Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Klima = podnebí – jak to?


Dušan Šlosar, č. 5/2009, str. 11

Klimatu jsme kdysi říkali povětřie nebo také podnebie. Nejednotnost pojmenování vyplývala z původní vágnosti pojmu. Před věky nešlo o vystižení „dlouhodobého režimu počasí podmíněného energetickou bilancí atmosféry“, jak tomu rozumíme dnes. Je to vidět na starém citátu místa v bibli z počátku 15. století: blesk hromový bleskne se z podnebie. Šlo o pojmenování prostoru „pod nebem“, tedy pod oblohou.

Ale také, a snad i výstižněji se dnešní význam klima vyjadřoval slovem povětřie. Ta krajina nenie takového povětří, aby člověka nahého zachovati mohla, píše se v českém překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho z 15. století. Avšak povětřie pojmenovávalo kromě klimatu také vzduch (dnešní slovo vzduch je až z dob národního obrození), proudění vzduchu, vítr, vichřici (v některých nářečích) a také počasí. Není tedy divu, že v konkurenci povětří - podnebí nakonec zvítězilo slovo jednoznačnější, i když snad ne tak výstižné: podnebí.

Mezinárodní termín řeckého původu klima (znamenající tam původně „obloha“) do češtiny pronikl až v osvícenské době, najdeme jej ve slovníku Josefa Dobrovského.

Dušan Šlosar

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu