinovou výšku. Ze dvou stodol jsem na zahradu vyvezl dva obrovité stohy slámy, celkem dvě stě kubíků, a během pár let jsem je zkompostoval do mrtě.

V těch částech zahrady, na kterých se kdysi podepsaly civilizační aktivity, jsem pak dokonce přešel k ručnímu přesívání půdy. Získal jsem vrcholně nepotřebnou sbírku střepů, drátů, fialových víček od plnotučného mléka a útržků nezničitelných plastů. Vazba na každou píď čtverečnou pozemku se mi tak ještě prohloubila.

V počátku, kdy jsme traktorem vytrhávali kořeny a kdy se mi do mysli vpaloval pohled na vnitřnosti země, které se na světle božím neměly správně nikdy ukázat, jsem maloval tmavé obrazy. S nadsázkou to dnes označuju za temné období. Později jsem si zvykl akvarelovat obrovitou siluetu ořešáku, tyčící se proti obloze jako vesmírný útvar, nebo korunu jasanu v protisvětle - a to už byly věci lehčí, jen plynoucí, jako když se brnká na kytaru. Pořád je však ta zahrada větší než já, svou eruptivní sílu má připravenou v každém kousíčku. Díky tomu se nemusím bát, že se v ní uzavřu před světem. Spíš právě naopak.

Vladimír Kokolia (1956) - malíř, profesor Akademie výtvarných umění v Praze, držitel titulu Miss kompost ČR 2007, kokolia(zavináč)avu.cz